Vieweghův román Biomanželka se stal úspěšným bestsellerem. Nejspíš proto jsme se dočkali jeho volného pokračování s názvem Biomanžel. Jde opět o knihu částečně biografickou, ve které je pospána autorova nedávná zkušenost s klinickou smrtí.
Hlavní postava Mojmír prochází velmi složitým obdobím svého života. Při běžeckém maratonu mu praskne aorta a na operačním sále se na několik minut zastaví jeho srdce. Mojmír ale překvapuje celou svou rodinu i lékaře, když se po chvíli znovu probírá k životu a operaci přežije. Následkem této nehody se ale na několik desítek měsíců stává zcela závislým na lékařích a rodině. Má velké problémy s krátkodobou pamětí, na základě nichž přicházejí i velké deprese způsobené pocitem bezradnosti a nesvéprávnosti.
Ačkoliv má, coby úspěšný spisovatel, finanční prostředky na zajištění dobré lékařské péče, Mojmír musí o klasické medicíně značně pochybovat. Během klinické smrti jsou radikálně narušeny jeho racionální představy o životě a fungování světa celkově. Začíná chápat, že některé věci nelze vysvětlit rozumem a jeho výchozí opěrný bod – logiku nemůže aplikovat na všechno tak, jak si dříve myslel. Na základě této zkušenosti se proto otevírá alternativním způsobům léčby, jakými jsou například homeopatie. Na svůj předchozí život vzpomíná z jistým despektem. Jeho priority se postupem času úplně změní, ale paradoxně tato celková proměna jeho osobnosti zapříčiní rozvod s jeho manželkou. Její zásadní rozhodnutí je dalším podnětem pro autorovu sebereflexi. Napříč tomu, že bylo manželčino rozhodnutí zcela oprávněné, je Mojmír opravdu zaskočen a jeho život jako kdyby ztrácel smysl. Jeho znovunalezení nyní nehledá ve svých milenkách a večírkovém stylu života, ale pomocí koníčků, jakým je teď třeba i zahradničení, nebo v okruhu svých přátel. Dokonce i u takového člověka, kterého donedávna považoval za naprosto pomateného.
Audiokniha byla opět obohacena o skvělý přednes Radka Valenty. Stejně jako Biomanželka kniha pojednává o aktuálních tématech a poměrně realisticky popisuje řešení životních situací a křižovatek. Styl Vieweghova psaní mi ale v tomto případě přišel někdy příliš sarkastický a místy až vulgární. Domnívám se, že by kniha neztratila svůj humoristický charakter, kdyby obsahovala méně sprostých slov, ironie a skepse. Některé pasáže na mě působily dojmem, že autor záměrně dělá z hlavní postavy politováníhodnou osobu. Této reakce by u čtenářů jistě docílil i bez toho, aniž by musel do vypravěččiných úst vkládat radostnou touhu po Mojmírově smrti. Obdobné reakce jsou u většiny lidí, natož pak u ženy poměrně nepravděpodobné a v takové chvíli může být čtenář, v tomto případě posluchač poměrně zaskočen. Příběh je poté vyprávěn někým, koho nepovažujeme za reálně možnou postavu a těžko se s ním potom ztotožňujeme. Na druhou stranu lze ale obdivovat snahu popsat tak fatální zážitek, jakým je vlastní smrt.
Knihu k recenzi poskytl partner:
[adrotate banner=„50“]
