„Černý telefon“: Ethan Hawke mrazí v hororu Joea Hilla

Unesenému tee­nage­ro­vi pomá­ha­jí ducho­vé před­cho­zích obě­tí jeho únos­ce v Černém tele­fo­nu, dob­ře zpra­co­va­ném a pře­kva­pi­vě pří­mo­čarém horo­ru reži­sé­ra Scotta Derricksona nato­če­ném pod­le romá­nu Joea Hilla. Zatímco Derrickson je zná­mý svý­mi pře­hna­ný­mi lekač­ka­mi v ner­vy drá­sa­jí­cích fil­mech, jako je Sinister, v tom­to pří­pa­dě se však osvě­žu­jí­cím způ­so­bem mír­ní.

Děj Černého tele­fo­nu se ode­hrá­vá na kon­ci 70. let a začí­ná v malém před­měst­ském měs­teč­ku, kte­ré je pose­té pla­ká­ty s pohře­šo­va­ný­mi míst­ní­mi dět­mi. Záhadný muž, míst­ní­mi médii pře­zdí­va­ný Grabber, uná­ší za bílé­ho dne míst­ní tee­nage­ry z uli­ce do tma­vé dodáv­ky a zane­chá­vá za sebou růz­né balón­ky a po svých obě­tech neza­ne­chá­vá žád­né sto­py.

Dospívající Finney (Mason Thames) mezi­tím čelí nalé­ha­věj­ším hroz­bám: jeho otec (Jeremy Davies) je bes­ti­ál­ní opi­lec, kte­rý Finneyho a jeho před­čas­ně vyspě­lou mlad­ší sest­ru Gwen (Madeleine McGraw) fyzic­ky napa­dá za sebe­men­ší pro­hřeš­ky, a šika­nu­jí­cí ško­lá­ci ho kru­tě mlá­tí dal­ší­mi podob­ný­mi úto­ky.

Jako by to pro Finneyho nemoh­lo být ješ­tě hor­ší, sta­ne se také dal­ší obě­tí Chmatáka, kte­ré­ho hra­je Ethan Hawke. Hawkeova tvář je po celý film zakry­ta před zra­ky divá­ků, čas­to sérií děsi­vých masek, kte­ré navr­hl Tom Savini. Přestože je Hawke nej­vět­ší hvězdou fil­mu, není v celém Černém tele­fo­nu nikdy roz­po­zna­tel­ný, což jeho únos­ci pro­půj­ču­je podiv­ně pově­do­mou, ale přes­to napros­to mra­zi­vou hroz­bu.

Po vět­ši­nu Černého tele­fo­nu se Finney nachá­zí v Grabberově skle­pě, pus­té beto­no­vé míst­nos­ti se zamří­žo­va­ným oknem pří­liš vyso­ko, než aby na něj dosá­hl, a čer­ným tele­fo­nem na zdi. Telefon není k niče­mu při­po­jen, ale přes­to zvo­ní. Na dru­hé stra­ně Finney sly­ší hla­sy před­cho­zích Grabberových obě­tí, kte­ré mu radí, jak se vypo­řá­dat se svým únoscem... a pří­pad­ně unik­nout.

Černý tele­fon je nej­pů­so­bi­věj­ší prá­vě v únosco­vě skle­pě, kde Finney s pomo­cí svých pří­zrač­ných přá­tel poma­lu začí­ná dávat dohro­ma­dy plán. Mezitím dvo­ji­ce detek­ti­vů (E. Roger Mitchell a Troy Rudeseal) nee­fek­tiv­ně pro­če­sá­vá oko­lí, ama­tér­ský slí­dil (James Ransone) se sna­ží určit polo­hu Únosce a Gwen se pokou­ší zdo­ko­na­lit své roz­ví­je­jí­cí se psy­chic­ké schop­nos­ti, aby pomoh­la najít své­ho pohře­šo­va­né­ho bra­t­ra.

Svojí mla­dou hlav­ní hrdin­kou, vra­hem z reál­né­ho svě­ta a nad­při­ro­ze­ným pod­tex­tem půso­bí Černý tele­fon jako z povíd­ky Stephena Kinga; to není žád­né pře­kva­pe­ní, pro­to­že byl adap­to­ván pod­le romá­nu Kingova syna Joea Hilla. Režisér Derrickson však k vyprá­vě­ní při­stu­pu­je osvě­žu­jí­cím způ­so­bem a výsled­ný film je účin­ně zne­po­ko­ji­vý, při­čemž se (vět­ši­nou) vyhý­bá pře­hna­ným lekač­kám, jaké zná­me z nedáv­né adap­ta­ce Kingova romá­nu s podob­ným námě­tem To.

Jako horor nebo kri­mi­nál­ní thriller může Černý tele­fon čas­to půso­bit, jako by běžel v zaběh­nu­tých kole­jích; není tu mno­ho věcí, kte­ré by vět­ši­na divá­ků už nevi­dě­la. Pod povr­chem se však skrý­va­jí sku­teč­né (i když zjev­né) tema­tic­ké para­le­ly; při jed­ná­ní se svým únoscem se Finney učí roz­ví­jet odva­hu, kte­rou potře­bu­je k tomu, aby zvlá­dl sku­teč­né hroz­by, své­ho otce a své vrs­tev­ní­ky.

Kromě Hawkeova hro­zi­vé­ho ztvár­ně­ní únos­ce za mas­kou je nej­vět­ší síla Černého tele­fo­nu v přes­ném vykres­le­ní jak kon­krét­ní doby a mís­ta (před­měs­tí kon­ce 70. let), tak i obdo­bí živo­ta mla­dých lidí, kdy do dět­ské fan­ta­zie začí­na­jí zasa­ho­vat noč­ní můry z reál­né­ho svě­ta.

---