Cesta ven (2014)

Za film „Cesta ven“ jsem moc rád. Až se mi chce napsat něco ve smys­lu, že koneč­ně někdo nato­čil sní­mek, kte­rý reflek­tu­je aktu­ál­ní pro­blémy sou­čas­nos­ti a neře­ší jakousi pohád­ko­vou vir­tu­ál­ní rea­li­tu (což je bohu­žel pří­pad mno­hých čes­kých fil­mů a tele­viz­ních seri­á­lů).

Takový film pak samo­zřej­mě může nara­zit na řadu pro­blé­mů. Asi je pra­vi­dlem, že když se něco (někdo) vyja­dřu­je k něče­mu aktu­ál­ní­mu, tak prav­dě­po­dob­ně natre­fí i na vlnu ost­ré kri­ti­ky. U toho­to fil­mu to pla­tí tře­ba už jen pro­to, že Češi pře­ce NEJSOU RASISTÉ (pro­to­že nema­jí pro­blémy s Vietnamci, kte­rým ale jinak někte­ří boho­rov­ně tyka­jí...) a Romové, tedy ciká­ni, jsou „svin­skou svo­lo­čí“. Ano, i s tako­vý­mi názo­ry se lze setkat.

S „rom­skou“ téma­ti­kou má reži­sér Petr Václav dob­ré zku­še­nos­ti. Modří už beze­spo­ru vědí, že to byl prá­vě on, kdo v roce 1996 reží­ro­val zají­ma­vý film Marian, kte­rý je pod­le mého názo­ru (i když na tom prd­lajs zále­ží, pro­to­že stej­ně jsem jen „havlis­tic­ky zblb­lý huma­nis­tic­ký slu­níč­kář“) tro­chu neprá­vem opo­mí­je­ný.

Drtivou pře­va­hu ve fil­mu „Cesta ven“ tvo­ří neher­ci, kte­ří tak de fac­to „hra­jí sami sebe“, což vět­ši­nou jde, i když někdy je výsle­dek poně­kud topor­ný. Co se týče zvu­ku, tak někte­rým posta­vám není moc rozu­mět, coý je zase vina, kte­rou by asi šlo roz­dě­lit mezi zvu­ka­ře a občas­ný slang, kte­rý se ve fil­mu vysky­tu­je.

Že „Cesta ven“ nebu­de zrov­na pří­běh o pro­cház­ce směr růžo­vá zahra­da (od toho jsou jiná díla) je asi cel­kem jas­né. Místy (hlav­ně ze začát­ku) je to vel­mi dob­ře nato­če­ná dep­ka, kte­rá zachy­cu­je lidi pří­slu­ší­cí k etnic­ké mino­ri­tě a jejich boj s úřa­dy, oko­lím a čas­to i jich samých se sebou. Nešťastné udá­los­ti tak býva­jí počát­kem spi­rá­ly stup­ňu­jí­cí­cho se zou­fal­ství.

Těžko říci, jest­li film nabí­zí něja­ké výcho­dis­ko, kdo chce hle­dat, mož­ná tam let­mé paprsky opti­mis­mu může zahléd­nout, ale upřím­ně, svět ve kte­rém se film ode­hrá­vá je hod­ně smut­né mís­to. A i když po tech­nic­ké strán­ce sní­mek lec­kdy zna­tel­ně pokul­há­vá, tak jsem rád, že Českého lva (pokud vůbec ceny v umě­ní mají něja­ký vel­ký význam) zís­kal prá­vě ten­to film.