Česko verze A, B a C

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Jiří Drahoš se chys­tá na Praze 4 kan­di­do­vat do Senátu PČR. Jeho zájmem je prý lidi spo­jo­vat. Podobně je na tom také Jan Štern se zbru­su novým pro­jek­tem Nové Česko, kte­rý chce oslo­vit všech­ny od měst­ských libe­rá­lů po Zemanovi voli­če.

Je ale vůbec vznik tako­vé „super catch all par­ty“ reál­ný, nebo se jed­ná pou­ze o lha­ní do vlast­ní kapsy?

Chápu, že žije­me v zemi, kde si obskur­ní par­tič­ka SPD Tomia Okamury posta­hu­je obráz­ky mla­dých žen z Německa a vlo­ží jim do úst roz­to­mi­lé cita­ce o tom, kterak je jedi­ná mož­nost pozi­tiv­ní budouc­nos­ti spo­je­ná jen a pou­ze s panem Tomiem. U této par­ta­je to ale snad niko­ho moc nepře­kva­pí.

Snahy sjed­no­tit roz­tříš­tě­nou poli­tic­kou scé­nu jsou samo­zřej­mě pří­tom­ny v pod­sta­tě od doby exis­ten­ce voleb­ní­ho prá­va. Osobně si mys­lím, že vět­ši­nou k niče­mu smys­lu­pl­né­mu neved­ly. Snahy „pře­kle­nout pří­ko­py, kte­ré ve spo­leč­nos­ti vyko­pal stá­va­jí­cí pre­zi­dent“ jsou mož­ná chvá­li­hod­né, ale bohu­žel pod­le mě trestu­hod­ně pomí­je­jí tu sku­teč­nost, že tyto pří­ko­py už zde byly dáv­no před­tím. ČR totiž není něja­ký homo­gen­ní spo­lek oby­va­tel, ale něco, co bych si dovo­lil ozna­čit fot­ba­lo­vou ter­mi­no­lo­gií jako „Občané ČR“ tým A, tým B a tým C.

„Áčko“ je sice ne zrov­na nej­po­čet­něj­ší sku­pi­na, ale patr­ně nej­ví­ce vidi­tel­ná. Patří sem lidé s nad­stan­dart­ním pří­jmem, nebo ti, kte­ří sice dosa­hu­jí pří­jmů prů­měr­ných (či lehce pod­prů­měr­ných), ale mají výraz­ný kul­tur­ní, vzdě­la­nost­ní kapi­tál. Lidé z „áčka“ zpra­vi­dla pochá­ze­jí z dob­ře zajiš­tě­ných rodin a demo­kra­cie pro ně bývá ekvi­va­len­tem kapi­ta­lis­mu. Jedná se o tako­vé to „lep­ší Česko“, kte­ré byd­lí nej­čas­tě­ji ve svém bytě/domě a kte­ré namís­to kla­sic­ké knaj­py s gam­bá­čem za lidov­ku navště­vu­je řeme­sl­né pivo­va­ry, či ješ­tě přes­ně­ji sty­lo­vé kavár­ny.

Lidé z „béč­ka“ jsou pak ti, kte­rým glo­ba­li­za­ce a tren­dy po roce 1990 naroz­díl od mno­hých lidí z „áčka“ nepři­nes­ly kýže­ný bla­hobyt. Tito lidé sice pra­cu­jí, ale pří­jem jim jen tak tak sta­čí na pře­ži­tí do dal­ší­ho měsí­ce. Jsou to ti, kte­ré by něja­ký vět­ší výdaj (např. 10 000 korun a více) klid­ně mohl zrui­no­vat. Mnoho z nich má na sobě něja­ké nepří­jem­né závaz­ky v podo­bě exe­ku­cí, ješ­tě vět­ší počet je pak z rodin, kde s exe­ku­cí má zku­še­nost aspoň jeden člen. Na dovo­le­nou moc nejez­dí, když už, tak ze zahra­ni­čí maxi­mál­ně Chorvatsko, Bulharsko (čas­to výmě­nou za dal­ší půjč­ku). Co se týče cizích jazy­ků a obec­ně for­mál­ní­ho vzdě­lá­ní, tak lidé z „béč­ka“ jsou na této stup­ni­ci hod­ně níz­ko. Je zde sil­ný pocit frustra­ce jak z vývo­je po roce 1990, ale také z pro­je­vů elit (tým A), kte­ří béč­kem ať už vědo­mě či nevě­do­mě čas­to pohr­da­jí. Takovým pomy­sl­ným hoze­ným kame­nem do okna jsou pak pro „béč­ko“ vol­by, kde díky své vět­ší počet­nos­ti mohou uštěd­řit nejed­no roz­ča­ro­vá­ní.

A pak tu je „céč­ko“. Lidé žijí­cí na hra­ni­ci (nebo dokon­ce pod ní) chu­do­by. Mnoho z nich nemá kam slo­žit hla­vu, zpra­vi­dla pře­ží­va­jí na život­ním, exis­tenč­ním mini­mu, potra­vi­no­vé pomo­ci, ti tro­chu štěst­něj­ší z nich pak na doplat­ku na byd­le­ní. Zbytek spo­leč­nos­ti (a je zají­ma­vé, že je čas­to jed­no, zda se jed­ná o „áčko“ nebo „béč­ko“) je zpra­vi­dla pře­hlí­ží. Co oči nevi­dí...

Chápu, že výše uve­de­né roz­čle­ně­ní je hod­ně zjed­no­du­šu­jí­cí, v reá­lu exis­tu­jí počet­né sku­pi­ny lidí v šedé zóně mezi jed­not­li­vý­mi „týmy“. O co mi ale šlo, je nastí­ně­ní roz­dě­le­né spo­leč­nos­ti, kde základ­ní dělí­cí linii není vztah k pre­zi­den­to­vi M. Z., ani tak voleb­ní pre­fe­ren­ce. Tou linií je spí­še eko­no­mic­ký (popř. kul­tur­ní) sta­tus. Snahy o to vytvo­řit něja­kou celo­ná­rod­ní par­taj mi sku­teč­ně při­jdou dost mimo. Jak by se napří­klad tato stra­na posta­vi­la k chys­ta­né­mu soci­ál­ní­mu byd­le­ní? V klí­čo­vých otáz­kách, kte­ré mají zásad­ní vliv na kva­li­tu živo­ta někte­rých obča­nů této země jed­no­du­še nelze mít tak vel­ký kon­sen­zus. Sluší se ale záro­veň říci, že tak je to pře­ce zce­la v pořád­ku. Politika pře­ce není o tom, jak se všich­ni (nebo sko­ro všich­ni, lidé z „céč­ka“ jsou zpra­vi­dla mimo veš­ke­ré aktiv­ní veřej­né dění) drží za ruce při plně­ní spo­leč­né­ho snu (to by muse­lo nastat něco tak extrém­ní­ho, jako je tře­ba útok mimo­zemš­ťa­nů). Politika - byť obsa­hu­je win-win situ­a­ce - čas­to bývá v reá­lu hlav­ně o kon­flik­tech růz­ných ide­o­lo­gií a zájmů. Je pak jas­né, že ve výsled­ku je někte­rá sku­pi­na spo­ko­je­na více, jiná méně (a někte­rá vůbec).

Tahle země je roz­dě­le­na (ostat­ně podob­ně jako mno­ho jiných zemí). Příkopy je samo­zřej­mě mož­né zmír­nit, ale kro­ky kte­ré by k tomu ved­ly teď nikde moc nevi­dím.