#3 - Upír Nosferatu

Už tře­tí díl naše­ho seri­á­lu o 101 nej­lep­ších horo­rech všech dob nás zavá­dí k prv­ní­mu a jed­no­mu z nej­dů­le­ži­těj­ších filmů,v nichž se vysky­tu­je posta­va upí­ra Draculy, i když je prav­da, že v tom­to fil­mu je pou­ži­to tro­chu jiné jmé­no - máme tu čest s hra­bě­tem Orlokem.

Upír Nosferatu (Nosferatu, sym­fo­nie hrů­zy)

Nosferatu, eine Symphonie des Grauens

Německo, 1922, 94 minut

Režie: Friedrich W. Murnau

Scénář: Henrik Galeen na moti­vy romá­nu Dracula od Brama Stokera

Hrají:

Max Schreck (hra­bě Orlok)

Gustav von Wangenhein (Hutter)

Greta Schröder (Ellen Hutter)

Alexander Granach (Knock)

Upíři jsou věč­né horo­ro­vé téma a není se moc čemu divit. Tahle mon­stra vzbu­zu­jí strach, navíc jejich myto­lo­gie je vel­mi sta­rá. I když nut­no říci, že do pod­vě­do­mí se dostá­va­jí hlav­ně díky kni­ze Dracula, kte­rou napsal a v roce 1897 vydal irský spi­so­va­tel Bram Stoker. Pokud se v sou­čas­né době řek­ne upír, vět­ši­na lidí si ten­to pojem spo­jí prá­vě se jmé­nem Dracula. A tak není divu, že prv­ním fil­mem, kte­rý je sku­teč­ně pova­žo­va­ný za čis­to­krev­ný horor, je prá­vě zfil­mo­vá­ní toho­to romá­nu.

Pokud se podí­vá­me na název fil­mu, je tro­chu zavá­dě­jí­cí. Jméno Dracula se zde nikde nevy­sky­tu­je. A stej­ně tak posta­vy jsou napros­to jiné, respek­ti­ve jinak se jme­nu­jí. Ale vysvět­le­ní je poměr­ně jed­no­du­ché – autor­ská prá­va. Bram Stoker zemřel v roce 1912, tedy již 10 let před tím, než byl Nosferatu nato­čen. A pro fil­ma­ře nastal pro­blém, pro­to­že prá­va na kni­hu se ocit­la v rukou jeho vdo­vy, kte­rá je odmít­la ke zfil­mo­vá­ní pro­dat. A tak se tvůr­ci uchý­li­li k jed­no­du­ché­mu řeše­ní – pře­jme­no­va­ly posta­vy a mís­ta. A tak zde musí­me vytvo­řit urči­té rov­ni­ce – nos­fe­ra­tu = upír, Orlok = Dracula, Hutter = Jonathan Harker, Ellen Hutter = Mina Murray, Knock = Renfield.

Když víme tyto sku­teč­nos­ti, je nám pak poměr­ně jas­né, že pří­běh je sku­teč­ně vel­mi výraz­ně inspi­ro­ván Draculou, i když je pře­ce jen upra­ven. Především zde v pod­sta­tě chy­bí posta­va van Helsinga, kte­rá je v kla­sic­kém Draculovi stě­žej­ní. Jisté zpo­dob­ně­ní by zde bylo mož­né vidět v pro­fe­so­ru Bulwerovi, ale jeho role je v Nosferatu v pod­sta­tě mizi­vá. A tak se film točí pře­de­vším kolem Orloka.

Hrabě Orlok, kte­ré­ho zahrál, musím říci, že napros­to doko­na­le, Max Schreck, je posta­vou, kte­rou si v sou­čas­né době s Draculou pří­liš nespo­ju­je­me. Dracula je povět­ši­nou pova­žo­ván za osob­nost, kte­rá je v pod­sta­tě šlech­ti­cem, má své způ­so­by a doká­že mani­pu­lo­vat. Orlok nema­ni­pu­lu­je, Orlok chce a bere si. Jeho vze­zře­ní je děsi­vé, i zde Murnau sázel na efekt a na vyzně­ní fil­mu jako horo­ro­vé­ho. Orlokovi dlou­hé pokrou­ce­né pařá­ty s drá­py jsou jeho pozná­va­cím zna­me­ním, stej­ně jako holá, kostr­ba­tá hla­va, hus­té obo­čí a špi­ča­té uši. Jako kdy­by se podo­bal svým zví­ře­cím kole­gům – vam­pý­rům (rozu­měj neto­pý­ry). Schreck nehrál netvo­ra s grá­cií, Schreck hrál netvo­ra. Orlok je tak jed­no­znač­ně nej­sil­něj­ší a nej­za­jí­ma­věj­ší posta­vou. Když tenhle film zhléd­ne­te, může­te zapo­me­nout všech­ny ostat­ní cha­rak­te­ry, ale Orloka urči­tě ne. I ve snech se vám může zje­vo­vat jeho stín, kte­rý krá­čí po scho­dech pro svou oběť, jeho shr­be­ná posta­va a jeho drá­py. A když se na vás podí­vá...

Světla a stí­ny jsou zde důle­ži­té, podob­ně jako u dal­ších sním­ků z éry 20. let. O něco více se zde pou­ží­va­jí i vizu­ál­ní efek­ty, kdy se jed­ná pře­de­vším o náh­lé Orlokovo zmizení/rozplynutí, pří­pad­ně o jeho prů­hled­ný obraz. Musím říct, že mé srd­ce, kte­ré milu­je kla­sic­ké efek­ty a dává jim před­nost před počí­ta­čo­vý­mi, doslo­va zaple­sa­lo.

Nutno říci, že mě osob­ně potě­ši­lo, jak byl film zahrán. Přehrávání, kte­ré je patr­né u Caligariho a u Golema je zde mini­mál­ní, a tako­vý Knock je sku­teč­ně uni­kát­ním šílen­cem, kte­rý by si neza­dal s žád­ným novo­do­bým Renfieldem. Hutter v tom­to pří­pa­dě není posta­vou tolik zají­ma­vou, ale osob­ně se mi posta­va Jonathana Harkera nikdy dva­krát nelí­bi­la. O to je pro mě pak mno­hem zají­ma­věj­ší Ellen, respek­ti­ve pře­de­vším její úlo­ha a její osud. Tenhle film nemá hap­py end, ani se nesna­ží raci­o­na­li­zo­vat, jako tomu bylo napří­klad v epi­lo­gu Caligariho. Murnau ve fil­mu Nosferatu vytvo­řil sku­teč­ně horor, kde je atmo­sfé­ra sta­vě­na na doslo­va geni­ál­ním mon­st­ru, na nád­her­ných exte­ri­é­rech, kte­ré se zde stří­da­jí a na tu dobu sku­teč­ně uni­kát­ní­mi, až mik­ro­sko­pic­ký­mi zábě­ry, na atmo­sfé­ře, kte­rá je po celou dobu tem­ná a pře­de­vším na tom, jak doká­že šířit šílen­ství. Z Orloka na Knocka a poz­dě­ji i na celé měs­to, kte­ré pani­ka­ří pod nápo­rem nezná­mé nemo­ci.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Hrůza není navo­ze­na leka­cí­mi scé­na­mi, ale skvě­le budo­va­nou atmo­sfé­rou a pře­de­vším uni­kát­ní­mi zábě­ry a scé­na­mi. Naprosto neza­po­me­nu­tel­né jsou v pod­sta­tě všech­ny scé­ny, v nichž se obje­vu­je Orlok, ať už jako voz­ka, pán domu, ane­bo upír. Stíny, kte­ré Orlok vrhá, jsou jed­ně­mi z nej­ne­u­tě­še­něj­ších, kte­ré fil­mo­vá horo­ro­vá his­to­rie zná.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Přiznám se, že v pod­sta­tě nemám co vytý­kat. Maličkosti zde jsou, ale proč se jimi zabý­vat, když tenhle film je sku­teč­ně šper­kem své­ho obdo­bí i celé fil­mo­vé his­to­rie.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 1.4.2019

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---

---