Na finále Plzeň je zařazen do programu snímek s názvem V paprscích slunce. Ruský režisér a scénárista Vitalij Manskij ho natočil jako sondu ze života komunistického režimu, protože chtěl ukázal světu obrázek „šťastného lidu, který oddaně miluje svého vůdce.“ Možná by na tom nebylo zase tak nic zajímavého, kdyby se ovšem nejednalo o Severní Koreju, ve které lidé žijí v neustálém strachu. Strachu být sami sebou a říkat to, co si opravdu myslí. Přes přísnou cenzuru natáčení, na kterou dohlížel pověřený dozorce a která měla být spíše komunistickou propagandou, se díky utajeným záběrům podařilo poodhalit některé skutečnosti o natáčené rodině, aniž by s nimi režisér osobně promluvil jediné slovo, protože na mluvení s cizinci nezískal povolení. Dokument který získal již v loňském roce několik ocenění je na letošním 29.ročníku Finále Plzeň zařazen do soutěže Nejlepší dokument.
Hlavní postavou dokumentu je osmiletá severokorejská dívka Zin - mi. S rodiči bydlí v moderním bytě, maminka pracuje ve výrobní lince v Mlékárně a otec je inženýrem v textilní továrně. Mlékárně se velmi daří a textilní továrna splnila výrobní plán na 150%, nebo počkejte na 200%. To zní lépe. Zin -mi navštěvuje prestižní školu, kde se žáci učí a opakují naučené věty plné nenávisti k „zahraničním okupantům. “ Součástí vlastenecké výchovy je i pozdější přednáška válečného generála, který se pyšní sestřelením amerických letadel. To vše se točí několikrát. Generál se ptá, co má žákům říkat a dozorce zase poučuje žáky, jak mají na generála reagovat. Debatu zpestřuje pohled na jednu žákyni, kterou cenzurovaná a několikrát natáčená debata unavila natolik, že by nejraději usnula, ale strach a disciplína výchovy jí to nedovoluje. Komunistická propaganda je daleko důležitější. Zin -mi se připravuje na složení Pionýrského slibu, aby mohla v budoucnu chránit proti zahraničním okupantům svojí rodnou zemi a „Nejlepší komunistický stát na světě,“ jak nazývá Kim Ir - sen Severní Koreju a také se připravuje na blížící se státní narozeninovou oslavu „milovaného vůdce“, která je pozadím filmu a ukazuje záběry z oslav. Zin - mi, má povinností hodně. Od školní docházky, politické výuky, Pionýrského kroužku a baletu. Natáčení dokumentu, který je pro ni postupem času, tou neustálou kontrolou nad každým slovem více náročný. A tak původní radost z natáčení střídá pláč a únava, kterou na rozdíl od rodičů neumí maskovat.
Dokument se mi líbil, i když nevím jestli je to správné slovo k filmu, ve kterém se spokojený život musí předstírat. Trochu jsem ho srovnávala s dokumentem Vítejte v KLDR, kterou pro změnu natočili Češi. Některé záběry na malou Zin - mi, která je ještě moc malá, aby pochopila v čem vyrůstá, ale přesto je zemi odhodlaná věrně sloužit, bylo dost smutné a říkala jsem si, že jedinou útěchou pro lidi, je to že nepoznali jinou zemi a nemají s čím to porovnat a to je i vlastně výhoda „Velkého bratra“ který z 23 miliony lidí manipuluje a ostatní země jim popisuje jako největší nepřátelé. Na druhou stranu to občas odlehčili záběry z pokusu o nejlepší ideologický snímek, kterému jsem se musela zasmát a dusnou atmosféru trochu odlehčili záběry ze státní narozeninové oslavy Kim Ir - sena, kde lidé vystupovali v pestrých národních krojích. Obdivuji odhodlanost režiséra natáčet v zemi, kde se nepohodlný hosté běžně zavírají do vězení a riskování při převážení tajných materiálů i to, že ustál napadení, když Severní Koreja označila necenzurované záběry za nepravdivé.
Hodnocení 80%
režie : Vialij Manskij
scénář : Vitalij Manskij
kamera : Alexandra Ivanova
žánr : dokument, 106 minut
Rusko, Česko, Německo, Severní Korea, Lotyšsko
