Dědictví aneb Kurva se neříká

Multimilionář v letech, Bohuš Stejskal (Boleslav Polívka), vypra­vil své milo­va­né Vlastičce (Dagmar Havlová) pěk­ný pohřeb. Na ven­kov­ském hřbi­tův­ku zazpí­vá tkli­vé pís­ně sbor kro­jo­va­ných žen a sou­se­dé z Olšan se tvá­ří pat­řič­ně smut­ně. Dorazí i Irenka, býva­lá Bohušova milen­ka. Ta se však neod­vá­ží mezi smu­teč­ní hos­ty zařa­dit a opět zmi­zí, aby se v poz­děj­ší době moh­la uplat­nit opět jako utě­ši­tel­ka. Vypadá to, že smrt Vlastičky s Bohušem pěk­ně zamá­vá. Z absti­nen­ta se opět stá­vá milov­ník alko­ho­lu, pro­to­že na Vlastičku se musí napít. Také trou­sí rád moud­ra typu: Asi je jí tam dob­ře, pro­to odtam­tud se ješ­tě nikdo nevrá­til. A neza­po­mí­ná ani pou­čo­vat své zaměst­nan­ce. Nejhorší na tom je, že se Vlastička obje­vu­je jako pří­zrak ve chví­lích, kdy to Bohuš nejmé­ně potře­bu­je. Ten však má i jiné sta­ros­ti. Jednak má své plá­ny, jak utra­tit pení­ze, jed­nak se je potře­ba zaujmout půvab­nou hereč­ku. A ješ­tě k tomu musí řešit pro­blém s dok­tor­kou Ulrichovou (Ivana Chýlková). Tato milá dáma postrá­dá sice své­ho býva­lé­ho man­že­la (Miroslav Donutil), ale s novým man­že­lem vytvá­ří pěk­ně maza­nou dvo­ji­ci. Bohuš musí obstát nejen pro­ti jejich faleš­né­mu nař­če­ní, ale musí si pora­dit s pro­rad­nou par­tič­kou, kte­rá pro­dá­vá zámek. Prostě je toho na chudá­ka Bohuša hod­ně. A ten alko­hol chut­ná stá­le víc a víc. Jak jen Bohuš pře­ko­ná všech­ny nástra­hy a poda­ří se mu zacho­vat svou dob­ro­ti­vou pova­hu?

Možná, že se nám auto­ři fil­mu sna­ži­li sdě­lit dal­ší vel­ká moud­ra nebo posel­ství, ale nějak se mi nepo­da­ři­lo v nabíd­nu­tém ději postřeh­nout. Taky jsem se chtě­la poba­vit a čeka­la jsem na pokra­čo­vá­ní jadr­né­ho a svým způ­so­bem pros­té­ho sta­ří­ka. Ani to se nesta­lo. Když v roce 1992 nato­či­la Věra Chytilová film Dědictví aneb Kurvahošigutentag, vzbu­di­lo to u kri­ti­ky i divá­ků roz­ruch. Příběh Bohuša a jeho přá­tel je obráz­kem spo­leč­nos­ti ovlá­da­né peně­zi bez rozu­mu. Pro mno­ho lidí pla­tí, že za pení­ze je mož­né si kou­pit všech­no! I Bohuš tomu věří. Jenže všech­no má špat­né i dob­ré strán­ky. Záleží na lidech, co si vybe­rou a jak chtě­jí žít. Jestli se všech­ny sdě­lo­va­né myš­len­ky Věry Chytilové poda­ři­lo divá­kům pře­dat, nevím. Film však neztra­til na své aktu­ál­nos­ti ani v sou­čas­né době a někte­ré scé­ny a hláš­ky už jsou ulo­že­ny v pamě­ti divá­ků.

Na úspěš­nost toho­to fil­mu se sna­ží navá­zat i auto­ři fil­mu Dědictví 2. Scénář napsal Boleslav Polívka, uzná­va­ný herec, mim a scé­náris­ta. Byl to on, kdo si zahrál s inven­cí sobě vlast­ní ve fil­mu Dědictví hlav­ní roli a kdo se také podí­lel na scé­ná­ři spo­lu s Věrou Chytilovou. Postavit opět před kame­ru zestár­lé­ho Bohuša byl láka­vý úkol i s před­po­kla­dem, že divá­ci při­jmou pří­běh stej­ně vstříc­ně jako ten před­cho­zí. Scénář tedy zachy­cu­je boha­té­ho Bohuša v urči­tém život­ním obdo­bí, ale jeho sou­čas­ný pří­běh není ničím zají­ma­vý ani nijak objev­ný. S žena­mi se mu život kom­pli­ku­je. Vlastička napo­mí­ná ze záhro­bí a její stro­hé věty tlu­mí Bohuša i divá­ko­vu pozor­nost. Atraktivní hereč­ka v podá­ní Jitky Čvančarové sice koke­tu­je, ale veš­ke­rý kon­takt i roz­ho­vor zůsta­ne na úrov­ni neškod­né­ho vzta­hu. Nejvíce se poda­ři­lo uká­zat sku­teč­nou pod­sta­tu dok­tor­ky Ulrichové, kte­ré doda­la její před­sta­vi­tel­ka Ivana Chýlková pat­řič­nou míru komic­ké drzos­ti a nad­sáz­ky. Scénář sta­čil potla­čit i akti­vi­tu přá­tel z Olšan a jedi­ný, kdo si polep­šil, je Jiří Pecha, kte­rý si ten­to­krát zahrál roli chá­pa­jí­cí­ho dok­to­ra Strážného. Jednotlivé scé­ny na sebe sice logic­ky nava­zu­jí, ale samot­ný pří­běh ničím neza­ujme a vede od niče­ho nikam. Samotný Bohuš ztra­til na „osob­ním šar­mu“ a je těž­ké uvě­řit, že si sám autor napí­še scé­ny, kte­ré se mu ani nepo­da­ří věro­hod­ně zahrát. Není to ani sku­teč­nost ani nad­sáz­ka. Jako by se nemohl roz­hod­nout, zda bude hrát komic­kou nebo tra­gic­kou roli.

Režie fil­mu se ujal Robert Sedláček (Rodina je základ stá­tu, Muži v říji, Pravidla lži), kte­rý má dosta­tek zku­še­nos­tí s fil­my i tele­viz­ním natá­če­ním. Film Dědictví 2 se poje­tím blí­ží tro­chu fil­mu Muži v říji, ale uve­de­né díl­ko nemě­lo žád­né­ho před­chůd­ce. To umož­ni­lo film vní­mat bez porov­ná­vá­ní. Dědictví 2 však před­chůd­ce má. Lze pro­to oče­ká­vat urči­tou návaz­nost ve vývo­ji postav a nava­zu­jí­cí změ­ny v jejich živo­tě. Očekávat může­me, ale to je tak asi vše. Není co sdě­lo­vat a her­ci nema­jí co hrát. Divím se Dagmar Havlové, že se k roli Vlastičky vrá­ti­la. Byl to návrat napros­to zby­teč­ný. Její posta­va půso­bí ve všech scé­nách topor­ně, bez živo­ta a bez vti­pu. Ať už to byl účel nebo záměr auto­rů jaký­ko­liv, nepo­da­ři­lo se pře­de­vším vyu­žít poten­ci­ál této žen­ské posta­vy a pocho­pi­tel­ně odra­zi­lo i na vyzně­ní posta­vy Bohuša. Ačkoliv si Boleslav Polívka doká­že při­pra­vit výbor­né diva­del­ní vystou­pe­ní nebo scén­ky, ten­to­krát nedo­ká­zal najít pro jed­ná­ní hlav­ní­ho hrdi­ny smy­sl. Ten vlast­ně schá­zí celé­mu fil­mu.  Divák neví, zda má hrdi­nu obdi­vo­vat, lito­vat nebo se mu smát. Ani letec­ké zábě­ry kra­jin­ky s kos­te­líč­kem, zám­kem nebo far­mou fil­mu nijak nepři­da­jí. A když jsou zábě­ry dopl­ně­ny cito­vě pod­ma­ni­vou hud­bou navo­zu­jí­cí dojem, že se zatou­la­ný chas­ník vra­cí zpět do rod­né vís­ky, pak už mohou auto­ři vyu­žít coko­liv pro uspo­ko­je­ní divác­ké dušič­ky. Proto nechy­bí folk­lór v podo­bě kro­jo­va­ných zku­še­ných „děv­čic“ a vrtu­l­ní­kem při­le­tí zazpí­vat Karel Gott. Když chy­bí obsah, tak udě­lá­me ale­spoň něco s for­mou, ať se má divák na co dívat.

Dědictví 2 nabí­zí k vidě­ní sna­ži­vé zná­mé her­ce, sla­bé výko­ny sna­ži­vých neher­ců, trap­né vti­py a žád­nou myš­len­ku. Není toho mno­ho, ale kdo nevě­ří, ať se jde sám pře­svěd­čit do kina.

---

Foto: Dědictví aneb Kurva se neří­ká

---

---