Černé lekníny od Michel Bussi

Thriller „Černé lek­ní­ny“ je úchvat­né a dechbe­rou­cí čte­ní, kde veš­ke­ré odha­le­ní, rozuz­le­ní a pocho­pe­ní vše­ho, co se v kni­ze doo­prav­dy sta­lo, je vyostře­no a krů­ček po krůč­ku odkry­to až v posled­ních třech kapi­to­lách kni­hy. Na záplet­ku si tedy musí čte­nář počkat až na úpl­ný závěr...

A pokud se nad tím vším pak sám čte­nář pořád­ně a zpět­ně zamys­lí, začí­na­jí mu postup­ně ony dáv­ko­va­né indi­cie pěk­ně zapa­dat do sebe a vše se zdá najed­nou tak nějak logic­ké a smě­řu­jí­cí k jedi­né­mu mož­né­mu řeše­ní tj. k řeše­ní, jež nám sám autor před­klá­dá.

Prostě najed­nou všech­no do sebe pěk­ně začí­ná zapa­dat - hez­ky koleč­ko po koleč­ku, a vše dávat napros­tý smy­sl. Nic se v kni­ze nedě­lo bez pří­či­ny!

V měs­teč­ku žily tři ženy.

První byla zlo­my­sl­ná, dru­há pro­lha­ná, tře­tí sobec­ká.

Jejich měs­teč­ko nes­lo hez­ké jmé­no při­po­mí­na­jí­cí zahra­du. Giverny.

První byd­le­la ve vel­kém mlýně na bře­hu poto­ka na Králově ces­tě; dru­há žila v  pod­krov­ním bytě nad ško­lou v uli­ci Blanche-Hoschedé-Monet; tře­tí byd­le­la se svou mat­kou v domeč­ku, kde se odle­po­va­ly tape­ty ze stěn, v uli­ci du Chateau-d´Eau.

Ty tři neby­ly stej­ně sta­ré. Vůbec ne. První bylo přes osm­de­sát a byla vdo­va. Nebo sko­ro.  Druhé bylo šestatři­cet a nikdy nepod­ved­la man­že­la. Zatím. Třetí mělo být brzy jede­náct a všich­ni chlap­ci ze ško­ly do ní byli zami­lo­va­ní. Ta prv­ní se stá­le oblé­ka­la do čer­né­ho, dru­há se líči­la pro své­ho milen­ce, tře­tí si splé­ta­la vla­sy, aby jí pole­to­va­ly ve vět­ru.

Pochopili jste. všech­ny tři byly dost roz­díl­né. Přesto měly jeden spo­leč­ný bod, vlast­ně jis­té tajem­ství: všech­ny tři sni­ly o tom, že odtud ode­jdou. Ano, že ode­jdou z Giverny, z toho slav­né­ho měs­teč­ka, jehož jmé­no vzbu­zu­je u mno­hých lidí tak sil­nou tou­hu, že se sem vypra­ví tře­ba z dru­hé­ho kon­ce svě­ta, jen aby se tu něko­lik hodin pro­chá­ze­li.

Dobře víte proč. Kvůli impre­si­o­nis­tic­kým malí­řům.

Ta prv­ní, nej­star­ší, měla jeden hez­ký obraz, dru­há se hod­ně zají­ma­la o uměl­ce, tře­tí, nejmlad­ší, umě­la hez­ky malo­vat. Vlastně vel­mi hez­ky.

Je pře­kva­pu­jí­cí, když chce někdo upus­tit Giverny. Nezdá se vám? Všechny tři si mys­le­ly, že měs­teč­ko je věze­ní, vel­ká a krás­ná zahra­da, ale zamří­žo­va­ná. Jako park něja­ké­ho útul­ku. Taková ilu­ziv­ní mal­ba. Obraz, z jehož rámu nelze vystou­pit. Třetí, nejmlad­ší, ve sku­teč­nos­ti hle­da­la otce. Jinde. Druhá hle­da­la lás­ku. Ta prv­ní, nej­star­ší, vědě­la hod­ně o těch dvou.

V jed­nom měs­teč­ku žily tři ženy.

Třetí byla nej­na­da­něj­ší, dru­há nej­ma­za­něj­ší, prv­ní byla nej­od­hod­la­něj­ší.

Které se pod­le vás poda­ři­lo unik­nout?¨

Nejmladší z nich se jme­no­va­la Fanette Morellová; dru­há Stéphanie Dupainová; prv­ní, nej­star­ší, jsem byla já....

Celý pří­běh začí­ná pří­jez­dem nové­ho, mla­dé­ho poli­cej­ní­ho inspek­to­ra jmé­nem Laurenc Serénac, jež při­jíž­dí do malé fran­couz­ské ves­nič­ky Giverny.V té době to byl zajis­té ješ­tě vel­mi pohled­ný, mla­dý muž, jež by o sku­teč­nou pří­zeň žen urči­tě neměl žád­nou nou­zi, ale to by se jeho srd­ce nesmě­lo zami­lo­vat do ženy sou­vi­se­jí­cí s jeho dal­ším, budou­cím poli­cej­ním pří­pa­dem a vyšet­řo­vá­ním.

Hned krát­ce po jeho pří­jez­du je na bře­hu řeky nale­ze­no mrt­vé tělo muže. Ukazuje se, že zavraž­dě­ným je vel­mi zná­mý, míst­ní oční lékař a chi­rurg, kte­rý měl nejen vel­kou sla­bost pro krás­né ženy, ale hlav­ně i o Monetovy lek­ní­ny, jež sbí­ral.

Kdo a proč zabil toho­to vliv­né­ho muže a tím­to dost suro­vým způ­so­bem? A kam vedou všech­ny nale­ze­né a podiv­né indi­cie u mrt­vé­ho těla? Podaří se mla­dé­mu inspek­to­ro­vi zjis­tit, kdo a z jaké­ho důvo­du zabil kdy­si malé­ho chlap­ce, poz­dě­ji na stej­ném mís­tě toho­to úspěš­né­ho oční­ho léka­ře a v nepo­sled­ní řadě i potul­né­ho, staré­ho, ale o to víc las­ka­vé­ho malí­ře?

Co všich­ni mají spo­leč­né­ho?

Kromě těch­to otá­zek se napo­vrch derou i otáz­ky a otaz­ní­ky týka­jí­cí se dáv­no „ztra­ce­né­ho“ obra­zu  „čer­ných lek­ní­nů“ od Moneta. K tomu vše­mu, aby to neby­lo málo na mla­dé­ho inspek­to­ra, začí­ná se do jeho vyšet­řo­vá­ní vkrá­dat a vše kom­pli­ko­vat jeho milost­ná tou­ha, poblouz­ně­ní a chtíč k mla­dé a křeh­ké uči­tel­ce, kte­ré jen stí­ží doká­že odo­lat.

Kam zmi­ze­ly všech­ny obra­zy z Monetova domu a hlav­ně onen obraz „čer­ných lek­ní­nů“? Těch slav­ných lek­ní­nů, o kte­rých se tra­du­je legen­da, že je Monet nama­lo­val těs­ně před svo­jí smr­tí. A na inspek­to­ro­vi je, aby co nejdří­ve vypá­t­ral vra­ha a zod­po­vě­děl všech­ny tyto vyřče­né a nevy­řče­né otáz­ky.

Naštěstí ten­to mla­dý inspek­tor Laurenc Serénac má po svém boku moud­ré­ho asi­s­ten­ta Sylvia Bénavidese, jež ho nevě­dom­ky mír­ně kro­tí v jeho citech a váš­ních k mla­dé uči­tel­ce, a samot­né vyšet­řo­vá­ní se sna­ží kori­go­vat po pro­fe­si­o­nál­ní strán­ce tím správ­ným smě­rem, aniž by do něj zasa­ho­va­li jaké­ko­liv pří­pad­né city, a sám napo­má­há vyře­šit a roz­luš­tit celý ten­to podiv­ný pří­pad.

Příběhem „Černých lek­ní­nů“ se pro­lí­ná pří­tom­nost spo­lu s minu­los­tí, na jejíž ces­tě vás krok za kro­kem pro­vá­zí tři růz­né ženy, tři růz­né život­ní osu­dy, tři růz­né tou­hy, sny. Tři ženy, jež ač se na prv­ní pohled zda­jí vel­mi roz­díl­né, mají spo­leč­nou tou­hu navždy opus­tit ves­nič­ku Giverny. Bohužel ne vždy se naše přá­ní stá­va­jí sku­teč­nos­ti a ony jsou okol­nost­mi nuce­ni zůstat pro­ti své­mu pře­svěd­če­ní, při­kur­to­vá­ny k tomu­to zvlášt­ní­mu mís­tu, odkud není mož­né ode­jít.

Tři ženy:

První ženou je sta­rá žena a vdo­va v jed­né oso­bě, mož­ná i tak tro­chu zatrpk­lá nad svým nešťast­ným osu­dem, podi­vín­ská a zkla­ma­ná z neu­sku­teč­ně­ní svých snů, neschop­nos­ti se vze­přít a jít si svo­jí vlast­ní ces­tou, za hla­sem své­ho srd­ce. Vdova, jež vše a všech­ny pozo­ru­je z věže své­ho staré­ho, a tak tro­chu i stra­ši­del­né­ho mlý­na, a nic a nikdo neu­nik­ne její pozor­nos­ti, o všem dění v oko­lí má nesku­teč­ný pře­hled. Chvílemi se může čte­ná­ři zdát, že jej schvál­ně odvá­dí od pra­vých indi­cií, že schvál­ně mlží a sna­ží se zmást.

Druhou a důle­ži­tou ze tří žen je talen­to­va­ná jede­nác­ti­le­tá dív­ka jmé­nem Fanetta. Studentka malíř­ství spo­lu s její­mi tak tro­chu sobec­ký­mi plá­ny a sny stát se slav­nou malíř­kou, a opus­tit svo­jí rod­nou Giverny i na úkor, že by ztra­ti­la i své nej­bliž­ší a přá­te­lé. Okolnosti však tomu nechtě­ly, nepřá­ly jí a nako­nec i jí donu­ti­ly i nadá­le zůstat na tom­to mís­tě.

Kdo nebo co zapří­či­ni­lo, že se nako­nec takhle talen­to­va­né děv­če nezú­čast­ní pres­tiž­ní malíř­ské sou­tě­že a nezví­tě­zí, a nezmě­ní tak svůj dáv­no před­ur­če­ný osud? Proč i ona bude muset nako­nec zůstat na tom­to impre­si­o­nis­tic­kém mís­tě, kde se tak tro­chu zasta­vil čas?

Poslední z hlav­ních hrdi­nek je krás­ná a neo­do­la­tel­ná uči­tel­ka Stephanie. Je mla­dá, plná lás­ky, něhy,  svě­žes­ti a krá­sy, ale uvnitř osa­mě­lá, smut­ná, tou­ží­cí po oprav­do­vé a sku­teč­né lás­ce a hlav­ně dítě­ti, jež ne a ne při­jít. S pří­cho­dem mla­dé­ho inspek­to­ra zaho­ří její city a popr­vé si začne uvě­do­mo­vat, že své­ho muže už nemi­lu­je tak jako dřív, že je s ním spí­še jen ze zvy­ku, a zvyk, to je koši­le železná.

Černé lek­ní­ny jsou detek­tiv­ním pří­bě­hem, jež se ode­hrá­vá pou­hých tři­náct dní v jed­né malé fran­couz­ské ves­nič­ce Giverny. Francouzská atmo­sfé­ra spo­lu s impre­si­o­nis­tic­ký­mi prv­ky na nás dýchá sko­ro z kaž­dé strán­ky kni­hy.

Toto ori­gi­nál­ní dílo je dopl­ně­no o spous­tu fak­tů z oblas­ti umě­ní, o vyni­ka­jí­cí a podrob­né popi­sy pro­stře­dí a pří­ro­dy, o podrob­ném popi­su maleb­ných uli­ček malé­ho měs­teč­ka Giverny a jeho blíz­ké­ho oko­lí. Popisy jsou nato­lik věro­hod­né, že si je lze snad­no před­sta­vit, a samo­zřej­mě nesmí chy­bět ani výstiž­ný popis Monetova domu a jeho věhlas­né zahra­dy a sbír­ky jed­not­li­vých „lek­ní­nů“.

Díky spous­tě matou­cích stop a vel­ké­ho množ­ství zamlžo­va­cích fak­tů, by čte­nář jen těž­ko doká­zal při­jít na samot­ný konec. A to je moc dob­ře! Nemám ráda před­ví­da­tel­né kni­hy, ale ty, kte­ré doká­ží své­ho čte­ná­ře zaujmout a pře­kva­pit. A tahle kni­ha to spl­ňu­je napros­to doko­na­le. Tj. Příběh s napros­to neo­če­ká­va­ným a nepřed­ví­da­tel­ným kon­cem, kte­rý si jen těž­ko odvá­ží­te odhad­nout, a pokud tak uči­ní­te, hned toho litu­je­te, neboť jste hned na to oka­mži­tě vyve­de­ni ze své­ho omy­lu.

Mistrovský thriller, jež roz­hod­ně sto­jí za pře­čte­ní

ČERNÉ LEKNÍNY

Napsal: Michel Bussi

Vydalo nakla­da­tel­ství Motto ve spo­leč­nos­ti Albatros Media a.s.

Vydání prv­ní

Praha 2017

Počet stran: 383

---