Divia – strážkyně zeleného věku

Photo © Gogol Film / UP UA Studio

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Letos jsem opět zaví­ta­la do Karlových Varů na Mezinárodní fil­mo­vý fes­ti­val – a poda­ři­lo se mi na posled­ní chví­li kou­pit pár vol­ných líst­ků – mezi nimi i Divia, ukrajinsko-polsko-nizozemský sní­mek od reži­sé­ra Dmytra Hreshka. Promítal se ve Velkém sále hote­lu Thermal, kde jsem film sle­do­va­la z bal­ko­nu. Divia – údaj­ně má jít o jmé­no bohy­ně pří­ro­dy, asi podob­ně jako je u nás pohan­ská bohy­ně Vesna. Jak na mě Divia zapů­so­bi­la a co ve mně zane­cha­la – to se může­te dočíst v recen­zi.

Tak tro­chu doku­ment o pří­ro­dě

Snímek lze cha­rak­te­ri­zo­vat jako 79minutový doku­ment, sesta­ve­ný výhrad­ně z kame­ro­vých a dro­no­vých zábě­rů pří­rod­ní kra­ji­ny – lesů, skal, řek. Autor nechá­vá pro­mlou­vat samot­né obra­zy, avšak zce­la bez dopro­vod­né­ho komen­tá­ře či vysvět­lu­jí­cích titu­ků, kte­ré by neu­bra­ly fil­mu na kva­li­tě. Úvodních zhru­ba deset minut půso­bi­lo vcel­ku pří­jem­ně: výje­vy divo­ké pří­ro­dy dokres­lo­va­la pod­ma­ni­vá hud­ba, kte­rá umoc­ňo­va­la kon­tem­pla­tiv­ní atmo­sfé­ru. Poté však nastal ost­rý střih: pří­rod­ní sce­né­rie náh­le vystří­da­ly zábě­ry vojen­ské tech­ni­ky, těž­kých stro­jů a postup­né devasta­ce kra­ji­ny, kte­ré byly dopro­vá­ze­ny nepří­jem­nou a hlu­bo­ce ruši­vou kako­fo­nií. Zvuk je vlast­ně sil­nou nara­tiv­ní slož­kou: samplo­va­né duně­ní, bzu­če­ní syn­te­ti­zá­to­rů, suro­vý ambi­ent, spo­je­ní s hla­sem pří­ro­dy i stráž­ní­ků, což vytvo­ří ner­vo­vě napja­tý stav. Není divu, že tato smě­si­ce u někte­rých divá­ků vzbu­di­la nato­lik sil­nou neli­bost, že sál opus­ti­li již v tuto dobu – dlou­ho před kon­cem pro­jek­ce fil­mu.

Anotace hovo­ří poměr­ně jas­ně

„Válečné kon­flik­ty jsou pře­de­vším lid­skou tragé­dií, přes­to by se nemě­lo zapo­mí­nat, že spo­lu s člo­vě­kem obvykle trpí i pří­ro­da. Dokumentární sní­mek Divia je tem­ně pohl­cu­jí­cí medi­ta­cí, odha­lu­jí­cí bez­pre­ce­dent­ní rus­kou agre­si na Ukrajině a její trýzni­vé dopa­dy v mís­tech, kte­rá žalu­jí beze slov: lesy pro­mě­ně­né v popel, pole poško­ze­ná výbuchy, zato­pe­ná měs­ta nebo zre­zi­vě­lá tor­za vojen­ské tech­ni­ky ve zni­če­ných oblas­tech, ze kte­rých se vytra­til život. Příroda se ale nevzdá­vá a spo­lu s ní ani člo­věk a jeho dvoj­znač­ná exis­ten­ce. Zatímco jed­ni ničí, ti dru­zí – odmi­no­va­či, hle­da­či těl, eko­lo­go­vé – kvan­ti­fi­ku­jí dopa­dy tragé­die a obno­vu­jí křeh­ké ukra­jin­ské eko­sys­témy, přes­to­že hori­zont stá­le bou­ří.“

Pro koho je Divia urče­na?

Pro divá­ky, kte­ří pre­fe­ru­jí obra­zy před slo­vy, ticho nad komen­tá­řem. Pro milov­ní­ky doku­men­tů o pří­ro­dě, kdy však pří­ro­da není idy­la, ale prů­vod­ce utr­pe­ním i obno­vou. Pro ty, koho zají­ma­jí osu­dy naší pla­ne­ty, kte­ří jsou ješ­tě schop­ni lid­ské­ho cítě­ní a empa­tie, jenž nepo­tře­bu­je vtiš­tě­ný hlas, aby roz­po­zna­lo bolest.

Verdikt:

Divia je 79minutový doku­ment, ve kte­rém reži­sér Dmytro Hreshko nechá­vá pro­mlu­vit samot­nou kra­ji­nu — ale­spoň tak, jak se pro­mě­ni­la po rus­ké inva­zi na Ukrajinu. Film sice nepo­tře­bu­je slo­va ani titul­ky, což může někdo vní­mat jako sil­ný tvůr­čí záměr, ale pro jiné to však může být úska­lí. Nejsem zda­le­ka jedi­ná, kdo by oce­nil ale­spoň struč­ný slov­ní či tex­to­vý dopro­vod k fil­mu – bez něj mohou samot­né obra­zy na divá­ka půso­bit mono­tón­ně, nudit či uspá­vat. Zvukový dopro­vod na mne půso­bil znač­ně roz­po­ru­pl­ně, zejmé­na dru­há část sním­ku byla až nepří­jem­ně ruši­vá, mís­ty až nesne­si­tel­ná. Právě z těch­to důvo­dů by tomu­to dru­hu doku­men­tu pro­spě­la krat­ší sto­páž a důsled­něj­ší stři­ho­vá úpra­va, popří­pa­dě i ohle­du­pl­něj­ší zvu­ko­vý dopro­vod – inten­zi­ta sdě­le­ní by tím zřej­mě nijak neu­tr­pě­la, spí­še nao­pak.