Kinopremiéru tohoto filmu provázely dvě velké aféry. Tu první vyvolali Řekové, kteří se začali rozčilovat, že jejich hrdina je znázorněný jako bisexuál (vážně jsme ve 21. století?). Druhá byla vystavěna na tom, že američtí kritikové titul vysloveně strhali. A to tolik, že to začalo být podezřelé (hlavně poté, co byl film mimo USA přijat veskrze kladně). Dokonce se objevily spekulace, že to souvisí se Stoneovými politickými názory, které nejsou až natolik striktní, jak je v Americe vyžadováno nebo snad s tím, že hlavní hrdina nemá většinovou sexuální orientaci. Nejsem politolog ani sociolog, takže se v tom raději nebudu šťourat, ale na druhou stranu si dovolím tvrdit, že recenzenti ve Spojených Státech rozhodně příliš objektivní nebyli. Jistě, téměř žádný projekt se nemůže zalíbit všem, ale to, jak si mnoho filmových novinářů (samozřejmě, ne všichni, objevily se i světlé výjimky) na Alexanderovi smlslo, to nebylo fér. Raději už to nechám být. Jen ještě věta – každý, ať se zodpoví svému vlastnímu svědomí. Nehodlám tvrdit, že je Alexander Veliký bezchybný. Ovšem (podle mého) drobné nedostatky mizí v nasazení se kterým se všichni, od režiséra po herce, do natáčení pustili. Z filmu doslova číší to, že věřili tomu, co dělají. To ve spojení s jejich talentem činí z titulu úžasnou podívanou. Ne však pro každého. Asi ne všichni se vydrží dívat téměř tři hodiny na historický projekt, který je v každé druhé scéně nezahltí megalomanskými (ale často nic neříkajícími a prázdnými) bojovými sekvencemi. V Alexandrovi se dočkáme dvou velkých bitev, které ale nejsou v příběhu primární. Spíše jsou jen demonstrací schopností a idejí ústředních charakterů. Slouží k tomu, aby Alexandra ukázaly jako výjimečného vojevůdce (prošel několika desítkami válečných střetů). Ale jeho osoba není znázorňována pouze z tohoto úhlu, ale hned z několika. Je líčen jako hrdina a téměř božská bytost, ale současně se poukazuje na jeho zranitelnost, emoce, jednoduše lidskost. Film se tak spíše stává historickým biografickým dramatem a určitě není standardní popcornovou podívanou pro odreagování. Na děj se musíte plně soustředit, abyste mohli ocenit jeho netradiční pojetí. Alexander Veliký je totiž plný dobrých nápadů, které jsou často originální a hlavně fungují (například musím ocenit změnu barevných tónů během bitvy v Indii). Je sice pravda, že občas dochází k mírné zmatenosti, ale to je vcelku odpustitelná chyba.
Důležitou složkou filmu, lépe řečeno nedůležitější jsou vztahy mezi postavami. Úchvatné exteriéry, obě zmíněné bitvy, pestrobarevné slavnosti nebo dynamická taneční vystoupení se tak stávají povinnými ingrediencemi pro historický film, ale neupírá se k nim hlavní pozornost. Ta je věnována Alexandrovi (Colin Farrell) a jeho svázanosti s ostatními důležitými lidmi jeho života. Matkou Olympií (Angelina Jolie), otcem Filipem (Val Kilmerem), manželkou Roxanou (Rosario Dawson) a přítelem a milencem v jedné osobě Hephaistionem (Jared Leto). Jejich vztah je ovšem ztvárněn na emocionální a ne na fyzické úrovni, takže příliš neurazí ani konzervativní diváky. Nesmím zapomenout zmínit to, že vypravěčem příběhu je Ptolemaios (Eliott Cowan, starého Ptolemaia pak hraje Anthony Hopkins). Objevuje se řada dalších charakterů, ale pro pochopení spojitostí mezi nimi je nutné filmu skutečně pozorně sledovat.
Největší zátěž nese na svých bedrech Colin Farrell. A daří se mu. Jeho vývoj od mladíka plného ideálů, který je v područí své intrikami posedlé matky až po téměř třicetiletého muže, čelícího nejen nepřátelským armádám, ale také svým vojákům, jenž v něj ztrácejí víru je uvěřitelný a podaný s dokonalým prožíváním. Colin Farrell je v osobním životě skutečný „bad boy“, ale na „place“ se z něj stává disciplinovaný herec s výjimečným talentem. Sympatický výkon podává i Jared Leto. Jeho Hephaistion je věrný poslouchač, ale také rádce a ochránce Alexandra, který je mu nablízku vždy, když je ho třeba. Současně se také nebojí vyznání ze svých citů. Val Kilmer se na scéně příliš dlouho nezdrží, ale i tak se vyřádí jako alkoholem posílený násilník. Angelina Jolie je skvělá herečka, ale to, jak se ujala svého charakteru v tomto titulu asi nesedne každému. Někdo může tvrdit, že jde o přehrávání, další, že její splynutí s rolí je dokonalé (jsem spíše pro druhou možnost).
Rozporuplné reakce vyvolala i hudba, kterou zkomponoval Vangelis. Někteří se nechali slyšet, že je příliš výrazná. Tento názor nesdílím, dokonce si myslím, že od 1492: Dobytí ráje hodně ubral a jeho písně nejsou jedním z nejvýraznější dispozic Alexandra, ale příjemným podbarvením příběhu. Kromě toho, scény jako ta, kdy se hlavní hrdina řítí na zástup útočících slonů skrze davy bojujících jsou pro Vangelisovu hudbu jako dělané. Překvapivě se ve vás nesnaží zvýšit adrenalin, ale spíše vás uklidňuje, abyste měli čas soustředit se na obraz.
Kamera si pohrává s úhly i s barevným pojetím. Mezi nápaditá vylepšení patří to, že během některých scén dochází k záměrnému klepání obrazu, což pomáhá tomu, že se cítíte jako součást dění (i když, pochybuji, že by se někdo z nás hrnul do brutálních bitev, které budeme mít možnost vidět). Stone také hodně využívá symbolů, které jsou často trošku klišovité, ale svůj účel plní.
Co říct na konec? Asi to, že Alexander Veliký není projekt, který má být standardním mainstreamovým trhákem. Oliver Stone se rozhodl experimentovat (což byl s rozpočtem 150 milionů dolarů docela risk). To se mu v jeho domovině nevyplatilo, ale v neamerickém světě ano. Myslím, že nelituje (a ani by neměl) toho, jak Alexandra natočil. Každý, ať si na tento film udělá svůj vlastní názor. Jestli bude záporný nebo kladný, to už je jen a jen na vás. Důležité je, aby byl založený na tom, zda se vám nelíbil či líbil film, který jste zhlédli a do hodnocení by se neměly plést, v rámci kinematografie, nedůležité argumenty.
