Clona

Příběh duchař­ských fotek je sta­rý, jako foto­a­pa­rát sám. Kroutíme nad nimi hla­vou, smě­je­me se jim, ťuká­me na čelo… dokud nám z foto­la­bu nepo­šlou taky tako­vé...

Benjaminovu (Joshua Jackson) prá­ci by mu leckterý chlap závi­děl. Vlní se před ním sexy japon­ské model­ky v pře­krás­ných róbách a on jen mač­ká spoušť. Před časem se vrá­til do Tokia, se svou blon­ďa­tou novo­man­žel­kou Jane (Rachael Taylor) si plá­nu­je skvě­lou budouc­nost. Ale ouha. Do per­fekt­ní­ho vzta­hu se začí­ná vkrá­dat někdo tře­tí. Ať už fot­ky z líbá­nek, nebo pro­fi mode­lin­gu, bílé stí­ny kazí všech­ny zdo­ku­men­to­va­né vzpo­mín­ky.

 

Duchařských pří­bě­hů bylo nato­če­no nespo­či­ta­tel­ně. A to včet­ně těch, kde se daří vyfo­tit ducha. Nebyla by to ale zábav­ná podí­va­ná, kdy­by zůsta­la jen u něko­li­ka vyvo­la­ných papír­ků. Kdepak, reži­sér Masayuki Ochiai si dal s gra­da­cí poin­ty zále­žet. Zhrzený duch dív­ky začne ničit živo­ty Benjamina i jeho part­ner­ky a přá­tel. Jane pát­rá, Benjamin zatlou­ká. Ostatně, kdo by chtěl taky man­žel­ce při­zná­vat, že ten otrav­ný duch je za živo­ta stej­ně otrav­ná bej­val­ka. Anebo je za vším ješ­tě něco víc?

 

Japonskoamerická spo­lu­prá­ce se vypla­ti­la. Díky ame­ric­ké stra­ně nám při­pa­dá film bliž­ší, než když jde o kla­sic­ký japon­ský horror. Díky stra­ně japon­ské zase není trap­ně pad­lý na hla­vu, jak tomu u vět­ši­ny ame­ric­kých horro­rů bývá. Zkrátka jeden z mála fil­mů, kde se poda­ři­lo najít opti­mál­ní středo­bod obou kine­ma­to­gra­fic­kých kul­tur a posta­vit je k sobě.
Clona je rema­kem pár let staré­ho thaj­ské­ho kul­tov­ní­ho sním­ku Shutter. Děj má poma­lý, mís­ty mož­ná tro­chu vla­hý a s nepří­liš obsáh­lý­mi dia­lo­gy (pro shléd­nu­tí fil­mu v ang­lič­ti­ně si vysta­čí­te s prv­ní­mi tře­mi lek­ce­mi jazy­ka), zato při­ná­ší pře­kva­pi­vá odha­le­ní. Má až epi­zod­ní cha­rak­ter; mys­lí­te si: „tak, a je to, film kon­čí,“ jen­že tak to ve sku­teč­nos­ti není, roz­ví­jí se jen dal­ší část.

 

Páreček hlav­ních hrdi­nů opět nezkla­me (Joshuu si mož­ná pama­tu­je­te z Prokletí či Dawsonova svě­ta a Rachael z Transformers) ani v herec­kém podá­ní. Na Oscara to nebu­de, ale pro horror výkon zce­la ade­kvát­ní a potě­šu­jí­cí.

 

Z Clony sice nepro­po­tí­te kino­se­dač­ku hrů­zou, ani si nevy­kloubí­te čelist v nezměr­ném úža­su nad doko­na­lý­mi tri­ky (i když jich tam pár je), ale fajn podí­va­ná je to urči­tě. U fil­mů toho­to typu zní asi podiv­ně říkat, že to byla pří­jem­ně strá­ve­ná hodin­ka a půl, nicmé­ně je tomu tak…

Naše hod­no­ce­ní: 

0

Podobné člán­ky

Recenze: Doba ledo­vá 3: Úsvit dino­sau­rů

Recenze: Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi

Recenze: Noc v muzeu 2

Recenze: Andělé a démo­ni

Recenze: Dvojí hra

Recenze: Krvavý Valentýn

Recenze: Pátek tři­nác­té­ho

Recenze: Gran Torino

Recenze: Rychlí a zbě­si­lí

Recenze: JCVD

23. April 2008 - 23:00 — Slávek Anlauf

---

---