Natočit dobrou romantiku není úkol nikterak jednoduchý. Každý sladkobolný film musí mít totiž zákonitě vždy menší či větší tendenci sklouzávat ke kýčovitosti. A navíc jak dobře zpracovat téma „osudová láska“, když už to někdo udělal milionkrát před vámi a stejně tak to ještě nějaký naivka udělá milionkrát po vás? Nejsem žádný fanda romantických movie, jak už asi vyplynulo z mého úvodu, ale přesto mám i já svých několik oblíbených „slaďáků“, ke kterým se, když je nálada, ráda vrátím. A film Before Sunrise i jeho volné pokračování, natočené o devět let později - Before Sunset - Před soumrakem, k nim určitě patří.
Celý děj filmu je postaven na jediné jednoduché věci - rozhovoru dvou lidí, kteří se náhodně setkají ve vlaku. Přesto v něm nenajdete jediné hluché místo, šlape a funguje to ve stejném vyváženém tempu po celý film a vy jen nadšeně hltáte větu za větou. Ona je mlaďounká, malinko přemoudřelá francouzská studentka (Julie Delpy) a on, životem zklamaný Američan (Ethan Hawke). Oba se kvůli hlučné hádce rodinky cizinců sesunou na protilehlá sedadla, chlapec už je dlouhým monotónním cestováním unavený, tak pro trochu rozptýlení nahodí udičku a zeptá se dívky, co že to čte...Nit rozhovoru se ale nějak nepřetrhne ani po chvíli a dívka se i se svým baťůžkem přesune k němu. Už od samého začátku si nějak přirozeně sednou a když se pro oba nečekaně brzy zjeví nástupiště ve Vídni, kde on musí vystoupit, spontánně se dívky zeptá, jestli nechce vystoupit s ním a pokračovat v cestě pozdějším vlakem. Ona se nechá chvíli přemlouvat, ale nakonec souhlasí.
Toulají se uličkami Vídně, povídají a povídají a prožívají jediný den naprosté spontánnosti, oba dva jsou sami sebou, nemusejí před tím druhým nic hrát, nic předstírat, vždyť brzo ráno se rozloučí a už se nikdy neuvidí.
A jak den pokračuje, oba silněji a silněji zjišťují, že se jim to, co vidí u druhého, zatraceně zamlouvá. Ve filmu nechybí ani ty nejzarytější evergreeny, jako báseň od pouličního pobudy, líbání se při západu slunce, ukradnutí skleniček v baru a samozřejmě i pozorování hvězd v jednom z vídeňských parků, vyústěné v jedinou možnou variantu...Prostě kýč nad kýč, ale přesto na hraně právě toho kýče zvládnutý.
Druhý den ráno cestou na vlak se oběma honí hlavou tisíce myšlenek, stejně jako divákovi, proboha, vždyť oni oba našli svou druhou polovinu, nemůžou se přece nadobro rozejít, na druhou stranu, oba jsou z opačných koutů země, ona studuje, on shání práci a co je nejdůležitějí, znají se přece jeden jediný den. Co převáží, vnitřní jistota, že k tomu druhému patří, nebo racionální stránka věci? Až budete mít „romantickou“, zjistěte to.
