Pán prstenů: Návrat krále - Srazí vás do kolen.

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Recenzi na Dvě věže jsem začí­nal slo­vy „Peter Jackson je Bůh“, tak­že abych se neo­pa­ko­val, ten­to­krá­te nastar­tu­ji úpl­ně jinak.

Peter Jackson je pan reži­sér. Tedy, aby nedo­šlo k omy­lu - Pan Režisér s vel­kým P a R. Když před pěti lety roz­hod­lo stu­dio New Line Cinema o tom, že lite­rár­ní tri­lo­gii Pán prs­te­nů pře­ve­de na fil­mo­vé plát­no prá­vě Peter Jackson, muž, kte­rý se zapsal do pod­vě­do­mí řady divá­ků jako strůj­ce hyper­kr­va­vých late­xo­vých horo­rů, kdekdo se chy­tal za hla­vu a vět­ši­na lidí se shod­la na tom, že ono­mu nená­pad­né­mu zava­li­té­mu muži s plno­vou­sem na tvá­ři byl svě­řen vprav­dě nad­lid­ský úkol. A ono se neby­lo čemu divit. Na svě­tě se totiž najde jen málo kniž­ních děl, kte­ré by měly mezi lid­mi tako­vou čte­nář­skou základ­nu jako prá­vě Tolkienův LOTR (vyjma Heryho Potěra). Navíc je vše­o­bec­ně zná­mo, že čím je vět­ší sku­pi­na fan­dů, tím nároč­něj­ší jsou poža­dav­ky ze stra­ny veřej­nos­ti v sou­vis­los­ti s adap­to­vá­ním na fil­mo­vé plát­no. Abych se poprav­dě při­znal, věřím si v lec­čems, ale být před oně­mi pěti lety na Jacksonově mís­tě já, vyho­řel bych jako Karlštějn a mís­to kul­tov­ní tri­lo­gie by zde dnes bylo něco dia­me­t­rál­ně odliš­né­ho.

Naštěstí Peter Jackson (neplést si s Michaelem Jacksonem) není Já, ale ani žád­ný extrém­ní tro­š­kař (neplést si s Troškou), a pro­to Pán prs­te­nů dopa­dl přes­ně tak, jak si všich­ni přá­li, a niko­liv tak, jak mno­zí oče­ká­va­li. Opravdu… když se nyní za celou tri­lo­gií sen­ti­men­tál­ně ohléd­nu, musím po x-té zakrou­tit nevě­říc­ně hla­vou. Tohle však není sen. Tohle je sku­teč­nost. Jackson to doká­zal - doká­zal spl­nit onen nad­lid­ský úkol a zapsal se nesma­za­tel­ným pís­mem do strá­nek fil­mo­vé his­to­rie. Ostatně, byli-li bychom tro­chu více pro­zí­ra­věj­ší, došlo by nám to už před pre­mi­é­rou Společenstva prs­te­nu. Kdo jiný by toto bří­mě měl nés­ti, než­li chla­pík, jemuž se v bran­ži pře­zdí­vá „Hobit“? Kdo jiný, než­li ten, kte­rý byl v před­lo­ze pově­řen zdán­li­vě nemož­ným, a tedy zni­če­ním prs­te­nu moci??? Ačkoliv netvr­dím, že by celou tri­lo­gii nemohl zre­ží­ro­vat někdo jiný, v žád­ném pří­pa­dě si nedo­ká­žu před­sta­vit, že by to moh­lo dopad­nout ješ­tě lépe.

Je konec. Je dobo­jo­vá­no. Síly zla jsou zažeh­ná­ny. 

Zní to smut­ně a k tomu vše­mu ješ­tě neu­vě­ři­tel­ně, ale je to tak. Když jsem na počát­ku roku 2002 zhlé­dl v kině Společenstvo prs­te­nu, byl jsem nad­šen, ale také zkla­mán. Zklamán kvů­li toho, že musím celý rok čekat na to, až do potem­ně­lé­ho sálu vklouz­ne díl dru­hý. Pamatuji se na to veli­ce živě - teh­dy jsem celou situ­a­ci oko­lo pro­dlev mezi jed­not­li­vý­mi část­mi oko­men­to­val slo­vy: „Tohle nevy­dr­žím! Ta doba mě zni­čí!“ Jenomže jsem se mýlil, onen rok ubě­hl jako voda a celý násle­du­jí­cí rov­něž. Když jsem vče­ra odchá­zel z pro­jek­ce Návratu krá­le, říkal jsem si již něco napros­to jiné­ho: „Proč to skon­či­lo tak brzy?!“

Zároveň je smut­né i to, že ani tako­vý trhák jako tře­tí díl Pána prs­te­nů mě nedo­ká­zal při­lá­kat do kina dří­ve než pat­náct dní po své pre­mi­é­ře. Nevím, čím to, ale kaž­do­pád­ně se za to sty­dím. A potěší-li vás to, věř­te, že jsem byl za tuto „uráž­ku fil­mo­vé­ho prů­mys­lu“ i nále­ži­tě potres­tán. Jako člo­věk, kte­rý Návrat krá­le neče­tl a kte­rý nechtěl být sezná­men s jeho kon­cem dří­ve než po vlast­ní zku­še­nos­ti se sním­kem, jsem si pro­tr­pěl dva týd­ny plné­ho tero­ru. Jistě si doká­že­te před­sta­vit, jaké to je, když jede­te tram­va­jí a dva týp­ci sto­jí­cí ved­le vás se hla­si­tě baví na téma „Jaký je tvůj názor na Comeback Kinga?“. A co potom tako­vá ško­la, tří­da plná spo­lu­žá­ků a kama­rá­di, kte­ří ví, že vy „nechce­te“, a pro­to vás schvál­ně tyra­ni­zu­jí?! Za to, že jsem všech­ny podob­né ata­ky a cito­vá vydí­rá­ní ustál, aniž by mi bylo pro­zra­ze­no, komu bude na plát­ně zkři­ven vlá­sek a komu zase zlo­men nehet, mohu být vdě­čen své výbor­né tak­ti­ce (tak­ti­ce nazva­né „Zlatý sla­vík“). Vždy, když jsem ve své bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti zasle­chl slo­va jako „Pán prs­te­nů, Návrat krá­le, Frodo, Prsten či Honza Nykl“ ihned jsem si prs­ty ucpal uši, zavřel oči a začal si nahlas zpí­vat píseň „Já na to mám“.

Jaký je samot­ný film? 

Tak na tuhle otáz­ku exis­tu­je jed­no­du­chá odpo­věď. Návrat krá­le je mega­vý­prav­nou podí­va­nou a záro­veň nej­lep­ším mož­ným zavr­še­ním vyso­ce nad­prů­měr­né tri­lo­gie. Je k neví­ře, jaký pokrok uči­ni­li fil­ma­ři opro­ti minu­lé­mu dílu. Stupňující se vel­ko­le­post jed­not­li­vých scén je v Králi nasmě­ro­vá­na do samot­né­ho extré­mu. Nedokážu si před­sta­vit, že by moh­li tvůr­ci zajít ješ­tě dále. Tuhle misi by nezvlá­dl ani Ethan Hunt, špi­on IMF, kte­rý se pro podob­ně nemož­né úko­ly naro­dil. I tako­vé Dvě věže, kte­ré jsem ješ­tě před rokem hod­no­til jako abso­lut­ní maxi­mum ve svém žán­ru, půso­bí ved­le tře­tí čás­ti (co se týče vel­ko­le­posti) jen jako jakési (to je spo­je­ní :-)) pliv­nu­tí do lou­že.

Ať si říká, kdo chce, co chce, nej­vět­ší před­nos­tí Návratu krá­le jsou bitvy a rov­něž Frodovo setká­ní s pře­rostlou taran­tu­lí Odulou. Zatímco pro­střed­nic­tvím prv­ně jme­no­va­né­ho esa jsou divá­ko­vy oční bul­vy vysta­ve­ny něče­mu tak mega­lo­man­ské­mu, že tomu lze jen stě­ží uvě­řit, v pří­pa­dě scén s osmi­no­hým pojí­da­čem skře­tů hra­je prim vel­mi rea­lis­tic­ké ztvár­ně­ní. Zřejmě nej­pro­pra­co­va­něj­ší a nej­ví­ce dechbe­rou­cí je bitva u Minas Tirith, kde se stře­tá­va­jí dese­ti­ti­sí­co­vá voj­ska skře­tů s posled­ní­mi zbyt­ky armá­dy lidí a živých neži­vých. Dění na plát­ně se v tu chví­li stá­vá hoto­vou pas­tvou pro oči. Kamera si vese­le pole­tu­je vzdu­chem, sní­má váleč­nou vřa­vu z nej­růz­něj­ších pozic a do toho vše­ho je vklí­ně­ná potřeb­ná dáv­ka patri­o­tis­mu a pate­tič­nos­ti, bez níž by se sní­mek, a to si ote­vře­ně při­znej­me, nemohl obe­jít. Souboj s Odulou, jejíž pro­ve­de­ní doslo­va vyrá­ží dech, pak před­sta­vu­je něco ze zce­la jiné­ho soud­ku. Troufám si tvr­dit, že se jed­ná o jed­nu z nej­na­pí­na­věj­ších scén celé tri­lo­gie (to víte, nestá­vá se mi čas­to, že by mě sní­mek vtá­hl do děje nato­lik, aby se mi samým napě­tím zpo­ti­ly ruce).

Někde jsem se doče­tl, že tech­nic­ké zpra­co­vá­ní posled­ní­ho Pána prs­te­nů mír­ně pokul­há­vá za svou kon­ku­ren­cí… No nevím, nevím. Triky jsou napros­to skvě­lé, výpra­va je vel­ko­le­pá a pak je tu posta­va Gluma, kte­rý hra­je pře­svěd­či­vě­ji než polo­vi­na holly­wo­od­ských hvězd. A vůbec! Všichni her­ci před­sta­vu­jí­cí ústřed­ní hrdi­ny či posta­vy, kte­ré do vývo­je něja­kým zásad­ním způ­so­bem pro­mlu­ví, hra­jí tzv. na doraz. Režisér Jackson má navíc jed­nu vel­kou schop­nost, kte­rou by mu moh­la vět­ši­na jiných reži­sé­rů závi­dět. Tam, kde se jiní (a tře­ba zku­še­něj­ší) fil­ma­ři spo­leh­nou na pou­hé, byť sna­ži­vě zahra­né, odří­ká­ní dia­lo­gů ze scé­ná­ře, ždí­me náš Hobit ze zdán­li­vě nor­mál­ní­ho a všed­ní­ho obrov­ské dáv­ky dojem­nos­ti, vědo­mě úto­čí na city a k tomu vše­mu ješ­tě zahl­cu­je divá­ka nej­růz­něj­ší­mi dojmy. Samozřejmě, že se ani ten­to­krát nevy­hne­me tako­vým hláškám jako „půjde­me do bitvy, přes­to­že ji pro­hra­je­me“, ale co? To k tako­vé­mu fil­mu pře­ce pat­ří!

Snímek, jehož sto­páž se pohy­bu­je oko­lo tří a půl hodin, by se dal roz­dě­lit na dvě čás­ti, stej­ně tak by se dali přesku­pit hrdi­no­vé na postu „nej­vý­raz­něj­ší“ posta­vy (do popře­dí se dostá­vá dří­ve nená­pad­ný Samvěd Křepelka). První polo­vi­na fil­mu se nese v poně­kud klid­něj­ším tem­pu a pro divá­ka těší­cí­ho se na moc­né dvou­ho­di­no­vé finá­le před­sta­vu­je ten­to nádech občas nud­nou (ale také nut­nou) výplň mezi bitva­mi u Helmova žle­bu a Minas Tirith. Závěr Návratu krá­le je však nato­lik dojem­ný a nevy­zpy­ta­tel­ný, že i ten­to neduh lze hned vzá­pě­tí odbýt leda­by­lým máv­nu­tím rukou. Jak jsem již jed­nou napsal, Jackson je Bůh, a pokud nedo­sta­ne Oscara za nej­lep­ší režii ani na tře­tí pokus, bude to straš­ně nespra­ved­li­vé a pře­sta­nu aka­de­mii uzná­vat.

Pár slov závě­rem 

Recenzovat Návrat krá­le, to je jako, kdy­bych vám vysvět­lo­val, co je to voda a k čemu slou­ží. Je to jako vypo­ví­dat o něčem, co je nám důvěr­ně zná­mé. Jsem pře­svěd­čen, že kaž­dý, kdo pro­pa­dl obě­ma před­chá­ze­jí­cím dílům, musí být zary­tě utvr­zen v názo­ru, že stej­ně tak krás­ná bude i část tře­tí. Stejně tak vel­ko­le­pá, stej­ně tak dojem­ná. A že prv­ní dva fil­my nasa­di­ly lať­ku zatra­ce­ně vyso­ko? Pche… A kde je psá­no, že Návrat krá­le nemů­že tuto hra­ni­ci posu­nout ješ­tě dále? Jinými slo­vy: posled­ní útr­žek Tolkienovy fan­ta­zie ne že vidět může­te, ale musí­te! Jasných 100%!!!

P.S.: A na závěr osob­ní při­zná­ní: uči­nil jsem ráz­né roz­hod­nu­tí. Nechám si narůst dlou­hé vla­sy, kou­pím si natáč­ky a pře­sta­nu nosit boty. Už od zítř­ka! Takže mi drž­te pal­ce (na rukou), ať mám na cho­di­dlech co nejmé­ně puchý­řů.

Váš hobit Martin Náhlovský

Recenze z roku 2003

Foto: 2003 New Line Productions

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře