Amélie z Montmartru

Photo © 2001 Miramax Films

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Asi není tře­ba nějak zvlášť před­sta­vo­vat dílo, kte­ré pobra­lo spous­tu růz­ných oce­ně­ní a bylo vyhlá­še­no nej­lep­ším fil­mem za rok 2001. Pro mě se roz­hod­ně jed­ná o neo­pa­ko­va­tel­ný záži­tek.

Amélie z Montmartru je doce­la oby­čej­ná hol­ka z Paříže, kte­rá hle­dá svo­ji život­ní lás­ku. A jed­no­ho klu­ka si vybe­re. Respektive potká ho a pak se s ním postup­ně sna­ží sblí­žit. To ale nejde jed­no­du­še vzhle­dem k nesmě­los­ti obou. Musí to jít krů­ček po krůč­ku a ty krůč­ky orga­ni­zu­je vel­mi ori­gi­nál­ním a roman­tic­kým způ­so­bem Amélie.

Kromě této ori­gi­nál­ní roman­ti­ky je film plný nápa­dů. Nápady, jak si s divá­ky hrát, film doslo­va chr­lí na kaž­dém mili­me­t­ru své dél­ky. Tři věci, kte­ré akté­ři děla­jí rádi a kte­ré nesná­še­jí. Návod, jak vytrestat zeli­ná­ře, kte­rý je bez­o­hled­ný ke své­mu učed­ní­ko­vi. A kdo je onen tajem­ný muž, kte­rý se pra­vi­del­ně zje­vu­je ve všech auto­ma­tech na foto­gra­fie? A jak se sak­ra mohl ten zatra­ce­nej zahrad­ní trpas­lík dát na ces­to­vá­ní???!!!

To samo­zřej­mě není to jedi­né, kvů­li čemu se vypla­tí Amélii vidět. Bez pře­svěd­či­vých herec­kých výko­nů, a zejmé­na bez Audrey Tautou v hlav­ní roli, by nikdy film nena­lá­kal tolik divá­ků. Audrey se díky Amélii sta­la přes noc zná­mou po celém svě­tě. Za pozor­nost sto­jí také výtvar­ná strán­ka fil­mu a s tím spo­je­ná kame­ra. Zabarvení sním­ku a jed­not­li­vé zábě­ry vždy per­fekt­ně pod­po­ru­jí to, co a jakým způ­so­bem prá­vě Amélie dělá.

Asi nee­xis­tu­jí víc než dva póly pohle­du na Amélii: buď ji bude­te pova­žo­vat za nesmy­sl, kvů­li kte­ré­mu nemá cenu plýtvat vlast­ním časem a vlast­ně ani fil­mem, ane­bo si zís­ká vaše srd­ce od prv­ní­ho zábě­ru. Lidí dru­hé­ho typu je však pod­stat­ně více, sou­dě pod­le toho, že Le Fabuleux destin d’Amélie Poulain se nachá­zí v prv­ní tři­cít­ce nej­lé­pe hod­no­ce­ných fil­mů všech dob. Pro mě osob­ně to bude jeden z těch fil­mů, na kte­ré se budu dívat i po mno­ha letech s obdob­ným zau­je­tím jako na někte­ré kla­sic­ké čes­ké kome­die a pohád­ky.