Letos jsem opět zavítala do Karlových Varů na Mezinárodní filmový festival – a podařilo se mi na poslední chvíli koupit pár volných lístků – mezi nimi i Divia, ukrajinsko-polsko-nizozemský snímek od režiséra Dmytra Hreshka. Promítal se ve Velkém sále hotelu Thermal, kde jsem film sledovala z balkonu. Divia – údajně má jít o jméno bohyně přírody, asi podobně jako je u nás pohanská bohyně Vesna. Jak na mě Divia zapůsobila a co ve mně zanechala – to se můžete dočíst v recenzi.
Tak trochu dokument o přírodě
Snímek lze charakterizovat jako 79minutový dokument, sestavený výhradně z kamerových a dronových záběrů přírodní krajiny – lesů, skal, řek. Autor nechává promlouvat samotné obrazy, avšak zcela bez doprovodného komentáře či vysvětlujících tituků, které by neubraly filmu na kvalitě. Úvodních zhruba deset minut působilo vcelku příjemně: výjevy divoké přírody dokreslovala podmanivá hudba, která umocňovala kontemplativní atmosféru. Poté však nastal ostrý střih: přírodní scenérie náhle vystřídaly záběry vojenské techniky, těžkých strojů a postupné devastace krajiny, které byly doprovázeny nepříjemnou a hluboce rušivou kakofonií. Zvuk je vlastně silnou narativní složkou: samplované dunění, bzučení syntetizátorů, surový ambient, spojení s hlasem přírody i strážníků, což vytvoří nervově napjatý stav. Není divu, že tato směsice u některých diváků vzbudila natolik silnou nelibost, že sál opustili již v tuto dobu – dlouho před koncem projekce filmu.
Anotace hovoří poměrně jasně
„Válečné konflikty jsou především lidskou tragédií, přesto by se nemělo zapomínat, že spolu s člověkem obvykle trpí i příroda. Dokumentární snímek Divia je temně pohlcující meditací, odhalující bezprecedentní ruskou agresi na Ukrajině a její trýznivé dopady v místech, která žalují beze slov: lesy proměněné v popel, pole poškozená výbuchy, zatopená města nebo zrezivělá torza vojenské techniky ve zničených oblastech, ze kterých se vytratil život. Příroda se ale nevzdává a spolu s ní ani člověk a jeho dvojznačná existence. Zatímco jedni ničí, ti druzí – odminovači, hledači těl, ekologové – kvantifikují dopady tragédie a obnovují křehké ukrajinské ekosystémy, přestože horizont stále bouří.“
Pro koho je Divia určena?
Pro diváky, kteří preferují obrazy před slovy, ticho nad komentářem. Pro milovníky dokumentů o přírodě, kdy však příroda není idyla, ale průvodce utrpením i obnovou. Pro ty, koho zajímají osudy naší planety, kteří jsou ještě schopni lidského cítění a empatie, jenž nepotřebuje vtištěný hlas, aby rozpoznalo bolest.
Verdikt:
Divia je 79minutový dokument, ve kterém režisér Dmytro Hreshko nechává promluvit samotnou krajinu — alespoň tak, jak se proměnila po ruské invazi na Ukrajinu. Film sice nepotřebuje slova ani titulky, což může někdo vnímat jako silný tvůrčí záměr, ale pro jiné to však může být úskalí. Nejsem zdaleka jediná, kdo by ocenil alespoň stručný slovní či textový doprovod k filmu – bez něj mohou samotné obrazy na diváka působit monotónně, nudit či uspávat. Zvukový doprovod na mne působil značně rozporuplně, zejména druhá část snímku byla až nepříjemně rušivá, místy až nesnesitelná. Právě z těchto důvodů by tomuto druhu dokumentu prospěla kratší stopáž a důslednější střihová úprava, popřípadě i ohleduplnější zvukový doprovod – intenzita sdělení by tím zřejmě nijak neutrpěla, spíše naopak.
