V jakém světě musí děti prchající z válčících států risknout umrznutí v chladničce s masem, aby se dostali do vysněné země, kde netouží po ničem jiném, než žít v míru a chodit do školy?
Ano, v našem. A to dokonce i v moderní, vyspělé Evropě.
Novinářka Caroline Brothersová sepsala příběh inspirovaný desítkami vyprávění největších obětí uprchlické krize – dětí. Kniha vypráví o putování dvou afghánských chlapců, čtrnáctiletého Arjana a jeho osmiletého bratra Kabíra. Když už bratři a jejich rodiče nemohou žít v Afghánistánu kvůli raketovým útokům a nemožnosti chodit do práce a do školy, stěhuje se rodina do Teheránu. Po čtyřech letech v Íránu se vrací domů, ale ani zpět v Afghánistánu je nečeká jednoduchý život. Po jednom útoku přichází sourozenci o rodiče a ve chvíli, kdy jsou matka a otec pohřbení, rozhoduje se Arjan, že prodají jejich majetek a pokusí se o štěstí v Evropě, kde není válka.
Osud bratrů sledujeme od chvíle, kdy se snaží překročit hranici mezi Tureckem a Řeckem. Setkají se s úspěchem, ale záhy nedobrovolně končí na řecké farmě, jejíž majitel jim slíbí, že když pro něj budou pilně pracovat, sežene jim odvoz do Říma. Obě děti do úmoru dřou, nedostávají zaplaceno a nejsou pořádně živeny, stále však neztrácí naději. Po uplynutí půl roku stráveného na farmě Arjanovi dojde trpělivost a prchá s Kabírem pod plachtou vozu pryč z farmy. Jejich cesta do vzdálené Anglie pokračuje a má mnoho úskalí; nedostatek peněz a jídla, podvodníky, stráže na hranicích, rozbité boty a studené noci.
“ Před svítáním je nákladní auto nechává u silnice kdesi uprostřed polí.
„VEN-VEN-VEN!“ ječí na ně řidič. Nejbližšího z nich uhodí klíčem na kola, jen tak pro jistotu.
Za odskakování kamínků kamion okamžitě zrychluje a mizí do blednoucí noci.
Potácejí se do silnice, rozpadají se do skupinek a a rozprchávají se do všech směrů. Mají křeče z hladu, jsou dezorientovaní, je jim zima. “
(str. 85)
Když se Arjan s Kabírem konečně dostanou do Calais ve Francii, navzdory několika zadržením na hra ničních přechodech a následném vrácení do země, kterou právě překročili, začíná čtenář věřit, že se chlapci přece jen do Londýna dostanou. Místo toho ale zjišťuje, jak je cesta do nevzdálené Británie náročná. V Calais tedy hoši přespávají v parcích a různých opuštěných příbytcích spolu s dalšími mladými uprchlíky. Pokusy dostat se přes hranice jsou marné, nechtějí je pustit ven z Francie. Jenže je nikdo nechce ani nechat ve Francii – policie pravidelně pořádá razie proti uprchlíkům, zatýká je a hází slzné plyny do jejich provizorních obydlí nebo daná obydlí rovnou ničí, aby lidé, kteří nemohou tam ani zpátky, neměli ani kde přespat. Vysněná Anglie se zdá jako nedosažitelný cíl, byť je na dohled.
Ať chcete nebo ne, tragický příběh, který se nesnaží primárně útočit na city, ale spíše pravdivě dokumentovat neveselou realitu, z vás nějakou to emoci zkrátka vyždímá. Autorka popisuje každodenní boj uprchlíků o přežití, nevynechává však ani veselejší momenty, které bratři na cestách zažívají. Evropský čtenář dostává příležitost nahlédnout na situaci z druhé strany a zároveň tak trochu ochutnat atmosféru jiných zemí.
Je jedno, jaký máte názor na uprchlickou krizi. Po přečtení této podařené prvotiny s dokumentárními prvky budete s afghánskými sourozenci soucítit. A jak Caroline Brothersová uvádí na konci díla v rozhovoru o knize, to je přesně to, čeho chtěla románem docílit – o trochu více porozumění a tolerance. Podle mého názoru se zdařilo.
Hodnocení: 100%
Nejnovější komentáře