Den Šakala 1973 – thriller mrazivý jako duše zabijáka - „Tak hodně štěstí, pane….pane Šakale.“

Pokud je někdo aspoň tro­chu sečte­lý, asi je zby­teč­né před­sta­vo­vat brit­ské­ho spi­so­va­te­le Fredericka Forsytha. Aspoň v to dou­fám. Tento novi­nář a letec se stal syno­ny­mem špič­ko­vé úrov­ně poli­tic­kých thrille­rů, vyni­ka­jí­cí­ho jazy­ka a zna­los­ti his­to­ric­kých reá­lií. To posled­ní dove­de navíc zakom­po­no­vat do pří­bě­hu samot­né­ho tako­vým způ­so­bem, že popí­še všech­ny nuan­ce his­to­ric­ké epo­chy a situ­a­ce, aniž by naru­šil ply­nu­lost vyprá­vě­ní.

Den Šakala (u nás v pod­sta­tě chyb­ně pře­lo­že­ný jako Den pro Šakala, i když v ori­gi­ná­le je to The day of the Jackal) je pří­běh fik­tiv­ní­ho nájem­né­ho vra­ha, kte­ré­mu byla nabíd­nu­ta zakáz­ka na aten­tát na teh­dej­ší­ho fran­couz­ské­ho pre­zi­den­ta Charlese de Gaulla.

Existují dvě fil­mo­vé ver­ze. Jedna, z roku1973 s Eduardem Foxem v hlav­ní roli. Druhá, kte­rá se jme­nu­je pou­ze Šakal a zamě­řu­je se na zce­la jinou situ­a­ci (ovšem také jde o aten­tát), pou­ze mož­ná hra­je na podob­nost pře­zdí­vek a chtě­la tak pře­táh­nout pozor­nost. Zahrál si v ní Bruce Willis a pat­ří k tomu slab­ší­mu z jeho fil­mo­gra­fie.

Starší fil­mo­vá ver­ze sice zestruč­ňu­je v mno­ha ohle­dech kniž­ní před­lo­hu (jinak asi ani nelze), ale zacho­vá­vá si téměř doku­men­tár­ní styl. Díky tomu je divá­ko­vi dovo­le­no nahléd­nout do postu­pu jed­ná­ní na jed­né stra­ně chi­rur­gic­ky přes­né­ho a chlad­né­ho Šakala, stej­ně jako mra­ven­čí prá­ce poli­cie a taj­ných slu­žeb na stra­ně dru­hé.

Toto poje­tí je o to zají­ma­věj­ší, že zpra­co­vá­vá dobu bez inter­ne­tu či počí­ta­čů, tak­že jaký­ko­li zjiš­tě­ný a zjiš­ťo­va­ný údaj musel sku­teč­ně dohle­dá­vat fyzic­ky člo­věk.

Čtenář i divák od začát­ku vědí, že aten­tát nevy­jde (a jak ve fil­mu, tak v kni­ze je pou­žit stej­ný motiv proč). Nehledejte v tom­to fil­mu pře­hr­šel akce. Nehledejte bez­ú­čel­ný expli­cit­ní sex nebo jiné devi­zy, kte­rý­mi se sna­ží oslo­vit tuna dneš­ních vel­ko­fil­mů. Nehledejte vel­ko­hu­bost před­sta­vi­te­lů, kte­ří se drs­ně jen tvá­ří.

Ne, tenhle film se dá užít opa­ko­va­né kvů­li kaž­dé vte­ři­ně fil­mař­ské­ho mis­trov­ství.

Stejně jako Francovi Nerovi v původ­ní ver­zi Djanga sta­či­lo zved­nout své mod­ré oči a natáh­nout kolt, Šakalovi se sta­čí podí­vat do jeho mra­zi­vě mod­rých a víte, že tenhle člo­věk vás, pokud chce, umí popra­vit během vte­ři­ny, aniž mu upad­ne popel od ciga­re­ty.

---