Co ste hasiči

Rozhovor - Jana Bernášková

Co nám prozradíte o své seriálové postavě?

Moje posta­va se jme­nu­je Lenka Mouchová a pra­cu­je jako vete­ri­nář­ka. Je dob­ro­vol­ná hasič­ka a hle­dá chlap­ce. Na part­ne­ry má smůlu. Možná si to ale dělá i tro­chu sama. Vždycky se totiž kaž­dé­mu klu­ko­vi, se kte­rým cho­dí, hned při­způ­so­bí. A to vět­ši­nou klu­ci nema­jí rádi. Když má potá­pě­če, začne se potá­pět, když cyk­lis­tu, začne jez­dit na kole. A to vše dělá pro­to, že si nechce při­pus­tit, že milu­je žena­té­ho muže.

Dokázala jste se do jejího trápení s hledáním partnera vcítit?

Dokázala. Umím si před­sta­vit, pod jaký tlak se svo­bod­né bezdět­né ženy před čty­ři­cít­kou dostá­va­jí. Samy dob­ře vědí, že dítě, na roz­díl od mužů, mohou zplo­dit jen do urči­té­ho věku a mys­lím, že na ně obvykle tla­čí i jejich oko­lí. Musí to být smut­né

a frustru­jí­cí. Sama jsem měla obdo­bí, kdy jsem byla bez part­ne­ra, ale v tee­nage­rov­ském věku. Řekněme zhru­ba do dva­ce­ti, se mnou vůbec nikdo nechtěl cho­dit.

Tomu nerozumím… Nebylo to spíš tak, že s vámi nechtěl chodit ten, kdo se zrovna líbil vám?

Ano, přes­ně tak to bylo. Byla jsem zami­lo­va­ná

a chtě­la jsem jen toho dotyč­né­ho. Chodit s někým jiným, jsem si nedo­ká­za­la před­sta­vit. Navíc jsem byla puc­lík, ale to bylo spíš úsměv­né.

Jste si se svou seriálovou postavou něčím podobné?

Obě doká­že­me dob­ře orga­ni­zo­vat své oko­lí. Jinak Lenka už nemá mamin­ku, a tak se sta­rá o své­ho otce a bra­t­ra, kte­rý je dost neprak­tic­ký. Je vel­mi sho­ví­va­vá a trpě­li­vá. Má doma dva chla­py a mož­ná

i to jí brá­ní najít si part­ne­ra, pořád ji do toho mlu­ví. Jako vete­ri­nář­ka má ráda zví­řa­ta, což je dal­ší věc, kte­rá nás spo­ju­je.

Máte doma nějaké zvířátko?

Nemáme, měli jsme pej­ska, ale už nám umřel. Z Dočasné péče jsme si vza­li psí babič­ku, vydr­že­la nám bohu­žel asi jen půl roku. Ale urči­tě si časem zase něja­ké­ho psa poří­dí­me.

Lenka je žena mezi muži. Cítíte se i vy lépe v mužském světě, nebo naopak preferujete ženskou společnost?

Já milu­ju žen­ský svět. Zároveň si ale mys­lím, že muži jsou to nej­lep­ší, co tady na svě­tě máme. Druhá část naší duše. Nemám ráda, když se obě pohla­ví mezi sebou vzá­jem­ně urá­že­jí. Špičkovat se – ano, ale nejsem ani pří­z­niv­cem šovi­nis­tic­ké­ho humo­ru.

Jak byste Lenku charakterizovala?

Není to typic­ká krás­ka. Je hezká, ale čas­to cho­dí v mon­tér­kách nebo v hasič­ské uni­for­mě. Takže je to spíš tako­vá nor­mál­ní ves­nic­ká hol­ka. Umí až muž­ským způ­so­bem zabrat za prá­ci, záro­veň ji ale trá­pí veskr­ze žen­ské sta­ros­ti. Jinak je vel­mi

spra­ved­li­vá a dělá všech­ny věci na maxi­mum. Občas na sebe coby ženu ovšem zapo­mí­ná. Obecně mys­lí víc na dru­hé než na sebe. A co se týče lás­ky, nechce být ta tře­tí ve vzta­hu, ale zamo­tá­vá se do toho, a to jí trá­pí.

A jaká je Jana Bernášková?

Dokážu se zasmát sama sobě a uká­zat své nedo­stat­ky. Nemám pro­blém při­znat, že mám někdy

doma nepo­řá­dek nebo že občas zakři­čím na děti. Přiznám i to, že pra­vi­del­ně necvi­čím, i když si kaž­dý večer sli­bu­ju, že zít­ra urči­tě začnu. Dost čas­to si nehlí­dám, co jím, i když si večer před­tím nain­sta­lu­ju apli­ka­ci na hlí­dá­ní kalo­rii. Zítra je taky den, říkám si… (smě­je se). Jsem nedo­ko­na­lá a neva­dí mi to.

To zní sympaticky…

Zároveň jsem v prá­ci per­fek­ci­o­nis­ta. Možná jsem s tím své oko­lí na natá­če­ní až obtě­žo­va­la. Odnášel to asi nej­víc Petr Rychlý, se kte­rým jsem měla

hod­ně spo­leč­ných zábě­rů. Pořád jsem o něčem dis­ku­to­va­la a pou­ka­zo­va­la na detai­ly ve scé­ná­ři.

Jak jste si celkově natáčení užívala?

Natáčelo se hod­ně v exte­ri­é­rech, což vždyc­ky dodá­vá pří­bě­hu na oprav­do­vos­ti. Jinak natá­če­ní obec­ně je hlav­ně o čeká­ní a pokaž­dé si někdo

z her­ců vytáh­ne Černého Petra. A ten­to­krát jsem to byla já. Na svůj záběr jsem vět­ši­nou čeka­la něko­lik hodin. Bylo to tře­ba tak, že jsem toči­la prv­ní a pak až posled­ní obraz dne. Mezi nimi byl 10hodinový pro­stoj. Všichni se mi už smá­li…

A máte z natáčení nějakou veselou historku?

A víte, že mám? Je hned z prv­ní­ho natá­če­cí­ho dne. Točila se scé­na, kdy se posta­va, kte­rou hrál Vlastík Zavřel, topi­la v baži­ně a hasi­či ji jeli zachra­ňo­vat.

Takže náš hasič­ský sbor. V lese se vyko­pa­la jáma, kte­rá se zali­la vodou a zasy­pa­la raše­li­nou. V ní se měl Vlastík topit a čekat na pomoc hasi­čů. Padla klap­ka a veli­tel hasi­čů, kte­ré­ho ztvár­ňu­je Petr Rychlý, zahá­jil záchran­nou akci. Omylem ale šlá­pl tam, kam neměl, a násled­kem toho zahu­čel do umě­lé baži­ny i on. Do půl pasu! Bylo to dost komic-

ké, ale vzhle­dem k tomu, že jsme Petra tou dobou ješ­tě dob­ře nezna­li, nikdo se neod­va­žo­val smát. Všichni jsme smích poly­ka­li… Navíc kosty­mér­ky pro něho nemě­ly náhrad­ní hasič­skou uni­for­mu na pře­vle­če­ní, tak z ní muse­ly vysvlék­nout sku­teč­né­ho hasi­če, kte­rý měl dozor na natá­če­ní. Ale co se nesta­lo! Když se akce toči­la podru­hé, sta­či­lo málo a situ­a­ce by se zopa­ko­va­la. Tentokrát to ale Petr nako­nec vyba­lan­co­val a do baži­ny mu zapadla jen bota. Když si na to vzpo­me­nu, i teď ješ­tě stě­ží zadr­žu­ju smích…

Co vám v současné chvíli dělá radost?

Radost mi dělá napří­klad psa­ní kní­žek. První, kte­rou jsem napsa­la, se jme­nu­je Jak pře­žít své­ho muže,

a sta­la se už po poměr­ně krát­ké době best­selle­rem. Aktuálně jsem ode­vzda­la ruko­pis kníž­ky dru­hé, kte­rá nese název Coura, a je vol­ným pokra­čo­vá­ním mé prvo­ti­ny. Vyjít by měla na pod­zim.

---