Bumblebee – Recenze – 60%

Posledních něko­lik dílů fil­mo­vé série Transformersod reži­sé­ra Michaela Baye (zejmé­na díl čtvr­tý a pátý) se nes­lo v duchu hes­la „pokaž­dé to musí být ješ­tě vět­ší, epič­těj­ší, výbuš­něj­ší, zbě­si­lej­ší a pře­plá­ca­něj­ší než minu­le“, tak­že postu­pem času už pře­sta­lo sta­čit, že na plát­ně mezi sebou boju­jí obří digi­tál­ní robo­ti, a lať­ku vel­ko­le­posti bylo tře­ba nasta­vo­vat tře­ba i robo­tic­ký­mi dino­sau­ry nebo robo­tic­ký­mi stře­do­vě­ký­mi troj­hla­vý­mi dra­ky. Výsledkem byla sice vždy zábav­ná, nápa­di­tá a nesku­teč­ně efekt­ní změť nesmy­sl­ných záple­tek a moti­vů, záro­veň však s kaž­dým dal­ším pokra­čo­vá­ním při­bý­va­lo divá­ků, kte­ří sním­ky odsu­zo­va­li pro jejich cha­o­tič­nost, pří­liš­nou sple­ti­tost, pře­hna­nou hloupost a ego­is­tic­ký tvůr­čí maný­ris­mus jejich reži­sé­ra.

Tvůrci fil­mu Bumblebee, kte­ří pře­bra­li šta­fe­tu po Bayovi, se nao­pak roz­hod­li zásad­ně ubrat na otáč­kách a zvol­nit krok, a pro­to se v pří­bě­hu, ode­hrá­va­jí­cím se řadu let ješ­tě před prv­ní­mi Transformers – kon­krét­ně v roce 1987 – věnu­jí pře­váž­ně už jen jedi­né­mu robo­to­vi, oblí­be­né­mu žlu­té­mu auto­bo­to­vi jmé­nem Bumblebee. Ten se po bitvě se zlý­mi Deceptikony ode­be­re ze své domov­ské pla­ne­ty hle­dat úto­čiš­tě na pla­ne­tu Zemi, kde na sebe vez­me podo­bu staré­ho Volkswagena Brouka. V této podo­bě si jej o něco poz­dě­ji odve­ze z auto­ba­za­ru v den svých naro­ze­nin osm­nác­ti­le­tá Charlie (Hailee Steinfeld), samo­zřej­mě aniž by tuši­la, že její auto je ve sku­teč­nos­ti robot.

Byť tedy sní­mek začí­ná vel­kou akč­ní scé­nou, ve zbyt­ku fil­mu už je akce poskrov­nu a pod­stat­ně více pro­sto­ru je vyhra­ze­no na pro­kres­lo­vá­ní postav a vzta­hů mezi nimi. Charlie je býva­lá šam­pi­on­ka ve sko­cích do vody, má bri­gá­du u pou­ťo­vé­ho stán­ku s občer­stve­ním a ve vol­ných chví­lích se mon­tu­je v autě v gará­ži. Zároveň je out­si­der­kou, co nemá žád­né kama­rá­dy, ale zato má trau­ma z pár měsí­ců sta­ré smr­ti své­ho otce, k tomu nevy­chá­zí moc dob­ře s mat­kou, jejím novým pří­te­lem, ani s mlad­ším bra­t­rem, tak­že se vylo­že­ně nabí­zí, aby našla pří­te­le a spří­z­ně­nou duši ale­spoň ve čtyř­me­t­ro­vém neo­hra­ba­ném robo­to­vi s roz­to­mi­lým kuku­čem a při­ro­ze­ně sym­pa­tic­kou pla­chos­tí z nezná­mých pod­ně­tů, komu­ni­ku­jí­cím pou­ze skrz rádio a posun­ky.

Celé tohle kama­rád­ské pou­to mezi dětským/náctiletým hlav­ním hrdi­nou a přá­tel­ským mimozemšťanem/robotem je nicmé­ně jed­no vel­ké klišé zná­mé z desí­tek fil­mů od E.T.-Mimozemšťana po Železného obra a ve sním­ku Bumblebee není ani vyu­ži­to ve pro­spěch pří­bě­hu, kte­rý by byl něco víc než gene­ric­ké sché­ma půso­bí­cí dojmem, že ho dal celé dohro­ma­dy něja­ký jed­no­du­chý sce­náris­tic­ký algo­rit­mus.

Osobitá hrdin­ka v něm ako­rát poměr­ně dlou­ho utu­žu­je vztah s Bumblemeem (kte­rý jí napří­klad pomů­že pomstít se její pro­vo­ka­tiv­ně jíz­li­vé spo­lu­žač­ce) a k tomu se pozvol­na sbli­žu­je i se sym­pa­tic­kým mla­dí­kem ze sou­sed­ství. To je pro­klá­dá­no scé­na­mi se zápo­rá­ky, což jsou dva zlí trans­for­me­ři a něko­lik lid­ských vojá­ků vede­ných odhod­la­ným vlád­ním agen­tem (John Cena), kte­ří se při sna­ze najít a dopad­nout Bumblebeeho postup­ně blí­ží ke své­mu cíli, aby pak kon­fron­ta­ce všech zúčast­ně­ných moh­la vyvr­cho­lit něko­li­ka akč­ní­mi scé­na­mi, během nichž i Charlie nako­nec odváž­ně pře­mů­že své pošra­mo­ce­né sebe­vě­do­mí. To je všech­no. A není to vůbec špat­ně napsa­né nebo nato­če­né, ako­rát je to hroz­ně nein­venč­ní a vytvo­ře­né jako­by pod­le auto­ma­tic­ké pří­ruč­ky.

Bumblebee je tudíž kli­šo­vi­tá sáz­ka na jis­to­tu, leč opro­ti něko­li­ka před­cho­zím Transformers se u ní ale­spoň vět­ši­nou dá vyznat v moti­va­cích jed­not­li­vých postav, její pří­běh má jas­nou struk­tu­ru s jas­ně pro­vá­za­ný­mi moti­vy a hra­je v ní znač­nou roli i popu­lár­ní osm­de­sát­ko­vá retro atmo­sfé­ra, pod­po­ře­ná dobo­vý­mi hudeb­ní­mi hity, pop­kul­tur­ní­mi odka­zy a takřka spiel­ber­gov­ským před­měs­tím, do nějž je děj situ­o­ván. Akční scé­ny mají v podá­ní reži­sé­ra Travise Knighta (lout­ko­vě ani­mo­va­ný Kubo a kou­zel­ný meč) spád a pře­hled­nost, i dia­lo­gy pře­kva­pi­vě dob­ře fun­gu­jí, sem tam se pove­de i drob­ný vtí­pek a Hailee Steinfeld film herec­ky utáh­ne, byť její posta­va není o nic výraz­něj­ší a zají­ma­věj­ší než její robo­tic­ký digi­tál­ní kole­ga.

Hlavně ale film Bumblebee zce­la odho­dil do absurd­na dove­de­nou mani­a­kál­ní pře­mrš­tě­nost série Transformers a nahra­dil ji jed­no­du­chos­tí, pře­hled­nos­tí a šab­lo­no­vi­tou sche­ma­tič­nos­tí, což je opro­ti šíle­ným vizím Michaela Baye roz­hod­ně změ­na, byť samo­zřej­mě v něčem k lep­ší­mu (sro­zu­mi­tel­nost děje, důraz na posta­vy…) a v něčem k hor­ší­mu (tem­po vyprá­vě­ní, cel­ko­vá zábav­nost, absen­ce zvra­tů…). Každopádně ale nejde o něja­ký návrat ke koře­nům prv­ních Transformers, i opro­ti nim je totiž Bumblebee sko­ro až komor­ním rodin­ným fil­mem s vel­kým důra­zem na slo­vo „rodin­ný“, v němž epič­nost a vel­ko­le­post hra­jí ten­to­krát jen pra­má­lo pod­stat­nou roli.