Co napsat o Pánovi prstenů, aby jste byli šokovaní?

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Lze vás vůbec v této amo­rál­ní době šoko­vat? A pokud ne, proč čte­te čtvr­tou recen­zi na film, kte­rý jste již dáv­no vidě­li? Je Miloš Zeman sku­teč­ně jeze­vec? To a dal­ší zásad­ní otáz­ky lid­ské exis­ten­ce by recen­ze fil­mu nemě­la obsa­ho­vat, ať už jí zamýš­lí­te jako seri­óz­ní stu­dii nebo vychrst­nu­tý kýbl. Když se pohy­bu­je­te mezi těmi­to hra­ni­ce­mi, dopad­ne to vždy fiaskem.

Jako fiasko moh­la klid­ně skon­čit dnes již noto­ric­ky zná­má fil­mo­vá tri­lo­gie Pán prs­te­nů a někte­ré zku­še­nos­ti z bio­gra­fu (v jis­tých chví­lích bib­li­o­gra­fu a v dal­ších blbo­gra­fu) tomu odpo­ví­da­jí. Nemohl za to film, ale skře­ti v pře­si­le. Tváří v tvář Jacksonově fil­mu se tomu těž­ko věří, ale před pre­mi­é­rou Společenstva prs­te­nu, i s prv­ní­mi trai­le­ry stá­le exis­to­va­ly důvo­dy k pochyb­nos­tem a to nejen kvů­li cej­chu nefil­mo­va­tel­nos­ti, ale pře­de­vším slo­ži­tos­ti fun­gu­jí­cí­ho a roz­sáh­lé­ho svě­ta, kte­rý tvůr­ce J.R.R. Tolkien v kni­hách stvo­řil. Převést tak­to kom­pli­ko­va­ný svět, kde mýtus je his­to­ric­kým fak­tem do vizu­ál­ně kon­krét­ní for­my chce nejen not­nou dáv­ku odva­hy, ale i před­sta­vi­vost, neřku-li vizi­o­nář­ství. Svět Pána prs­te­nů Středozemě není jenom bar­vi­tou plo­chou s fan­task­ní­mi bytost­mi a roz­ma­ni­tou pří­ro­dou, je to mís­to kul­tur a náro­dů, kte­ré mají spo­leč­nou minu­lost a navzá­jem se ovliv­ňu­jí, a prá­vě pova­hám těch­to náro­dů je potře­ba pro­stře­dí při­způ­so­bit, sty­li­zo­vat jej, aby nám při kon­fron­ta­ci něko­li­ka z nich byť jen pou­hým pohle­dem bylo jas­né o jakou situ­a­ci se jed­ná. To vše je pou­ze zákla­dem, na kte­rém se dá tepr­ve dá sta­vět, základ­ním před­po­kla­dem pro roze­hrá­ní děje.

Návrat krá­le je posled­ním dílem celé tri­lo­gie, a tak logic­ky uza­ví­rá děj a při­vá­dí nás na konec dlou­hých cest roz­dě­le­né­ho spo­le­čen­stva. Ve chví­li, kdy s mra­ze­ním v zádech a posvát­nou úctou, zabo­ře­ni do ply­šo­vé­ho křes­la s dla­ní plnou mast­ných lupín­ků shléd­ne­te zla­tá písma „Lord of the Rings“ („Pán prs­te­nů“ pře­kva­pi­vě), zna­me­ná to, že beze­spo­ru (i beze spó­ru) při­chá­zí něco vel­ké­ho. A mož­ná při­jde i kou­zel­ník. Za nezbyt­né účas­ti hud­by Howarda Shoreho se vytvá­ří tuše­ní násle­du­jí­cích smrští nebo ticho před bou­ří chcete-li. Jackson si nás hned ze začát­ku podá, když divác­kou lač­nost nata­hu­je jako stru­nu na skři­pec poně­kud únav­ným, avšak efekt­ním pro­lo­gem o nale­ze­ní prs­te­nu a Sméagólově pře­ro­du v Gluma v prů­bě­hu dese­ti­le­tí, o jeho závis­los­ti, lás­ce a nená­vis­ti, kte­ré cítí a bez­vý­chod­nos­ti jeho situ­a­ce. Tento kon­trast­ní vztah pak před­ur­ču­je jeho způ­sob chá­pá­ní svě­ta, jedi­ný, kte­ré­ho je schop­ný a kte­rý je ome­zen pou­ze tou­hou po prs­te­nu, jehož se stal otro­kem. A z minu­los­ti rych­le do nebla­hé pří­tom­nos­ti s kval­tem šara­ti­co­vé­ho noto­ri­ka hle­da­jí­cí­ho vol­nou kabi­nu na sjez­du střev­ních potí­žis­tů. Ocitáme se s Frodem, Samem a Glumem na samých hra­ni­cích Mordou, ve kte­rém má být Prsten zni­čen, prá­vě v oka­mži­ku, kdy se muse­jí vydat na dal­ší vyčer­pá­va­jí­cí pochod blí­že ke své­mu cíly. Ve stej­ných oka­mži­cích pro­ží­va­jí hobi­ti Peregrin Bral a Smělmír Brandorád oddycho­vé chví­le vítěz­ství u Sarumanovi pev­nos­ti Orthank. Okamžiky oddychu zaží­va­jí i Rohanští spo­leč­ně s Gandalfem a Aragornem po tri­um­fu u Helmova žle­bu. Radovat se, je však před­čas­né, a pro­to­že nikdo (až na hobi­ty) není nijak zvlášť poše­ti­lý, pří­le­ži­tost k rados­ti (kro­mě hobi­tů) výraz­ně nevy­u­ží­vá. A vše se dál kom­pli­ku­je, když Peregrin pohléd­ne do palantí­ru, čímž sice ohro­zí osud Středozemě, ale ve svém důsled­ku para­dox­ně při­spě­je k jeho záchra­ně, když se mu vyje­ví část z nepří­te­lo­vých zámě­rů. Zkrátka kdo by pří­běh neznal lépe než pří­jme­ní své babič­ky za svo­bod­na. Nemá tedy cenu se jím podrob­ně zají­mat.

Společenstvo prs­te­nu nás pře­svěd­či­lo, že Jackson je člo­věk schop­ný vybu­do­vat výprav­ný vel­ko­rysý pří­běh a roz­mách­lý­mi ges­ty jej zhmo­t­ňo­vat ve fan­tas­tic­kých obra­zech crčí­cích atmo­sfé­rou jako tatín­ko­va zahrad­ní stří­kač­ka. Dvojka (Dvě Věže) se hna­la v ďábel­ském tem­pu, vel­mi dob­ře zvlá­da­jíc svou neleh­kou roli pro­střed­ní­ho dílu. Nabídla nám vizu­ál­ně bom­bas­tic­ké scé­ny vojen­ských stře­tů a cel­ko­vě byla akč­něj­ší. Co čekat od Návratu krá­le? Nic men­ší­ho než syn­té­zu obou a ačko­liv je výprav­nost spo­leč­ným jme­no­va­te­lem pro všech­ny fil­mo­vé oka­mži­ky nyní snad ješ­tě výraz­něj­ším, Jackson vytvo­řil pro­stor pro někte­ré základ­ní cito­vé vzta­hy hrdi­nů (Frodo - Sam – Glum, Aragorn – Arwen), avšak těm ved­lej­ším se nevě­no­val nijak (Éowin – Faramir), byť na ně nená­pad­ně odka­zu­je. Emoce ovšem nemů­že­me hle­dat jen v „mezi­lid­ských“ vzta­zích, nebo vlast­ně může­me, ale nako­nec se mra­zi­vé­mu úža­su a doja­tos­ti nad někte­rý­mi scé­na­mi, pře­de­vším u zapa­lo­vá­ní hra­nic, jako sig­nál z Minas Tirith Rohanu o pomoc, kte­ré ces­tu­je Středozemí, jako pro­seb­ný výkřik po vrchol­cích hor mezil obla­ky a nako­nec kle­sá do níži­ny a kon­čí opět u jed­no­ho člo­vě­ka (Aragorn), jako ona vyřče­ná pros­ba, nalé­ha­vá a přes­to nevy­řknu­tá, bude­me vtla­čo­vat hlou­bě­ji do sedač­ky, či v jiné extrém­ní polo­ze sle­do­vat prů­běh fil­mu. Dále lze uva­žo­vat o pří­cho­du Rohanské jízdy, emo­ci­o­nál­ním pro­je­vu krá­le Theodéna, emo­ci­o­nál­ním pádu krá­le Theodena a nemé­ně emo­ci­o­nál­ní smr­ti krá­le Theodena a pocho­pi­tel­ně o všech násle­du­jí­cích scé­nách od toho­to oka­mži­ku.

A Pán prs­te­nů záhy kon­čí, jako malý a cel­kem bez­vý­znam­ný pří­běh z Kraje. Že vás to nešo­ku­je? A může vás v této amo­rál­ní době vůbec něco šoko­vat? Pokládejte si tuto otáz­ku pokaž­dé před zrca­dlem a nejmé­ně tři­krát den­ně a mož­ná bude­te v šoku. Tím se nám celá recen­ze zacyklu­je a s kon­cov­kou není pro­blém.