Bez státní příslušnosti

 Uprchlická kri­ze je jed­nou z (mno­ha) výzev sou­čas­né­ho svě­ta a bylo jen otáz­kou času, něž se tomu­to feno­mé­nu bude věno­vat i něja­ký tele­viz­ní seri­ál.

Mozaika pří­bě­hů něko­li­ka lidí z detenč­ní­ho cen­t­ra pro uprch­lí­ky v Austrálii má své reál­né předob­ra­zy (jak tvůr­ci neo­po­me­nou před kaž­dých z cel­kem šes­ti dílů seri­á­lů v úvo­du zmí­nit). Patrně záměr­ně byly vybrá­ny osu­dy dost roz­díl­né, kdy lidé na útě­ku mají růz­né moti­va­ce, jinak se jim daří eko­no­mic­ky, mají jiné rodin­né záze­mí, apod. Co je však spo­leč­né, je pří­mo hma­ta­tel­ná míra frustra­ce z jejich osu­du. Ta se zejmé­na v prv­ních dílech pře­lé­vá i na divá­ky a vytvá­ří tak ambi­va­lent­ní pocit, kdy si na jed­nu stra­nu chce­te pus­tit dal­ší díl, ale na stra­nu dru­hou vám z toho moc dob­ře není.

Zapomeňte na to, že by se zde ser­ví­ro­va­ly kdo­ví­ja­ké „hap­pyen­dy“ plné kýčo­vi­té­ho uvě­do­mě­ní typu „jsme pře­ce všich­ni lidi“ a „na kul­tur­ních roz­dí­lech nezá­le­ží“. Cesta Ameera z Afghánistánu přes Pákistán a Indii do vysně­né Austrálie (kde, jak si říká mezi kama­rá­dy, pře­ce kaž­dý může plnit své sny, že jo...) je plná důle­ži­tých život­ních ztrát, frustra­ce ze vzá­jem­né­ho nepo­cho­pe­ní, kri­tic­kou ránu zasa­zu­je zra­da (tro­chu oče­ká­va­ná) ze stra­ny paše­rá­ků lidí, kte­ří v koneč­ném účto­vá­ní vychá­ze­jí asi jako nej­víc nega­tiv­ní oso­by (i když jejich život­ní pří­běh nám v seri­á­lu načrt­nut není).

Jiné to má Sofie (Yvonne Strahowski), kte­rá řeší dlou­ho­le­té vzta­ho­vé pro­blémy s mat­kou a sestrou (však to zná­te, rodič pre­fe­ru­je jed­no­ho z potom­ků...) a útěk do náru­če podiv­né sek­ty pak řeší tím, že se vydá­vá za němec­kou občan­ku a poža­du­je depor­ta­ci do své „země půvo­du“ - Německa (tedy přes­ný opak toho, co žada­te­lé z detenč­ní­ho cen­t­ra děla­jí). Šílené, kam člo­vě­ka může dohnat psy­chic­ká kri­ze.

Jsou tu samo­zřej­mě i posta­vy pra­cov­ní­ků detenč­ní­ho cen­t­ra. I na nich může­te vidět, jak je drs­ná prá­ce postup­ně mění, z ide­a­lis­tů se stá­va­jí nástro­je repre­siv­ní­ho sys­té­mu až nebez­peč­ně rych­le, nicmé­ně roz­hod­ně tu nejsou vykres­le­ní jako „ti špat­ní“. Je jas­né, že jejich prá­ce je nároč­ná a čas­to se dostá­va­jí do kon­flik­tů, kte­ré pros­tě v daný moment jde jen těž­ko řešit nějak správ­ně. I oni tak někdy boju­jí s ilu­zí podob­nou té, kte­rá potká­vá migran­ty v ces­tě za „vysně­nou zemí, kde už bude jen dob­ře“. Nebo někdy jen pod­lé­ha­jí svým dosud snad skry­tým sadis­tic­kým choutkám v oka­mži­ku, když kame­ry zrov­na nesví­tí a „ten čmoud“ vás nějak pěk­ně naštval.

Působivé téma a dob­rý scé­nář (kte­rý vlast­ně píše sám život) slib­ně pod­bar­vu­je i vel­mi dob­rá kame­ra. Díky dél­ce seri­á­lu v podo­bě šes­ti dílů se nedo­sta­vu­jí poci­ty „pře­žvý­ká­va­né vaty“. Skvělé jsou také herec­ké výko­ny. Stoprocentně dopo­ru­ču­ji, vzhle­dem k sou­čas­né situ­a­ci čas na seri­á­ly, jak se zdá, opět nastal.

---