Načítám počet zobrazení...
Slavný astronaut Clifford McBride (Tommy Lee Jones) byl průkopníkem, jenž se jako jeden z prvních vydal k okraji sluneční soustavy hledat mimozemské formy života (v blíže nespecifikované blízké budoucnosti, v níž se zdařila kolonizace Měsíce i Marsu), ale nikdy se nevrátil a byl prohlášen za mrtvého. O čtyřicet let později se jeho syn Roy (Brad Pitt), který je též zkušeným astronautem, dozvídá, že jeho otec by ve skutečnosti mohl být stále naživu a nacházet se někde poblíž Neptunu, odkud se v poslední době začaly šířit směrem k Zemi nebezpečné radioaktivní výboje. A Roy dostane za úkol navázat s otcem kontakt (pokud žije).
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Film Ad Astra natočil a (spolu)napsal režisér a scenárista James Gray (Noc patří nám, Ztracené město Z), jemuž se podařilo získat na něj poměrně štědrý rozpočet, přestože jde v podstatě o pomalý, psychologický a spíše festivalový snímek, při němž se cestuje vesmírem (a díky tomu rozpočtu to nádherně vypadá), a nikoli o akční sci-fi blockbuster, jenž by se snažil cílit na masové publikum – ačkoli to byla možná představa, kterou mělo o filmu studio. Ad Astra totiž vypadá, jako by měl James Gray ambici natočit intelektuální meditativní existenciální sci-fi o osamělosti člověka v životě i ve vesmíru, nabízejí vizuálně opulentní a kontemplativní záběry, ale vyměkl u toho a v domnění, že diváci jeho film nepochopí a usnou při něm, do něj buď připsal hromadu vysvětlivek a pár akčních scén, nebo k tomu byl natlačen někým jiným.
Základním pilířem snímku je postava Roye, který se navenek tváří nesmírně vyrovnaně a i ve chvílích kritického ohrožení je schopen zachovat si chladnou hlavu a stoický klid, ale přitom ho uvnitř sžírá potlačovaný smutek z osamělosti (smrt rodičů, rozchod s přítelkyní, neschopnost navázat jiný vztah) a trauma z odchodu otce, který ho i s jeho matkou opustil a vydal se na svou poslední misi, když bylo Royovi šestnáct. Celý film i s jeho chmurnou náladou a tísnivou atmosférou stojí na hrdinových psychologických pochodech, motivacích a emočních proměnách. To všechno je přitom patrné mnohdy už jen z prvotřídního hereckého projevu Brada Pitta a z jeho dialogů s některými vedlejšími postavami, v jejichž odlišném přesvědčení a jednání se Royův průběžný vývoj chytře zrcadlí.
Kromě toho je ale film na mnoha místech doprovázen i Royovým vypravěčským komentářem a vnitřními monology, které jsou nejen brutálně doslovné a popisné, ale navíc jsou i povážlivě banální a navíc se často věnují i těm věcem, které už diváky musely nutně napadnout i bez nich, což je činí silně nadbytečnými, zbytečně kompromisními a místy až otravnými.
Poněkud zbytečná je i dvojice krátkých akčních scén, z nichž jedna se odehraje na Měsíci a druhá během pokusu o záchranu pasažérů z lodě vysílající nouzový signál. Jejich důležitost v rámci příběhu se totiž limitně blíží nule, stejně jako jejich provázanost s okolním děním, a jejich účelem se zdá být především zprostředkování dramatického povyražení pro tu část publika, která už začala při sledování filmu klimbat. K rytmizaci vyprávění nijak nepřispívají, tu totiž již perfektně zajišťuje pravidelnost, s níž se hlavní hrdina přesouvá do čím dál vzdálenějších končin sluneční soustavy. Obě ty sekvence jsou navíc stylově dost odlišné od zbytku filmu, v důsledku čehož pravděpodobně právě ony utkví v paměti většiny diváků ze všeho nejvíc – spolu s fantastickým a dokonale vtahujícím úvodem.
I bez těchto berliček je přitom na filmu ledacos k obdivování, a to především audiovizuálně. Velkou zásluhu na mnoha ohromujících záběrech má kameraman Hoyte van Hoytema, jenž mimo jiné nasnímal i Interstellar, a jemuž se podařilo vystihnout prázdnotu, nekonečnost a majestátnost vesmíru s podobně věcnou realističností, jako se to povedlo Gravitaci, Prvnímu člověku či právě snímku Interstellar. Skvělá je výprava filmu, věrohodně ztvárňující cestování po vesmíru včetně komerčních letů na Měsíc i život v koloniích na jiných planetách (úžasné exteriéry i interiéry). Naprosto bezchybné jsou i herecké výkony představitelů některých vedlejších postav (zejména Tommy Lee Jones a Donald Sutherland v epizodních rolích).
Ačkoli se však Ad Astra opírá i o řadu velkých existenciálních témat, tak se většině z nich věnuje jen okrajově a v jádru zůstává komorním psychologickým filmem o synovi, který se vydává na pouť za svým (možná mrtvým) otcem, a musí se při tom vypořádat především sám se sebou, s vlastními běsy a osamělostí (k níž se sami odsoudí ti, kteří kvůli úporné realizaci svých enormních cílů obětují vše ostatní). Není to úplně nová Vesmírná odysea, byť po ní možná James Gray pokukoval, ale spíš o dost přízemnější a jednodušší mužská variace Kontaktu, záměrně emocionálně utlumená a mistrně vyprávěná, leč obsahující i řadu elementů, jež nelze brát jinak než jako ústupky realizované kvůli domnění, že její publikum nebude dostatečně vnímavé.
Podívejte se na hodnocení Ad Astra na Kinoboxu.
