KRISTÝNA BOKOVÁ JAKO MARKÉTA
Bourák je vaše třetí spolupráce s Ondřejem Trojanem. Po křehké učitelce v Občanském průkazu a komunistické mrše v dramatu Toman hrajete Markétu, manželku Bouráka, která se tváří, že nevidí, že by tenhle zastydlý puberťák klidně vyměnil celou rodinu za ojetou káru. Čím vás oslovila tahle role?
To je jednoduché. Když mě osloví Ondřej Trojan, tak mě vždycky i osloví role, kterou mi nabízí. Je to prostě záruka nabídky postavy, která je zase jiná a pro kterou v sobě budu muset najít něco nového. Markéta je maminka dospívající holky a pojmout ji tak, aby byla věrohodná, byla pro mě ze začátku velká neznámá. Hodně jsme o roli s Ondřejem mluvili a hledali cesty k tomu, jak mít Markétku pravdivou, a na závěr jsme došli k tomu, že být maminkou má velkou škálu různých rovin a tím pádem držet tu postavu v jedné lince by byla hloupost. Tak jsme jí dali svobodu a to se pro Markétu ukázalo jako to pravé.
Markéta je na jednu stranu už lehce rezignovaná a utahaná manželka, na druhou stranu ani ona ze svého rokenrolového mládí úplně nevyrostla. Kde jste pro ni hledala inspiraci?
Těch věcí bylo víc, ale jedním z předobrazů byla moje maminka. Určitě to není tak, že až uvidíte Markétku, uvidíte moji maminku. Ale našla jsem u ní některé momenty, které byly pro mě v roli Bourákovy ženy silnou inspirací. A pak mě inspirovala jedna seriálová postava, matka 4 dospívajících dětí. Uvědomila jsem si, že maminky nemusí být jenom tím dospělým pilířem, ale můžou být někdy i dětské, mít pochyby a hlavně se pořád vyvíjet, stejně, jako jejich děti.
Jak se vám Markéta hrála?
Ze začátku jsem měla strach a respekt, silnější než obvykle. Je to velký prostor, tak abych tu postavu nějak udržela. Ale zase jsem se uklidňovala tím, že režisér udrží mě, a já pak udržím Markétu. A ve finále se mi hrála moc dobře, bylo mi v ní moc hezky. Vlastně asi poprvé jsem hrála něco tak odlehčeného. Do jejího kabátku se mi lezlo moc dobře a snadno. I díky maskérce Janě Bílkové a kostýmní návrhářce Tereza Kučerové jsem se cítit jako Markéta hned ráno, co jsem se oblékla do kostýmu a Jana mě nalíčila a učesala, anebo taky nenalíčila a moc neučesala.
Neurazila jste se trochu, že vám režisér Ondřej Trojan dal roli matky dospělé dcery a v podstatě nastávající babičky? To jsou role, které se ve vašem věku moc nenosí
Naopak. Ta role byl pro mě velký dárek, že jsem si mohla zahrát trochu starší postavu, že jsem si mohla zkusit něco jiného, že jsem nemusela vypadat mladě a krásně a mohla být životem trochu utahaná.
Jak se vám hrálo s Ivanem Trojanem, s Jirkou Macháčkem a Veronikou Markovou?
Nadmíru dobře. Všichni jsme se navzájem tak hezky doplňovali. S Verunkou jsme si vytvořily úplně reálný vztah matka dcera, takže jsem jí začala peskovat i v běžném životě mimo záběr a zároveň jsem ji i občas maminkovsky mimo záběr poňuchňala. S Ivanem a Jirkou se mi hraje skvěle vždycky, s Ivanem jsme to měli tentokrát takové intenzivnější i před natáčením, protože jsme museli nazkoušet i naše taneční scény.
Vy jste tanec vystudovala, zato Ivan o sobě tvrdí, že je taneční poleno? Jak jste se na taneční scény připravovali?
I pro mě to bylo celé nové, tenhle rokenrolový styl jsem nikdy netancovala, já neumím ani společenské tance. Ale náš choreograf Marek Zelinka se o nás moc hezky staral. Každou další zkouškou byl vidět, jak se oba posouváme a Ivan, i když tvrdí, že není talentovaný, je obří dříč a tím všechno umí dohnat. A nejen dohnat, ale být i mně jako tanečnici oporou. I když já si myslím, že Ivan talent má, jen se vymlouvá, aby nikde moc nemusel tancovat.
A jaké pak bylo tancování na place před kamerami? Užili jste si ho?
Byla jsem nervózní, musela jsem tam kromě tance podat i trochu kaskadérský výkon, ale Ivan, kompars, ostatní tanečníci i štáb byli velkou oporou a nakonec se ta taneční scéna zvládla vlastně s lehkostí a rychle. Je to tak, že když se něčeho bojím a pak to zdolám, přinese mi to největší radost. Takže nakonec jsem si říkala, že kdyby ta scéna byla delší, byla bych ještě šťastnější.
Co vás na natáčení bavilo nejvíc?
Mimo kameru určitě právě naše taneční tréninky. Klidně bych jich měla i víc. Baví mě učit se nové věci s lidmi, kteří to umí dělat s lehkostí a radostí. Měla jsem v té době složitější období, kdy končila naše kavárna Divoké matky, takže naše tancování bylo pro mě výborným odreagováním. No a natáčení bylo skvělé celé.
Na co se v Bourákovi těšíte?
Strašně se těším na celý film, doufám, že ta radost a lehkost, kterou jsme cítila při natáčení, se promítne i do filmu. Těším se i na to, že uvidím zase celou naši partičku, třeba na premiéře. A pak se moc těším na tu hudbu. Ta bude v Bourákovi skvělá.
Jak jste prožila a prožíváte tuhle vyšinutou „korona dobu“, která zamíchala úplně vším a odsunula i premiéru Bouráka.
Pro mě má tahle situace, asi jako pro spoustu ostatních, dvě roviny. V té osobní, i když to zní divně, je tenhle čas, kdy můžu být se svým mužem, s dětmi, s celou rodinou, jako dárek. To zastavení a zklidnění, možnost užít si tu svoji smečku, jsem strašně potřebovala. Ale na druhou stranu máme s kamarádkou Martinou v Praze kulturní prostor Barák, který je teď zavřený, všichni, kdo na něm pracují, přišli o práci. A my nevíme, jak dlouho to bude trvat.
