O tom, jaké to je být starý a žít v domově důchodců, Vám s nadsázkou a prostřednictvím satiristických a ironických poznámek docela věrně přiblíží deníkové zápisky někdy milého, jindy mrzutého staříka Hendrika Groena.
Hendrik Groen je důchodce velmi požehnaného věku. Je mu již 83 a 1/4 roku. Jako většina důchodců a jeho vrstevníků, i on žije osamělý v domově pro seniory v Amsterodamu.
Dům pro seniory, ve kterém momentálně žije, má velmi výstižný název: „Dům zapadajícího slunce“, jako by jediné, co tyto bydlící a spolubydlící čeká, bylo jen tiché vyčkání na smrt, absolutní rezignace a smíření se s nevyhnutelným koncem.
Ovšem Hendrik není jen tak obyčejný a vyloženě typický důchodce, je úplně jiný. Tak trochu ten svůj „požehnaný“ a letitý věk sabotuje. Ač je jeden z nejstarších obyvatel domova důchodců, přec to neubírá na jeho nikdy nekončícím elánu a chuti žít a užívat si života. On se prostě ještě necítí být mrtvý!!!
Sám o sobě nenávidí staré lidi, hlavně ty staré a mrzuté lidi, kteří celý den nedělají nic jiného, než že řeší svoje nemoci a neustále si stěžují na všechny těžkosti a problémy spojené se svým stářím, a to každý den až do doby, dokud je nakonec přeci jen nevysvobodí smrt.
Hendrik je jiný! Jeho nezajímá žádné popíjení čaje, senilní žvatlání nad šálky a čajovým pečivem, a hlavně nikdy nekončící stížnosti na zdravotní problémy, a ani osamocený nechce pěstovat potají narcisy. Je až s podivem, jak moc ho štvou všechny ty zájmy, zvyky a zlozvyky jeho vrstevníků a chtě nechtě mu pořádně lezou na nervy a příšerně ho vytáčí.
Není tedy divu, že chce z této každodenního stereotypu provždy utéct, uniknout, a ještě si přitom pořádně a doopravdy užít. Dohnat všechno, co ještě ve svém životě nestihnul. On prostě nechce jen tak sedět jako ostatní důchodci, krmit holubi v parku a čekat, až si pro něj přijde smrt.
Možná i z toho důvodu se rozhodne, že si začne psát svůj deník, ve kterém se vykresluje jeho typicky ironický a sarkastický pohled na svět kolem něho.
U toho dle deníku jsem se pořádně zasmála od srdce, neboť tento typ humoru velice miluji, a tohoto mrzutého, ale i na druhou stranu i milého staříka zamilovala, hlavně jeho velmi trefné a vtipné poznámky na všechno a všechny lidi. Vždy dokonale slovy dokázala trefit to pravé místo, všechno nazýval pravými jmény bez jakékoliv přetvářky nebo příkras, čímž se dost často zasloužil o vykouzlení peprných, ale o to úsměvnějších situací.
Ostatně nikdo nečeká na úplnou otevřenost bez jakýchkoliv servítek. Ostatní se pak tak trochu cítí zaskočeni a překvapeni tím, co vlastně ten Hendrik právě vyslovil. Tenhle stařík se prostě opravdu nezalekne ničeho a vše vám naservíruje bez zlatého pozlátka přímo pod nos. A je to právě Hendrik, kdo nikdy nezkazí žádnou legraci, a pokud je potřeba, umí si udělat srandu i sám ze sebe.
A co je na tomto staříkovi zvláštního? Možná to, že z jeho „osobitého“ humoru jen těžko poznáte, kdy to myslí skutečně vážně, a kdy si pro změnu dělá legraci a jen tak žertuje.
Hlavním plánem, jak přežít co nejdéle je, hlavně se nepoddat každodennímu stereotypu, ale to se ne vždycky podaří. A jelikož na umírání je ještě dost času, tak na protest založí se svými přáteli „klub REBELŮ STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ“!
Stejně jako každý klub, i tenhle klub má své vlastní poslání, svá nepsaná pravidla, a hlavně omezený počet svých členů. Tento klub si klade za hlavní cítil, to, aby si všichni členové společnosti užívali naplno posledních dnů svého života, nebáli se dělat bláznivé věci, které si ve své minulosti a ve svém životě odepřeli, naplno si těch posledních pár dnů života užívat naplno, každičkého momentu, jež jim byl ještě dopřán.
O to pak úsměvněji vypadá, když kasino doslova přepadne banda staříků a vrhne se na hazard. Určitě se budete smát stejně jako já nad jejich jednodenními výlety, výstřelky a nápady: Sláva klubu se roznese po celém domově a probudí touhu všech vrstevníků stát se jeho členy, jeho součástí. Bohužel ale ne všechny lze přijmout za členy, a proto se na členství v klubu vypisuje pořadník. Ne ale všichni spolubydlící z domova se této pocty a členství dožijí, neboť počet míst je striktně omezen a nic se na tom nehodlá měnit!
Hendrik má tři nejlepší přátele, jež jsou zároveň i členy klubu REBELŮ STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ. Grietje je na sto procent přesvědčená, že trpí Alzheirmerovou chorobou, které se tolik děsí, hlavně toho okamžiku, kdy si už prostě na nic nevzpomene. Možná proto svým přátelům předává „tajné“ instrukce, co potom mají dělat, až ten dlouho očekávaný okamžik nastane. Taková její pojistka, zadní vrátka.
Jeho nejlepšího kamaráda ani představovat nemusíme, ale čas od času si navzájem dělají kulišárny a pošťuchují se jako kočka s myší, ale jeden bez druhého si pobyt v domově důchodců nedokáže představit.
E-Etje, pokud by se s ní seznámil a potkal ji o několik desítek let dříve, v době, kdy byl ještě mlád, určitě by se do ní zamiloval, plně by ji miloval a stala by se zcela určitě jeho životní láskou, s kterou by možná i mohl žít, a možná by s ní i zestárl. Kdo ví?
Bohužel v tomhle věku ale štěstí netrvá věčně, a osud tomu tak chtěl, že mu tuhle pozdní lásku později také odejmul. Ale o tom až později.
Hlavní je, že to byla právě ona, ten hlavní podnět, stimul, motivace, proč z ničeho nic začal Hendrik dělat všechny ty možné a nemožné kousky, proč i založil tak věhlasný klub „Staří-ale-ne-mrtví“.
Teprve, když ji spatřil, tak si uvědomil, že nechce každý den prožívat nudné a šedivé dny v domově důchodců jako ostatní a čekat na svojí vlastní smrt. Uvědomil si, že trocha té anarchie neuškodí a vykouzlí si tak ještě báječné a neobyčejné dny, jež si prostřednictvím tohoto klubu s jednotlivými členy zpestří a skvěle užijí.
Je důležité si uvědomit, že stárnutím nic nekončí, ale naopak i začíná. Stáří je plné nových možností a je jen na nás všech, zda je využijeme a budeme žít naplno hezky den po dni, zda si třeba najdeme nové přátelé, nebo i novou lásku, ostatně i na lásku není nikdy pozdě, ta si věk nevybírá a vkráčí do našich životů vždy neohlášeně.
Je to prostě čas, kdy lze konečně bez jakýkoliv výčitek podnikat spoustu dobrodružství, báječných věcí, poznávat nové a nepoznané, jít do všeho NAPLNO! Nikdy není na nic pozdě! PRÁVĚ NAOPAK!
Možná mě na tom celém vyprávění dost zklamalo a zaskočilo, že deník nemá žádný šťastný konec anebo nějaké rozumné rozuzlení děje. Prostě nic! Deník si jen tak plyne dál, hezky den po dni. Je to prostě jen obyčejný deník jednoho „neznámého“ staříka, kde den po dni plyne, stejně tak jako v běžném životě.
A možná právě toto ubralo tak trochu na geniálním díle plné ironických a sarkastických poznámek, protože prostě ten děj či zápletka náročnému čtenáři chybí, jen těžko se spokojí jen s deníkovými zápisky.
Zde vše klidně plyne, asi stejně tak jako má být poklidné i stáří, proložené úsměvnými příhodami z běžného života. Ovšem i občas se tyto deníkové zápisky stáčejí k popisu každodenního stereotypu, prostě každý den není posvícení, a ne vždycky se zadaří na nějakou „staříkovskou“ akcičku.
Samotná audiokniha poukazuje na to, jak to asi tak chodí v jednotlivých domovech pro seniory. S jakými leckdy nesmyslnými zákazy, příkazy a nařízeními se musí potýkat její jednotliví obyvatelé; o to více to pak ve vyprávění umocňuje jejich pocity opuštěnosti, osamělosti, bezmocnosti a zbytečnosti.
Dost často jsou tyto staříci proti své vůli svými vlastními dětmi odtrhnuti z dění rodiny, ze svých domovů, od svých nejbližších přátel, a ponechány v domovech pro seniory, aby se zde o ně postarali a nechali je v tichosti a alespoň v trochu důstojnějších podmínkách dožít již své dávno prožité životy.
Z vyprávění na nás posluchače dost často dýchá zoufalství a beznaděj, že jednou možná i my takhle dopadneme, ocitneme se sami v domově důchodců, kde budeme jen vyčkávat na svojí smrt.
Na jednu stranu je vše úsměvně podáno, ale když se nad tím vším hlouběji zamyslíme, je to až děsivá skutečnost, co nás jednou může také potkat. Autor velmi realisticky vykreslil, jak to asi v takových domovech funguje, a čemu jsou samotní obyvatelé všemu vystaveni, o nesmyslnosti jednotlivých nařízeních, pravidel a zákazů, jež pošlapávají poslední zbytky lidskosti a důstojnosti samotných obyvatel starobince.
Je až s podivem, že staříci vůbec neprotestují a rezignovaně poslouchají jako malé děti, což je dost zarážející a smutné....
Hlas Hendriku Groenovi propůjčil Jiří Žák, který si vás získá svým podmanivým a charismatickým hlasem, jež si s textem jednotlivých deníkových zápisků výborně pohrál. Snadno tak vycítíte jednotlivé nálady Hendrika, zda je smířen se svým osudem a momentálně na vše rezignoval, nebo se naopak na něco těší a je plný nadšení, optimismu a elánu, jindy kdy má naopak náladu do někoho a něčeho rýpat.
Tyhle zápisky a tento šarmantní stařík Hendrik si zcela určitě získají Vaše srdce. A až jednou zestárnu, a mé děti mě odloží jako nepotřebnou věc do domova důchodců, budu hned první v pořadníku do klubu „STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ“.
Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku
Nezkrácená audiokniha ve formátu MP3
Celková délka: 11 hodin 23 minut 13 sekund
Čte: Jiří Žák
Zvuk, mix a mastering: Studio Harryton
Hudba: Tomáš Harant
Vydalo Nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media, a.s. v roce 2017
