Buko – 60 %

Photo © DORIAN Films

Po sed­mi letech (kon­krét­ně od zda­ři­lé pohád­ky Sedmero krkav­ců) se vra­cí reži­sér­ka a sce­nárist­ka Alice Nellis se svým celo­ve­čer­ním fil­mem na plát­na kin. Vypráví v něm o ženě, kte­ré táh­ne na sedm­de­sát, a kte­rá v sobě nalez­ne nový pří­val život­ní ener­gie a sebe­vě­do­mí, poté co jí její nedáv­no zesnu­lý man­žel odká­že jako pře­kva­pe­ní nově poří­ze­né­ho stár­nou­cí­ho koně jmé­nem Buko. Příjemné s uži­teč­ným reži­sér­ka spo­ji­la v tom, že do titul­ní koň­ské role obsa­di­la coby cho­va­tel­ka koní vlast­ní­ho hřeb­ce (načež do scé­ná­ře pocho­pi­tel­ně zakom­po­no­va­la čet­né pochval­né ódy na jeho vzhle­do­vé kva­li­ty a fyzic­kou kon­di­ci).

© Dorian Films

Situace, v níž se hlav­ní hrdin­ka Jarmila (skvě­lá Anna Cónová) na počát­ku fil­mu oci­tá, by nasvěd­čo­va­la tomu, že po man­že­lo­vě smr­ti pro­dá jejich ven­kov­ský sta­tek a vydá se žít zpět do měs­ta, kde byd­lí i její roz­ve­de­ná dce­ra (Petra Špalková) a dvo­ji­ce vnu­ček. Žít na samo­tě v pří­ro­dě byl ostat­ně man­že­lův nápad a sta­rat se o věč­ně mečí­cí kozy ji neba­ví a otra­vu­je. Dcera na ni ale s pro­de­jem ves­nic­ké­ho sta­ve­ní vidi­tel­ně tla­čí, tak­že mož­ná i pro­to se Jarmila nako­nec roz­hod­ne natruc po svém a sta­tek si pone­chá. Přitom ale netu­ší, že tato vol­ba jí v závě­ti při­ne­se neče­ka­ný dárek v podo­bě vyslou­ži­lé­ho cir­ku­so­vé­ho koně, což se zpr­vu jeví jako man­že­lův posled­ní špat­ný vtip, neb Jarmila se koňů bojí, a navíc nesná­ší cir­ku­sá­ky.

Snímek na tuto záplet­ku vrst­ví hned něko­lik růz­ných forem stra­chu a jejich pří­čin, od stra­chu ze smr­ti a osa­mě­los­ti přes bouř­ku a tmu až po strach z divo­kých zví­řat. Ve sku­teč­nos­ti ale Buko pojed­ná­vá o při­je­tí a pře­ko­ná­vá­ní těch­to stra­chů, a kro­mě toho se zabý­vá i téma­tem odhod­lá­ní a život­ní pro­mě­ny v poz­děj­ším věku, což demon­stru­je na své hlav­ní hrdin­ce, kte­rá se zno­vu učí, jak si stát za svým, upřím­ně­ji vní­mat vlast­ní potře­by a být díky svým roz­hod­nu­tím šťast­ná a spo­ko­je­ná. V tom­to ohle­du je Buko fil­mem o stár­nu­tí s vel­mi pozi­tiv­ním nábo­jem, kte­rý bude kon­ve­no­vat zejmé­na star­ším divá­kům (a obzvláš­tě divač­kám), jimž jde napro­ti jak svým pozvol­ným tem­pem vyprá­vě­ní, nepří­liš kon­flikt­ním prů­bě­hem, při­mknu­tím k živo­tu v pří­ro­dě a důra­zem na při­ro­ze­nost a vol­nost, tak i nalé­zá­ním hlu­bo­kých mou­d­er v život­ní zku­še­nos­ti či posměš­ným odmí­ta­vým pří­stu­pem k moder­ním tech­no­lo­giím (viz scé­na, v níž Jarmila nechá­pa­vě zápa­sí s mlu­ví­cí umě­lou inte­li­gen­cí v mobil­ním tele­fo­nu).

© Dorian Films

Buko je tudíž po fil­mař­ské i pří­bě­ho­vé strán­ce kon­venč­ní podí­va­nou ze sta­ré ško­ly, kte­rá v lec­čem při­po­me­ne tře­ba reži­sé­r­čin dva­cet let sta­rý Výlet. Tematicky pří­buzná je kupří­kla­du i Bába z ledu od Bohdana Slámy, kte­rá k pří­bě­hu o nalé­zá­ní nové­ho život­ní­ho smě­ru a pře­ko­ná­vá­ní zaži­tých vzor­ců při­stu­po­va­la s obdob­ný­mi pre­fe­ren­ce­mi. Oproti ní je však Buko pře­ci jen naiv­něj­ší, neb řetě­ze­ním chlá­cho­li­vých pasá­ží s opa­tr­ným jež­dě­ním na koni nako­nec docvá­lá ke sdě­le­ní, že poří­ze­ní koně v koneč­ném důsled­ku vyře­ší všech­ny vaše pro­blémy. Poselství o hle­dá­ní vlast­ní život­ní ces­ty zas poně­kud kalí fakt, že Jarmila se v pod­sta­tě cho­vá pře­de­vším tak, jak by si to býval přál její zesnu­lý man­žel – jako kdy­by snad to pra­vé štěs­tí žen spo­čí­va­lo v napl­ně­ní před­stav o živo­tě, kte­rý pro ně naplá­no­va­li muži.

Ať už to tak ale její man­žel těs­ně před smr­tí zamýš­lel či neza­mýš­lel, Jarmila najde v koň­ském spo­leč­ní­ko­vi pro­stře­dek, jak pra­co­vat sama se sebou, jak ote­vře­ně­ji komu­ni­ko­vat se svou rodi­nou (za zmín­ku sto­jí i Jan Cina coby její syn) a jak si vypra­co­vat pev­něj­ší pou­to se sou­sed­skou komu­ni­tou. Tu nej­vý­raz­ně­ji zastu­pu­jí ochot­ný far­mář (Martin Kubačák) a autis­tic­ká kni­hov­ni­ce (Martha Issová), kte­ří Jarmile oba pomo­hou pře­ko­nat oba­vy ze sblí­že­ní s původ­ně nechtě­ným zví­ře­tem. Zejména u posta­vy Marthy Issové je i díky její­mu výko­nu a cit­li­vé­mu scé­ná­ři potě­šu­jí­cí, že její autist­ka vyzní­vá vel­mi civil­ně a pro­kres­le­ně, tedy ne jako kari­ka­tur­ní zdroj laci­né­ho humo­ru, jak je tomu v pří­pa­dě posta­vy zlé­ho koň­ské­ho tre­né­ra (Marian Roden) v nad­by­teč­né kře­čo­vi­té pasá­ži dopro­vá­ze­né iri­tu­jí­cí návod­nou hud­bou.

© Dorian Films

Právě na posta­vách, jejich poci­tech a pro­mě­nách a na jejich vzá­jem­ných vzta­zích totiž film Buko sto­jí pře­de­vším, stej­ně jako na neo­ká­za­los­ti, poklid­nos­ti a vře­lé atmo­sfé­ře, díky níž po kaž­dém záchvě­vu dra­ma­tič­těj­ší­ho oka­mži­ku či krát­ké hád­ce vždy při­chá­zí uvol­ně­ní a usmí­ře­ní, kte­ré má konej­ši­vý úči­nek. Jako hoř­ko­slad­ké dra­ma s lehce kome­di­ál­ním nad­hle­dem si jej jis­tě uži­jí zejmé­na star­ší gene­ra­ce těch divá­ků, jenž mají jinak ten­den­ci vět­ši­nou sou­čas­né fil­mo­vé pro­duk­ce spí­še opo­vr­ho­vat.

Photo © DORIAN Films