Chappie - Obsah/O filmu

OBSAH

             Režisér fil­mů District 9 a Elysium před­sta­vu­je sní­mek Chappie. V nepří­liš vzdá­le­né budouc­nos­ti dohlí­ží na dodr­žo­vá­ní pořád­ku mecha­nic­ké poli­cej­ní jed­not­ky. Nyní se jim ale lidé začí­na­jí brá­nit. Když dojde k odci­ze­ní a pře­pro­gra­mo­vá­ní jed­no­ho z poli­cej­ních dro­i­dů, sta­ne se robot jmé­nem Chappie vůbec prv­ním robo­tem se schop­nos­tí samo­stat­né­ho myš­le­ní a cítě­ní. Jak se jeho exis­ten­ce stá­vá v očích moc­ných stá­le vět­ší hroz­bou pro celé lid­stvo, neza­sta­ví se tito před ničím, aby vynu­ti­li zacho­vá­ní sta­tu quo a zajis­ti­li, aby byl Chappie sou­čas­ně i posled­ním robo­tem své­ho dru­hu.

• Uměla inte­li­gen­cehttps://www.umelainteligence.cz

O FILMU

Ve svých fil­mech District 9 a Elysium pozval reži­sér Neill Blomkamp divá­ky do vlast­ní ver­ze naše­ho svě­ta. V těch­to fil­mech Blomkamp kom­bi­nu­je sviž­nou akci se spo­le­čen­ským pově­do­mím, což mělo za násle­dek, že se nesma­za­tel­ně zapsa­ly do pově­do­mí divá­ků. Ve svém novém fil­mu Chappie v tom­to tren­du pokra­ču­je.

Děj fil­mu se ode­hrá­vá jen něko­lik málo let v budouc­nos­ti, kdy je svět pod nad­vlá­dou samo­stat­ných robo­tic­kých poli­cej­ních jed­no­tek, kte­rým se říká Pátrači. „Nemůžete se s nimi dohod­nout, nemů­že­te s nimi vyjed­ná­vat, není mož­né změ­nit jejich názo­ry,“ popi­su­je Blomkamp.

Do měs­ta, kte­ré je celé pod tak­zva­nou „ochra­nou“, vstu­pu­je někdo zce­la nový – Chappie, prv­ní robot, kte­rý je scho­pen samo­stat­né­ho myš­le­ní a vní­má­ní. Ačkoliv byl kdy­si poli­cej­ním dro­i­dem, došlo k jeho odci­ze­ní a pře­pro­gra­mo­vá­ní ke zce­la jiným úče­lům.

Někteří, jako napří­klad Vincent Moore (Hugh Jackman), vní­ma­jí mys­lí­cí­ho robo­ta jako zká­zu lid­stva – ostat­ně, pokud je stroj scho­pen mys­let, k čemu potře­bu­je člo­vě­ka? Ale jiní, jako napří­klad Chappieho stvo­ři­tel, Deon Wilson (Dev Patel), ho vní­ma­jí jako živou a napros­to lid­skou for­mu živo­ta – a také posled­ní nadě­ji lid­stva, i když není Chappie jeho čle­nem.

„Šlo tu o to vzít něco tak zce­la mecha­nic­ké­ho, jako je robot – obzvlášť poli­cej­ní robot – a dát mu veskr­ze lid­ské vlast­nos­ti, do té míry, že začne být emo­tiv­něj­ší než lid­ské posta­vy fil­mu,“ vysvět­lu­je Blomkamp. „To je pod­sta­tou iro­nie celé­ho fil­mu – poli­cej­ní robot začne samo­stat­ně mys­let a začí­ná pro­je­vo­vat vlast­nos­ti, kte­ré jsou morál­něj­ší, etič­těj­ší a zod­po­věd­něj­ší, než jaké před­vá­dě­jí sami lidé.“

            Blomkamp ve fil­mu vyprá­ví pří­běh mla­dé a po nových poznatcích vel­mi dych­ti­vé mys­li – té Chappieho – kte­rá je ovliv­ňo­vá­na vel­mi neob­vyk­lý­mi vzo­ry. „Chappie je veli­ce záhy zata­žen do pochyb­né­ho a zlo­či­nem pro­lezlé­ho pod­svě­tí Johannesburgu, a vycho­vá­va­jí ho dva rodi­čo­vé – jeden hod­ný a jeden zlý,“ říká Blomkamp. Následně se Chappie oci­tá v pas­ti mezi dvě­ma moc­ný­mi sila­mi – a když dojde ke stře­tu těch­to dvou sil, je v sáz­ce osud celé­ho měs­ta.

Simon Kinberg, kte­rý s Blomkampem sní­mek pro­du­ku­je, podo­tý­ká, že Chappie po fil­mo­vé strán­ce fun­gu­je napros­to doko­na­le, pro­to­že Blomkamp v něm dělá přes­ně to, co mu jde nej­lé­pe: sní­mek kom­bi­nu­je zásad­ní myš­len­ky, kte­ré reži­sé­ro­vi nedá­va­jí spát, s akč­ním a veli­ce zábav­ným pří­bě­hem, jaký nemá kon­ku­ren­ci. „Natočil akč­ní film, kte­rý je kro­mě toho také dra­ma­tic­kým cha­rak­ter­ním pří­bě­hem, kte­rý je ale sou­čas­ně také inte­lek­tu­ál­ní stu­dií na téma lid­skosti a toho, co obná­ší být inte­li­gent­ní. Nejdůležitější na celém fil­mu je, že divá­ci si Chappieho zami­lu­jí, že jim zlo­mí srd­ce, pokud mu bude ubli­žo­vá­no, a budou nad­še­ni v pří­pa­dě, že zví­tě­zí. Tomuhle robo­to­vi zkrát­ka fan­dí­te. Celý film je pozo­ru­hod­nou kom­bi­na­cí růz­ných věcí, jakou doká­že vytvo­řit jen Neill.“

„Film poklá­dá hlav­ní otáz­ku – kdy může­me robo­ta pova­žo­vat za člo­vě­ka?“ ptá se Sharlto Copley, kte­rý ve fil­mu před­sta­vu­je Chappieho. „Stačí k tomu umě­ní malo­vat, nebo obli­ba kon­krét­ní hud­by? Z pohle­du lidí by šlo patr­ně o to, zda mají stro­je emo­ce – zda jsme schop­ni s nimi navá­zat tako­vý vztah, jaký máme k ostat­ním lidem. Myslím, že pak by asi vět­ši­na lidí ozna­či­la stroj za „živý“ - pokud pro­ží­vá emo­ce stej­ným způ­so­bem jako my.“

            Hlavní role Chappieho – Pátrače, kte­rý pro­střed­nic­tvím umě­lé inte­li­gen­ce zís­ká schop­nost samo­stat­né­ho uva­žo­vá­ní – se ujal Sharlto Copley. Copley tuto roli ztvár­nil před kame­ra­mi a v kaž­dé scé­ně hrál spo­leč­ně s ostat­ní­mi posta­va­mi. To nejen Chappiemu umož­ni­lo půso­bit veli­ce reál­ně a věro­hod­ně, ale ostat­ním her­cům to také pomoh­lo při prá­ci na jejich vlast­ních posta­vách. Později během post­pro­duk­ce Blomkamp s kou­zel­ní­ky ze spo­leč­nos­ti pro vizu­ál­ní efek­ty Image Engine stvo­řil sku­teč­né­ho Chappieho, kte­rý Copleyho v zábě­rech nahra­dil a přes­ně kopí­ro­val jeho pohy­by. Copley měl tak pod svou kon­t­ro­lou napros­to vše, co se robo­ta týka­lo – ať už šlo o to, jak se pohy­bu­je, sedí, či drží hlavu...dokonce i pohy­by Chappieho uší ovlá­dal sám.

V pří­pa­dě mno­ha fil­mů s počí­ta­čo­vý­mi posta­va­mi se tvůr­ci občas roz­hod­nou natá­čet scé­ny pou­ze s před­sta­vi­te­li lid­ských rolí, kte­ří jsou nuce­ni rea­go­vat na kon­krét­ní bod v pro­sto­ru. To v pří­pa­dě Chappieho nepři­chá­ze­lo v úva­hu. „Nikdy jsme ani na vte­ři­nu nepře­mýš­le­li o tom, že bychom her­ce posta­vi­li před teni­sák na tyč­ce,“ říká Kinberg. „Vždycky jsme chtě­li natá­čet co nej­re­a­lis­tič­tě­ji.“

            „Sharltův výkon vde­chl Chappiemu život,“ pokra­ču­je Kinberg. „Je tak lid­ský a smut­ný, dojem­ný a zra­ni­tel­ný. Můžete to vycí­tit z řeči jeho těla a z jeho hla­su – to všech­no zajis­til Sharl. Pohyby robo­to­vých očí, uší, a roz­hod­ně pohy­by jeho těla – to vše se pod­ři­zu­je Sharltovu výko­nu.“

            Kinberg také tvr­dí, že Copleyho pří­tom­nost na scé­ně pomá­ha­la ostat­ním her­cům. „Když máte mož­nost inter­ak­ce s dal­ší oso­bou, půso­bí vše mno­hem věro­hod­ně­ji, lid­ště­ji a také rea­lis­tič­tě­ji,“ vysvět­lu­je.

Copley říká, že v jis­tých ohle­dech se tahle role neda­la srov­ná­vat s žád­nou jinou, kte­ré v minu­los­ti ztvár­nil. „Neill mi řekl, že mám pros­tě jen hrát a oni do toho robo­ta dodě­la­jí,“ vysvět­lu­je. „Celý film by měl fun­go­vat i v pří­pa­dě, že bych se v něm obje­vo­val já v šedém oble­ku – i v tako­vém pří­pa­dě bys­te měli být schop­ni ten film sle­do­vat a vcí­tit se do děje.“

„Po pohy­bo­vé strán­ce to pro mě bylo poměr­ně zají­ma­vé,“ svě­řu­je se. „Musel jsem veli­ce inten­ziv­ně mys­let na veš­ke­ré drob­nos­ti. Podstata Chappieho tkví v tom, jak se pohy­bu­je a jak rea­gu­je – a ne nut­ně v tom, co říká.“

Ačkoliv ho ve fil­mu divá­ci nikdy neu­vi­dí, měl na sobě Copley dva prv­ky kos­tý­mu, aby mu pomoh­ly se do posta­vy lépe vžít. „Nosil jsem hrud­ní díl, abych měl stej­né pro­por­ce zad a hru­di jako Chappie,“ podo­tý­ká. To mu umož­ni­lo mít napros­tý pře­hled o tom, kam se robot doká­že vejít a jak by si asi sedal nebo jak by v jis­tých pozi­cích stál. Když někte­rý z her­ců polo­ží Chappiemu ruku na hruď nebo na rame­na, ocit­ne se i po nahra­ze­ní Copleyho počí­ta­čo­vým robo­tem tato ruka na tom přes­ně správ­ném mís­tě.

Ale nešlo jen o hrud­ní díl. „Měl jsem na sobě šedý oblek se znač­ka­mi pro ani­má­to­ry. Byl při­lé­ha­vý a při­lé­ha­vé oble­če­ní není dost drs­ňác­ké,“ říká. Jelikož potře­bo­val něco, co by mu pomoh­lo cítit se jako vět­ší drs­ňák, dopl­nil svůj kos­tým o kraťa­sy a pásek. „Když jsme toči­li scé­ny, ve kte­rých jsem měl půso­bit drs­ňác­ky, pros­tě jsem si opa­sek povo­lil a nechal si kalho­ty spad­nout hod­ně níz­ko. To byla moje fin­ta, jak se z člo­vě­ka v při­lé­ha­vé šedé kom­bi­né­ze pro­mě­nit v drs­ňác­ké­ho Chappieho. Pomohlo mi to docí­lit těch správ­ných pohy­bů.“

Copley pro­hla­šu­je, že nekon­venč­ní styl natá­če­ní a ani­mo­vá­ní fil­mu byl vel­kou výho­dou. „Animátoři vám řek­nou, že exis­tu­jí vel­ké roz­dí­ly mezi ani­mo­vá­ním něče­ho jen tak bez před­lo­hy, a pra­cí na něčem, co už před­tím zahrál herec,“ míní. „Je pro ně mno­hem jed­no­duš­ší vytvo­řit věro­hod­ně se pohy­bu­jí­cí posta­vu, pokud se už mají čeho držet. Samozřejmě je i pro ostat­ní her­ce mno­hem lep­ší, když mají před sebou při natá­če­ní her­ce v šedém oble­ku, se kte­rým mohou komu­ni­ko­vat.“

            „Chappieho ani­má­to­ři jsou neu­vě­ři­tel­ní,“ pokra­ču­je Copley. „Dokázali zazna­me­nat a pře­vést kaž­dý drob­ný prvek mého výko­nu. Navíc stá­li před neleh­kým úko­lem pře­vést moje gri­ma­sy na tvář Chappieho, kte­rý v pod­sta­tě žád­né výra­zo­vé schop­nos­ti nemá. Odvedli jedi­neč­nou prá­ci. Myslím, že to, co jsem jim dodal, posu­nu­li ješ­tě mno­hem dál, a spo­leč­ný­mi sila­mi jsme stvo­ři­li veli­ce oje­di­ně­lou bytost.“

V roli padou­cha celé­ho fil­mu, Vincenta Moorea, se obje­vu­je Hugh Jackman. Moore je tech­nik, kte­ré­mu se myš­len­ka umě­lé inte­li­gen­ce veli­ce pří­čí, a pod­le slov Simona Kinberga bere Chappieho vývoj osob­ně. „Vincent je poma­te­ný, mili­ta­ris­tic­ký, agre­siv­ní, nese­be­vě­do­mý a geni­ál­ní vědec, kte­rý je pře­svěd­čen o tom, že svět potře­bu­je niči­vou zbraň, kte­rou stvo­řil,“ říká. „Obětoval prá­ci na ní vše. Býval voják, a aby dostal to, co chce, je scho­pen zajít oprav­du hod­ně dale­ko. Byl by scho­pen celé měs­to pod­pá­lit, pokud by mu to zajis­ti­lo to, po čem tou­ží.“

„Nevím, jest­li jsem někdy hrál zábav­něj­ší posta­vu, než je Vincent Moore,“ při­zná­vá Jackman. „Je to Australan, tak­že bylo pří­jem­né mlu­vit svým při­ro­ze­ným pří­zvu­kem. Klíčem k pocho­pe­ní Vincenta je sku­teč­nost, že nehod­lá pro­hrát. Dokonce i když jsou všech­ny okol­nos­ti pro­ti němu, dokon­ce i když vše nazna­ču­je, že nemá šan­ci, pus­tí se do ješ­tě odhod­la­něj­ší­ho boje. Má pocit, že to, co dělá, je nej­dů­le­ži­těj­ší na svě­tě, že není scho­pen podří­dit se komu­ko­liv jiné­mu nebo snad dokon­ce při­jmout sku­teč­nost, že by mohl vyhrát někdo jiný než on.“

Protože jen zříd­ka hra­je padou­chy, byl Jackman nad­še­ný z mož­nos­ti zahrát si rea­lis­tic­ké­ho padou­cha s ambi­ce­mi, kte­ré lze chá­pat. „Ti nej­lep­ší padou­ši si nemys­lí, že by byli padou­chy,“ říká. „Jeho argu­men­ta­ce je smys­lu­pl­ná a je pře­svěd­če­ný, že to, co dělá, je správ­né a nezbyt­né. Padoucha z něj dělá jeho neschop­nost pro­hrát. Ta ho zce­la ovlá­dá a způ­so­bu­je, že je veli­ce niči­vý, rozzlo­be­ný a pomstych­ti­vý.“

            Kinberg, kte­rý pro­du­ko­val také posled­ní sním­ky ze série X-men, už s Jackmanem spo­lu­pra­co­val na čtyřech fil­mech. „Má v sobě tu při­taž­li­vost fil­mo­vé hvězdy,“ vysvět­lu­je pro­du­cent. „Má ji v sobě už od prv­ních X-Men, bylo to poznat už během natá­če­ní. V tom­to fil­mu to samo­zřej­mě stá­le pla­tí, ale je to jinak napros­to odliš­né, pro­to­že před­sta­vu­je padou­cha. Myslím, že Hugh měl radost z toho, že bude hrát Australana – exis­tu­je jis­tý arche­typ aus­tral­ské­ho sva­lov­ce a on se jím roz­hod­ně inspi­ro­val. Byla to pro něj po herec­ké strán­ce šan­ce ujmout se napros­to odliš­né role.“

Vincentovým pro­ti­kla­dem je Deon Wilson, Chappieho tvůr­ce, kte­ré­ho si zahrál Dev Patel. Jakožto mla­dý vědec, zabý­va­jí­cí se tvor­bou umě­lé inte­li­gen­ce, je pra­vým opa­kem Jackmanova Vincenta. „Vincent v prv­ní řadě bytost­ně nesná­ší umě­lou inte­li­gen­ci,“ říká Jackman. „Myslí si, že to je lid­ská sna­ha hrát si na stvo­ři­te­le. Prohlašuje, že zlo­čin je nepřed­ví­da­tel­ný, tak­že se jed­ná o lid­skou zále­ži­tost, a že je klí­čo­vé, aby zbra­ně byly pod lid­skou kon­t­ro­lou.“

Deon pod­le Blomkampa před­sta­vu­je novou gene­ra­ci pro­gra­má­to­rů. „Má v sobě tu mla­dist­vou jis­kru,“ míní sce­náris­ta, reži­sér a pro­du­cent. „Chtěl jsem, aby to byl mla­dý génius – výzkum­ník z pro­gra­mu stu­dia umě­lé inte­li­gen­ce v Oxfordu nebo na MIT, kte­rý se téhle spo­leč­nos­ti dosta­ne do rukou, ale kte­rý rych­le zjis­tí, že cíle spo­leč­nos­ti se s těmi jeho vlast­ní­mi pří­liš nesho­du­jí – a pro­to se ve svém vol­ném čase věnu­je své sku­teč­né lás­ce.“

„Deonovou váš­ní je tvor­ba umě­lé inte­li­gen­ce – podíl na dal­ší fázi evo­lu­ce – ale mys­lím, že jde také o to, že tou­ží po spo­leč­nos­ti,“ sou­dí Kinberg. „Příliš si s lid­mi nero­zu­mí – žije ve svém vlast­ním svě­tě a ve spo­leč­nos­ti počí­ta­čů. Zamiluje se – jako Chappieho bra­tr, pří­tel a uči­tel.“

Patel pro­hla­šu­je, že se jeho posta­va v době mezi prv­ním pře­čte­ním scé­ná­ře a natá­če­ním změ­ni­la. „Když jsem si scé­nář pře­če­tl popr­vé, napros­to jsem jeho moti­va­ci chá­pal. Věděl jsem, že je umě­lá inte­li­gen­ce jeho vel­kou váš­ní, ale bál jsem se, že by mohl být v někte­rých scé­nách pří­liš pasiv­ní. Pak jsem se oci­tl na natá­če­ní a setkal se s Sharltem a NINJOU a ¥O-LANDI. Jakmile jsem se s nimi potkal, bylo mou při­ro­ze­nou reak­cí sna­žit se své posta­vě dodat tro­chu na prů­boj­nos­ti. Chtěl jsem, aby byl ve vzta­hu ke své prá­ci defen­ziv­něj­ší a agre­siv­něj­ší.“

Čím toho NINJA a ¥O-LANDI docí­li­li? „Před natá­če­ním jsem je neznal. Slyšel jsem zvěs­ti o jis­té bláz­ni­vé kape­le z Jižní Afriky, Die Antwoord,“ vzpo­mí­ná. „Jsou napros­to fas­ci­nu­jí­cí. Hrají ver­ze sebe samých, což je skvě­lé, pro­to­že jsou pros­tě upřím­ní. Je to tak syro­vé a při­ro­ze­né, jak to jen může být. Jsou sami sebou a vytvá­ře­jí úžas­ně spe­ci­fic­ký kon­trast.“

Při hra­ní po boku Copleyho Patel sle­do­val, jak Copley vytvá­ří zce­la ori­gi­nál­ní posta­vu. „Sharlto je tak tro­chu jako Deon – je tak neu­vě­ři­tel­ně odda­ný své prá­ci, že vás tím doká­že při setká­ní s ním až sko­ro zahl­tit,“ míní. „Ačkoliv měl před­sta­vo­vat počí­ta­čo­vě gene­ro­va­nou posta­vu, cho­val se veli­ce expre­siv­ně. Ať už mělo jít o dik­ci, o tón hla­su či o roz­hod­nu­tí, kte­rá činil. Hrát s ním v jed­né scé­ně bylo veli­ce snad­né. Sharlto je o pozná­ní star­ší než já, ale já jsem mu hrál otce, což bylo zvlášt­ní. Myslím, že Deonovi na tom robo­to­vi upřím­ně zále­ží. Chce, aby uspěl, a pro­to se vra­cí do NINJOVA a ¥O-LANDINA dou­pě­te.“

            Podle Kinberga byl Patel prv­ní a vlast­ně nako­nec i jedi­nou vol­bou, co se obsa­ze­ní role týka­lo. „Realita naše­ho svě­ta je tako­vá, že prá­vě teď par­ta klu­ků někde v gará­ži pra­cu­je na tech­no­lo­gii, kte­rá změ­ní celý náš svět. Takže když jsme se zača­li bavit o tom, koho do role Deona obsa­dit, kaž­dé­mu, koho jsme zva­žo­va­li, bylo méně než 30 let – a co se Neilla týče, jeho prv­ní vol­bou byl Dev. Dev půso­bí inte­li­gent­ně, ale sou­čas­ně je veli­ce milý a lid­ský, vstříc­ný, i když tro­chu zra­ni­tel­ný. Diváky to doká­že oslo­vit – nevi­dí v něm sucho­pár­né­ho věd­ce, ale chá­pou, že je osa­mě­lý, chce mít přá­te­le, chce zís­kat uzná­ní. Ve finá­le jsme si poho­vo­ři­li s Devovým agen­tem a já jsem pro­hlá­sil, že tohle ode mne sly­še­lo jen veli­ce málo agen­tů, ale že je v pod­sta­tě jedi­nou naší vol­bou, tak­že tu roli vzít musí.“

Na oba tyto kon­ku­renč­ní pro­gra­my ve své spo­leč­nos­ti Tetra Vaal dohlí­ží CEO Michelle Bradleyová, kte­rou si zahrá­la Sigourney Weaver. „Zajímá se jenom o výsled­ný zisk,“ popi­su­je Kinberg. „Technologie ji vlast­ně neza­jí­má, ani to, jest­li se zlo­či­nem boju­je nebo ho pod­po­ru­je. Prostě jen chce vydě­lá­vat co nej­víc peněz. Neill se tím mož­ná sna­ží vyja­d­řo­vat ke kul­tu­ře CEO, ale já mys­lím, že mu pře­de­vším při­pa­dá komic­ké a absurd­ní, jak se o nic z toho vůbec neza­jí­má.“

            Co si Blomkamp mys­lí o Weaver – jed­nom ze svých sci­fi vzo­rů – ve svém vlast­ním fil­mu? „Stále mě pře­kva­pu­je, že jsme schop­ni navá­zat spo­lu­prá­ci s lid­mi, kte­ří for­mo­va­li moje vlast­ní tvůr­čí zájmy – do jis­té míry vlast­ně i moje dět­ství – a spo­lu­pra­co­vat s nimi na natá­če­ní fil­mů, kte­ré tou­žím točit,“ říká. „Takže její pří­tom­nost na natá­če­ní byla poně­kud bizar­ní, ale sou­čas­ně veli­ce při­ro­ze­ná. Velice snad­no se s ní komu­ni­ku­je a je veli­ce talen­to­va­ná. Bylo to veli­ce bez­pro­blé­mo­vé, ale jed­nou za čas mi vždyc­ky zno­vu došlo, že mám před kame­ra­mi Ripleyovou, a nemohl jsem tomu uvě­řit.“

Co se Weaver týče, byl ten­to respekt vzá­jem­ný. „Je jed­ním z těch fil­mo­vých géniů,“ říká. „Nemá nejmen­ší pro­blémy s tech­no­lo­gi­e­mi – nejen s těmi kla­sic­ký­mi sci­fi tech­no­lo­gi­e­mi, ale s těmi sku­teč­ný­mi. Poslal mi odka­zy na robo­ty, kte­ří se vyrá­bě­jí v sou­čas­nos­ti a jsou napros­to úžas­ní – pořád je pova­žu­je­te za něco, co pat­ří do vzdá­le­né budouc­nos­ti. Má také ohro­mu­jí­cí vizu­ál­ní cítě­ní, ale ze vše­ho nej­ví­ce se mi na spo­lu­prá­ci s ním líbí, že je uvol­ně­ný, ale ví, co chce. Něco tako­vé­ho her­cům prá­ci hod­ně usnad­ňu­je – navá­dí vás tím smě­rem, kte­rým potře­bu­je, abys­te se vyda­li.“

Když Chappie zís­ká vlast­ní myš­le­ní, zpro­střed­ko­va­né Deonovým novým pro­gra­mem, skon­čí v těch nejmé­ně prav­dě­po­dob­ných rukách – v rukách NINJY a ¥O-LANDI. Ve fil­mu před­sta­vu­jí drob­né gráz­lí­ky, kte­ří tou­ží po něčem, co by jim pomoh­lo na ces­tě k bohat­ství, ale ve sku­teč­nos­ti jsou rapo­vým duem Die Antwoord, kte­ré nelze k niko­mu při­rov­nat. „Popírají veš­ke­ré defi­ni­ce a vysvět­le­ní,“ sou­dí Kinsberg. „Musíte je vidět, abys­te napl­no pocho­pi­li, o co tu jde, pro­to­že jsou napros­to uni­kát­ní. Jsou rapo­vou sku­pi­nou, kul­tur­ním feno­mé­nem, jsou to bláz­ni­ví show­ma­ni.“

Ve fil­mu vystu­pu­jí pod vlast­ní­mi jmé­ny, ale před­sta­vu­jí posta­vy. „Postavy Ninji a Yo-Landi jsou býva­lý­mi muzi­kan­ty, kte­ří byli nuce­ni začít se věno­vat zlo­či­nu, aby pře­ži­li,“ vysvět­lu­je Kinberg. „Nechtějí tak žít, chtě­jí vypad­nout z Johannesburgu, ale nema­jí pří­liš mož­nos­tí.“

V pří­pa­dě dvou herec­kých nováč­ků, kte­ří před­sta­vu­jí posta­vy se shod­ný­mi jmé­ny, asi není pří­liš pře­kva­pi­vé, že tyto posta­vy sdí­le­jí klí­čo­vé vlast­nos­ti s jejich hudeb­ní­mi osob­nost­mi – ale pod­le Kinberga se tu najde i řada zásad­ních odliš­nos­tí. „Ninja půso­bí veli­ce agre­siv­ně a sil­ně, zatím­co Yo-Landi je milej­ší, ale oba jsou to drs­ňá­ci, kte­ří nema­jí pro­blém vydat se ani do těch nejdě­si­věj­ších míst v Johannesburgu. Skuteční NINJA a ¥O-LANDI jsou inte­li­gent­ní – doká­za­li se pro­sa­dit – ale ve fil­mu jsou to obě­ti. Jsou méně sebe­vě­do­mí a nema­jí nad svým osu­dem tako­vou kon­t­ro­lu.“

NINJA o jejich posta­vách říká to, že ve fil­mu jsou utis­ko­vá­ny robo­ty. „Nadáváme na robo­ty, že jsou napros­to všu­de,“ říká. „Nemůžeme dělat to, co potře­bu­je­me, pro­to­že nad námi pře­bí­ra­jí vlá­du robo­ti.“ I to je důvo­dem, proč jeho posta­va jed­no­ho poli­cej­ní­ho robo­ta – ze kte­ré­ho se sta­ne Chappie – une­se.

NINJA říká, že spo­leč­ně s ¥O-LANDI tou­ži­li po rolích v tom­to fil­mu čis­tě pro­to, aby měli šan­ci spo­lu­pra­co­vat s Neillem Blomkampem. „Neill je náš nej­ob­lí­be­něj­ší reži­sér na svě­tě,“ říká NINJA, „tak­že když nás oslo­vil s nabíd­kou na role v Chappiem, málem jsme se z toho pomát­li. A navíc nás požá­dal, abychom hrá­li sami sebe, což je pros­tě spl­ně­ný sen.“

            „Důvodem, proč máme tak rádi District 9, je to, že se nepo­do­bá niče­mu, co z Jihoafrické repub­li­ky vze­šlo,“ míní ¥O-LANDI. „Obvykle jsou jiho­af­ric­ké fil­my hod­ně nud­né. Tenhle byl úžas­ně svě­ží, dob­ře nato­če­ný, a byl to sice Hollywood, ale ve své pod­sta­tě byl napros­to jiho­af­ric­ký.“

Blomkamp obě hvězdy vybí­zel k tomu, aby do svých rolí dali vel­kou část sebe samot­ných. Nejen že NINJOVI a ¥O-LANDI dovo­lil, aby si vybra­li vlast­ní zbra­ně – ale moh­li ovliv­nit i jejich bar­vy. „Zeptali jsme se, jest­li může­me své zbra­ně natřít záři­vě růžo­vou a žlu­tou, jest­li může­me pes­t­rý­mi barva­mi nabar­vit i kul­ky,“ svě­řu­je se NINJA. „Zeptali se nás, jaké auto chce­me mít, a já poví­dám, že bychom nej­rad­ši měli svo­je auto, ako­rát vylep­še­né. A Neill ho pat­řič­ně vylep­šil.“

Obě role byly jejich před­sta­vi­te­lům šité na tělo. Jaký roz­díl je mezi rap­pe­ry NINJOU a ¥O-LANDI na pódiu a Ninjou a Yo-Landi ve fil­mu? „Většinu žiju spíš pun­ko­vým živo­tem a mám i tako­vé názo­ry,“ vysvět­lu­je ¥O-LANDI. „V pří­pa­dě fil­mu se ze mě Neill neu­stá­le sna­žil dostat moje vstříc­něj­ší já, mateř­š­těj­ší, ne tak pun­ko­vé, pros­tě abych se k Chappiemu cho­va­la vlíd­ně a mateř­sky. Bylo to něco doce­la jiné­ho a bavi­lo mě to zkou­šet – samot­nou by mě to nena­padlo. Je to doce­la nová tvář ¥O-LANDI, kte­rou jsem ješ­tě moc nepo­zna­la, a to byla zají­ma­vá a neče­ka­ná změ­na.“

NINJA pro­hla­šu­je, že se tahle její část občas pro­je­vu­je i v běž­ném živo­tě. „¥O-LANDI má pit­bul­la jmé­nem Angel,“ vysvět­lu­je. „Když na něj ¥O-LANDI mlu­ví – ty jsi ale krásnej pej­sek – mlu­ví na něj tako­vým roz­to­mi­lým vyso­kým hla­sem. Říkal jsem jí, že by tak měla mlu­vit na Chappieho. Takže s ním zača­la tím vyso­kým hla­sem mlu­vit také.“

Blomkampova ces­ta za vzni­kem sním­ku Chappie zača­la před více než dese­ti lety. Jako mla­dý reži­sér a tvůr­ce vizu­ál­ních efek­tů vytvo­řil Blomkamp před­vá­dě­cí video, sestá­va­jí­cí z fik­tiv­ních reklam­ních spo­tů, aby s jeho pomo­cí agen­tům demon­stro­val své schop­nos­ti. „Prostě jsem si jen tak hrál a v roce 2003 jsem v pro­gra­mu Lightwave vytvo­řil robo­ta,“ vysvět­lu­je. „Byl jsem hod­ně ovliv­ně­ný japon­ský­mi vli­vy a ani­me. Dneska už ani­me a man­gu tak nesle­du­ji, ale chtěl jsem, aby film zacho­vá­val ducha původ­ní­ho výtvo­ru – bizar­ní a podiv­né, fik­tiv­ní rekla­my. Chtěl jsem, aby se Chappie tomu robo­to­vi hod­ně podo­bal.“

Takže již dáv­no před­tím, než vůbec bylo zahá­je­no natá­če­ní, se tvůr­ci fil­mu zabý­va­li tvor­bou kon­krét­ní podo­by Chappieho. Celý pro­ces měly na sta­ros­ti dvě spo­leč­nos­ti: Image Engine, kde na tvor­bu vizu­ál­ních efek­tů dohlí­žel Chris Harvey, a WETA Workshop, jehož tým fyzi­kál­ních efek­tů vedl Joe Dunckley. Společně na zákla­dě před­lo­hy, kte­rou Blomkamp vytvo­řil před dese­ti lety, navrh­li robo­ta, kte­rý by fun­go­val jak v podo­bě počí­ta­čo­vých ani­ma­cí, tak coby reál­ná rekvi­zi­ta.

Dva a půl roku před zahá­je­ním natá­če­ní vyro­bi­li tvůr­ci fil­mu v Johannesburgu tes­to­va­cí zázna­my, aby ově­ři­li, že jejich plán bude fun­go­vat. Když tyto zkouš­ky dopadly úspěš­ně a film dostal zele­nou, pus­ti­ly se spo­leč­nos­ti Image Engine a WETA Workshop do dal­ší prá­ce na zdo­ko­na­lo­vá­ní a dola­ďo­vá­ní celé­ho návr­hu. „Byl to pro nás zce­la odliš­ný pro­ces,“ říká Harvey. „V pří­pa­dě Elysia bylo všech­no posta­ve­no v ate­li­é­rech WETA a násled­ně jsme to v Image Engine pře­vá­dě­li do digi­tál­ní podo­by. V pří­pa­dě toho­to fil­mu si Neill zvo­lil odliš­ný postup. Strávil celé měsí­ce pro­chá­ze­ním původ­ních kon­cep­tů ve spo­lu­prá­ci s WETA, a násled­ně Image Engine poslal digi­tál­ní 2D nákre­sy. Z nich jsme posta­vy plně rea­li­zo­va­li ve třech roz­mě­rech. Byli jsme schop­ni vyře­šit celou řadu ani­mač­ních mecha­nik ješ­tě dří­ve, než vznik­ly fyzic­ké mode­ly. Mohli jsme jejich návrh dola­ďo­vat tak, abychom měli jis­to­tu, že vše bude doo­prav­dy fun­go­vat.“ Poté Image Engine své digi­tál­ní mode­ly poskyt­la spo­leč­nos­ti WETA a spo­leč­ný­mi sila­mi pra­co­va­ly obě spo­leč­nos­ti na vzni­ku fyzic­kých mode­lů.

Dunckley míní, že Blomkampovým cílem v pří­pa­dě Chappieho byla maxi­mál­ní rea­lis­tič­nost. „Chtěl, aby vše bylo rea­lis­tic­ké – netou­žil po tom, aby naše mode­ly byly pře­hna­né, co se funk­ci­o­na­li­ty týče,“ pro­hla­šu­je. „Nemohli jsme napří­klad při­jít s lase­ro­vý­mi děly, kte­rá by se takřka zhmo­t­ňo­va­la odni­kud. Muselo se jed­nat o robo­ta, kte­rý půso­bí odol­ně, ale sou­čas­ně tak, aby si ho vlá­da za něko­lik let moh­la dovo­lit.“

Návrh Losa jakož­to obrov­ské­ho a pře­tech­ni­zo­va­né­ho robo­ta, kte­rý by měl být teo­re­tic­kou alter­na­ti­vou k robo­tic­kým poli­cej­ním Pátračům, pro­šel stej­ným pro­ce­sem vzni­ku, ačko­liv v jeho pří­pa­dě se k návr­hu při­stu­po­va­lo napros­to opač­ně. „Los je Neillovým dítě­tem,“ říká Dunckley. „Jsme na něj veli­ce pyš­ní, pro­to­že z tech­nic­ké­ho hle­dis­ka je veli­ce funkč­ní,“ dodá­vá. „Vypadá nád­her­ně, a půso­bí dojmem, že by sku­teč­ně mohl fun­go­vat – vypa­dá, jako že by mohl ožít a zaú­to­čit na vás.“

Blomkamp se Losa sna­žil navrh­nout nere­a­lis­tic­ky. „Je to sati­ra – jde o vizi ohrom­ně dra­hé­ho, nee­fek­tiv­ní­ho, obří­ho a neo­hra­ba­né­ho stro­je, za kte­rý by moh­li od daňo­vých poplat­ní­ků zís­kat co nej­ví­ce peněz. Je to ten nej­o­ká­za­lej­ší, nej­pře­hna­něj­ší a nej­ší­le­něj­ší návrh, s jakým jsem doká­zal při­jít. A k jeho rea­li­za­ci jsme při­stu­po­va­li stej­ně, jakým byly vizu­ál­ní efek­ty rea­li­zo­vá­ny v šede­sá­tých, sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých letech: tvůr­ci mode­lů vše posklá­da­li z před­při­pra­ve­ných prv­ků sku­teč­ných tech­no­lo­gií, a přes­ně to jsem udě­lal i já, jen jsem k tomu pou­ži­li počí­tač. WETA Workshop a Image Engine vše dola­di­li do té míry, že bylo mož­no ani­mo­vat kaž­dý kloub a kaž­dý rotu­jí­cí prvek, a poté WETA posta­vi­la tři a půl met­ru vel­kou sku­teč­nou ver­zi.“

V pří­pa­dě tvor­by poli­cej­ní jed­not­ky 110 Pátračů ve WETA Workshop vyro­bi­li 11 fyzic­kých lou­tek. „Každá byla tro­chu jiná,“ popi­su­je Dunckley. „Všechny mají štít­ky s výrob­ní­mi čís­ly, tak­že jim může­me tyhle štít­ky vymě­ňo­vat, nebo někte­ré sou­část­ky vymě­nit za jinak opo­tře­bo­va­né – jsme schop­ni vám Pátrače před­lo­žit jako zbru­su nové­ho, nebo jako pět let sta­rou jed­not­ku, kte­rá vyža­du­je brz­ký ser­vis­ní zásah. To je jeden z nástro­jů, kte­ré jsme pou­ži­li, aby divá­ci doká­za­li Chappieho iden­ti­fi­ko­vat – je to Pátrač 22 a má poško­ze­né ucho, kte­ré bylo nahra­ze­né oran­žo­vým zku­šeb­ním. Sledovat pohyb toho­to oran­žo­vé­ho ucha mezi ostat­ní­mi robo­ty není těž­ké.“

Dunckley pro­hla­šu­je, že uši nejsou pou­ze iden­ti­fi­kač­ní­mi pomůc­ka­mi – v kon­tex­tu návr­hu robo­ta ani­má­to­rům umož­ňu­jí dávat divá­kům lépe naje­vo, co Chappie cítí. „Uši jsou v tom­to ohle­du nej­vý­mluv­něj­ší,“ objas­ňu­je. „Odlišné pozi­ce odpo­ví­da­jí odliš­ným výra­zům.“

Jak v prů­bě­hu fil­mu narůs­tá Chappieho poško­ze­ní, byla spo­leč­nost WETA Workshop schop­na měnit jeho vzhled. „Chappieho stav má cel­kem osm fází,“ říká Dunckley. „Máme tu tři Chappieho kost­ry a osm sad vněj­ších kry­tů, kte­ré zastu­pu­jí kaž­dou z těch­to fází. Jakmile dojde k poško­ze­ní jeho hru­di, odstra­ni­li jsme exter­ní pane­ly a nahra­di­li je dal­ší fází. Je ter­čem úto­ku, stří­lí se na něj, pak ješ­tě o něco více, Ninja a Yo-Landi ho poma­lu­jí spre­jem, a tak podob­ně. Jeho fyzic­ké změ­ny nás stá­ly hod­ně úsi­lí. Jednou z kom­pli­ka­cí je, že vše, co jsme natá­če­li v reá­lu s naší lout­kou – fyzic­kou rekvi­zi­tou Chappieho – se muse­lo odrá­žet i v podo­bě počí­ta­čo­vé­ho mode­lu, a veli­ce úzce jsme spo­lu­pra­co­va­li s Image Engine na tom, abychom kaž­dou z těch­to fází iden­ti­fi­ko­va­li a vytvo­ři­li pro ni odpo­ví­da­jí­cí tex­tu­ry, kte­ré by moh­li pro počí­ta­čo­vý model správ­ně vyu­žít.“

Také fyzic­ký model Losa vyža­do­val podob­ný pří­stup. „Z čis­tě rekvi­zi­tář­ské­ho hle­dis­ka je jeho model funkč­ní – přes­to­že je tak vel­ký, jsme ho schop­ni roze­brat a odkli­dit z natá­če­cích loka­cí během půl hodi­ny,“ pokra­ču­je Dunckley. Docílit toho ale neby­lo snad­né, co se stav­by mode­lu samot­né­ho týče. „Neill chtěl, aby Los měl hro­zi­vou nakro­če­nou pozi­ci, kte­rá způ­so­bu­je, že model není správ­ně vyvá­že­ný. Museli jsme pro­to do jeho nohou umís­tit vel­ké množ­ství záva­ží, kte­rá nám umož­ni­la dosáh­nout v poža­do­va­né pozi­ci pat­řič­né sta­bi­li­ty. Váží asi tunu – tuno­vý Los.“

Navzdory tomu, že film čer­pá pře­de­vším z vizu­ál­ních efek­tů, je pod­le Harveyho veli­ce výhod­né mít při natá­če­ní k dis­po­zi­ci fyzic­ké mode­ly – v prv­ní řadě už ten, že se robot sku­teč­ně může čas od času obje­vit v zábě­ru. „Pokud se robot v daném zábě­ru zrov­na nehý­be – je vypnu­tý nebo na něm pra­cu­jí tech­ni­ci – nemu­sí­me ho do dané­ho zábě­ru dodě­lá­vat počí­ta­čo­vě,“ říká. Kromě toho může fyzic­ký model poslou­žit jako refe­renč­ní vodít­ko pro tvor­bu vizu­ál­ních efek­tů, kte­ré vznik­nou poz­dě­ji. „Mohli jsme ho nasví­tit a pohy­bo­vat s ním pří­mo před kame­ra­mi,“ zmi­ňu­je. „Ve fil­mu se obje­vu­je záběr, kdy Chappie sto­jí v deš­ti. Bylo pro nás ohrom­ně uži­teč­né moci náš model vzít, posta­vit ho pří­mo do zábě­ru a sle­do­vat, jak po něm déšť sté­ká a jak se od něj odrá­ží svět­lo – byli jsme schop­ni si poří­dit zázna­my a násled­ně je v kli­du stu­do­vat. Poskytly nám sku­teč­nou vizu­ál­ní repre­zen­ta­ci toho, jak by to vypa­da­lo, kdy­by tam toho dne Chappie sku­teč­ně byl.“

Blomkamp se při natá­če­ní toho­to sním­ku opět vra­cí do své­ho rod­né­ho Johannesburgu, kde se ode­hrá­val jeho pře­lo­mo­vý sní­mek District 9. „Nejprve jsem děj fil­mu chtěl zasa­dit někam jinam, pro­to­že se tu už ode­hrá­val děj Districtu 9,“ svě­řu­je se. „Přemýšleli jsme o ame­ric­kých loka­cích. Ale to mi nepři­pa­da­lo dosta­teč­ně uni­kát­ní. Témata toho­to fil­mu poměr­ně zásad­ním způ­so­bem na reá­lie Johannesburgu nava­zu­jí.“

Sharlto Copley pro­hla­šu­je, že veš­ke­ré aspek­ty toho­to sním­ku jsou ovliv­ně­ny tím, kde se ode­hrá­vá. „Po tvůr­čí strán­ce Neill čer­pá ze svých zážit­ků a zku­še­nos­tí. Právě o to se sna­ží­me i v tom­to fil­mu – a roz­hod­ně se o to sna­žím já se svou posta­vou. Čerpám ze zku­še­nos­tí lidí ve zdej­ší komu­ni­tě. V tomhle fil­mu najde­te mili­on věcí, kte­ré se inspi­ru­jí Johannesburgem. Je to zásad­ním prv­kem celé­ho fil­mu.“

James Bitonti, pomoc­ný reži­sér sním­ku a jeho kopro­du­cent, říká: „Tenhle film byl napsa­ný pro Johannesburg, pro­to­že se jed­ná o pro­stře­dí, kte­ré Neill dob­ře zná. Když jsme zača­li hle­dat natá­če­cí loka­ce, navští­vi­li jsme někte­rá mís­ta, o kte­rých se zmi­ňo­val, a veli­ce dob­ře jsme chá­pa­li, jak tohle měs­to fun­gu­je. Scénář pro nás byl díky tomu o to pozo­ru­hod­něj­ší. Až pří­liš čas­to se stá­vá, že není scé­nář cíle­ný na žád­né kon­krét­ní měs­to, tak­že mít šan­ci vystou­pit z leta­dla a spat­řit mís­ta, o kte­rých Neill psal, bylo nesrov­na­tel­ně lep­ší.“

Jules Cook, výtvar­ník fil­mu, byl spo­leč­ně s auto­rem kulis Danielem Birtem zod­po­věd­ný za vizu­ál­ní podo­bu fil­mu. „Velká část naší prá­ce zahr­no­va­la vyu­ži­tí loka­cí v Johannesburgu, z nichž někte­ré bylo poměr­ně pro­ble­ma­tic­ké najít,“ popi­su­je Cook. „Řada z nich ale byla lep­ší, než jaké­ko­liv deko­ra­ce, kte­ré bychom kdy doká­za­li posta­vit.“

To se týká napří­klad dou­pě­te, ve kte­rém žijí Ninja a Yo-Landi. „Původně jsme hle­da­li dům a nará­že­li na spous­tu men­ších loka­cí. Ale Neill se zami­lo­val do jed­no­ho mís­ta, na kte­rém by moh­li žít a věno­vat se svým čin­nos­tem a ukrý­vat se tam. A já jsem vel­kým fanouš­kem opuš­tě­ných objek­tů,“ říká Cook. „Nejnáročnějším úko­lem bylo zajis­tit, aby to vše na plát­ně správ­ně fun­go­va­lo, a sou­čas­ně zmí­ně­né mís­to půso­bi­lo jako jejich domov. Takže nám v tom hod­ně pomohl NINJA – vlo­ži­li do toho mís­ta část sebe samých a své­ho umě­ní, sty­lu, kte­rý vyplý­vá z jejich video­kli­pů. V pod­sta­tě si to mís­to při­vlast­ni­li.“

Při tvor­bě dou­pě­te se pod­le Birta inspi­ro­va­li kom­bi­no­vá­ním sku­teč­né­ho NINJY a ¥O-LANDI s jejich fil­mo­vý­mi ver­ze­mi. „Hodně jsem toho o nich nastu­do­val a díval se na jejich video­kli­py – stu­do­val jsem o nich coko­liv, co jsem na inter­ne­tu nale­zl,“ říká Birt. „A pak jsem se to sna­žil poně­kud pozmě­nit, aby vše více odpo­ví­da­lo scé­ná­ři. Vypadají zají­ma­vě sami o sobě, pro­to­že tak vypa­da­jí vždyc­ky – jen jsme zkrát­ka jejich podo­bu opro­ti té sku­teč­né poně­kud pozmě­ni­li. Podíváte se na plát­no a říká­te si, co jsou ti lidé a to mís­to zač. Pokud před zhléd­nu­tím fil­mu nemá­te zatím tuše­ní, co jsou NINJA a ¥O-LANDI zač, pak vám tahle loka­ce mno­hé osvět­lí.“

Chappieho míst­nost v jejich dou­pě­ti je pod­le Birta kom­bi­na­cí jeho vli­vů. „Chappie se učí od Deona, a učí se také od Ninji a Yo-Landi,“ pozna­me­ná­vá. „Takže při tvor­bě deko­ra­cí jeho míst­nos­ti vychá­zí­me z toho, co se Chappie nau­čil. Zkopíroval postel, ve kte­ré spí Yo-Landi, ale ve svém vlast­ním sty­lu a z toho, co měl zrov­na po ruce. Co se výzdo­by týče, kří­dou nakres­lil rodi­nu – napo­do­bil tak to, co má na stě­nách Ninja.“

V pří­pa­dě řady loka­cí se pro­dukč­ní tým spo­lé­hal na Blomkampovy osob­ní zku­še­nos­ti s měs­tem. „Když jsme hle­da­li loka­ce Hippova dou­pě­te, zmí­nil Neill jeho domov, a když jsme se tam zašli podí­vat, bylo to přes­ně to správ­né mís­to,“ vzpo­mí­ná Cook. „Přetvořili jsme napůl opuš­tě­né pro­sto­ry v gan­gs­ter­ské dou­pě, bazén napl­ni­li zbra­ně­mi – všech­no jsme napros­to pře­dě­la­li. Když se tam obje­vil Neill se svou sestrou, mys­lím, že je to tro­chu zasko­či­lo.“

Další podob­nou loka­cí bylo mís­to natá­če­ní honič­ky a pře­střel­ky na dál­ni­ci. Ukázalo se, že před mno­ha lety Blomkamp s Copleym sni­li o tom, že by onu dál­ni­ci uza­vře­li a nato­či­li na ní auto­mo­bi­lo­vou honič­ku – a v pří­pa­dě Chappieho se jim tenhle sen spl­nil. „Když za něčím jde­te dosta­teč­ně dlou­ho, je sluš­ná šan­ce, že se to vypl­ní,“ míní Blomkamp. „Když jsem tam vyrůs­tal, při­pa­dal mi nápad na uza­vře­ní stát­ní sil­ni­ce, abys­te na ní moh­li natá­čet auto­mo­bi­lo­vou honič­ku, jako napros­to absurd­ní a nere­a­li­zo­va­tel­ný. Natáčení na téhle kon­krét­ní dál­ni­ci dodá­vá tako­vé­mu zlo­či­nu atmo­sfé­ru, kte­rá je zce­la uni­kát­ní pou­ze pro Johannesburg, a prá­vě pro­to jsme po něm tou­ži­li. To, že se nám ho poved­lo v pří­pa­dě toho­hle fil­mu rea­li­zo­vat, je napros­to úžas­ný pocit.“

Jedním z Cookových cílů bylo zdů­raz­nit kon­trast mezi Pátrači a Losem tím, že je zasa­dí do zce­la odliš­ných pro­stře­dí. „Ve fázi kon­cep­tů šlo o roz­sáh­lé pro­sto­ry pro Losa a stís­ně­né pro Pátrače,“ vysvět­lu­je – ačko­liv Pátrači jsou pro­gra­mem, kte­rý je již v pro­vo­zu, zatím­co Los je pou­ze Vincentovým snem. „Místnost s Pátrači je funkč­ním pro­stře­dím – smlou­vy jsou pode­psa­né a na výro­bě robo­tů se čile pra­cu­je – zatím­co Los je čis­tě ve fázi vývo­je a Vincent se ho sna­ží udat. Jedná se o obří mon­strum, ve kte­rém obraz­ně řeče­no mizí nezměr­né pení­ze. Svým způ­so­bem asi obě míst­nos­ti odrá­že­jí pova­hy Vincenta a Deona: Deonova míst­nost je skrom­něj­ší a funkč­ní, zatím­co Vincentova je vel­ko­le­pá.“

Cook byl také zod­po­věd­ný za tvor­bu roz­hra­ní, s jehož pomo­cí Vincent Losa ovlá­dá. „Bavili jsme se s Neillem o tom, jakým způ­so­bem bychom Losovo pilot­ní křes­lo ovlá­da­li – co všech­no by bylo ovlá­dá­no pro­střed­nic­tvím neu­ro­no­vé­ho spo­je­ní v přil­bě a co by nao­pak bylo fyzic­ké. Můžete to sice všech­no ovlá­dat myš­len­ka­mi, ale to ve fil­mu nemu­sí být nej­lep­ší nápad – divá­ci potře­bu­jí vidět, co se prá­vě děje. Takže jsme dopl­ni­li joystic­ky a moni­to­ry, kte­ré ostat­ním umož­ňu­jí sle­do­vat to, co on vidí pro­střed­nic­tvím přil­by.“

---