Deník farářky

Albatros Media a.s. & Karolína Černá

Číst cizí deník, to se nedě­lá! Jenže v pří­pa­dě kniž­ní­ho vydá­ní je to nao­pak žádou­cí. A když se jed­ná o deník farář­ky, pak to může být zají­ma­vé počte­níč­ko! Budou tak něja­ké pikant­ní intim­nos­ti ze živo­ta cír­kev­ních hod­nos­tá­řů nebo budou odha­le­na tajem­ství kos­te­la či někte­ré­ho z hříš­ní­ků? Nic z toho v „Deníku Farářky“ od Martiny Viktorie Kopecké nelze najít. Její život je sice zají­ma­vý, plný setká­ní s lid­mi, osob­ních úvah i postře­hů, ale vodí­cí lin­ka kni­hy je spo­je­na s cír­kev­ním rokem. Autorka vyprá­ví o zážit­cích z ces­to­vá­ní, účas­ti na růz­ných cír­kev­ních akcích, ale také popi­su­je běž­né čin­nos­ti, zamýš­lí se nad pro­blémy a situ­a­ce­mi, kte­ré při­ná­ší život a její pro­fe­se. Jako mno­ho jiných dení­ků je text osob­ní a vyja­dřu­je vztah základ­ním křes­ťan­ským hod­no­tám a víře v Boha. Deník v někte­rých čás­tech při­po­mí­ná dení­ky ces­to­va­te­lů a pout­ní­ků, když popi­su­jí své poci­ty a postře­hy, ale autor­ka se nevě­nu­je popi­so­vá­ní paměti­hod­nos­tí ani míst­ních rarit cíle­ně. Sděluje pře­de­vším své poci­ty ze setká­ní s lid­mi např. osob­nost pape­že nebo účast­ní­ci teo­lo­gic­kých semi­ná­ře a kon­fe­ren­cí pořá­da­ných v tuzem­sku i v zahra­ni­čí. Autorka jako žena čino­ro­dá nemá vyšla­pa­nou jen jed­nu ces­tič­ku mezi byd­liš­těm a kos­te­lem. Přijímá pozvá­ní na růz­né akce a nebo­jí se nových pří­le­ži­tos­tí. Dokáže být spo­ko­je­ná v růz­ných typech spo­le­čen­ství lidí i v sou­kro­mí.

Víru a vztah k Bohu při­po­mí­ná ve svém tex­tu veli­ce čas­to. Jako farář­ka umí dob­ře for­mu­lo­vat a v tex­tu nená­sil­ně pře­chá­zí od situ­a­cí z běž­né­ho živo­ta k duchov­ní­mu podo­ben­ství. S citem a bez zby­teč­né­ho balas­tu osvět­lu­je cír­kev­ní svát­ky, obdo­bí nebo život svět­ců. Píše také o cír­kev­ních obřa­dech, jako je křest nebo sva­teb­ní obřad, a při­bli­žu­je jejich důle­ži­tost pro oso­by věří­cí v his­to­rii i v sou­čas­né době. Kromě toho kni­ha obsa­hu­je i něko­lik roz­ho­vo­rů a člán­ků, kte­ré se týka­jí její ces­ty ke kněž­ské­mu povo­lá­ní a sou­čas­né kněž­ské pra­xi. Na otáz­ky novi­ná­řů odpo­ví­dá pří­mo a poměr­ně struč­ně. Zcela jiný slov­ník pou­ží­vá v kázá­ní, kde se obje­vu­jí podo­ben­ství, cita­ce i kom­pli­ko­va­něj­ší pře­cho­dy od jed­né myš­len­ky ke dru­hé.

Oceňuji na autor­ce schop­nost sebe­re­flexe. Otevřeně na jed­nom mís­tě při­zná­vá: “Poslední dobou si při­pa­dám haneb­ně nevy­u­ži­tá a v mém diá­ři se kupí jed­not­ky vol­ných minut“. Tady vol­né minu­ty dává do spo­ji­tos­ti s čím­si nedo­sta­teč­ným a špat­ným. O něko­lik strá­nek dále však sama při­zná­vá: “Každý jsme čas od času v kle­ci kola, kte­ré se neza­sta­vu­je, roz­tá­čí se kaž­dým svým pohy­bem. Čekáme, až nás někdo při­jde osvo­bo­dit. Ale ty klí­če od kle­ce máme mezi­tím v kap­se“. Martina při­zná­vá nejen své radost­né poci­ty, ale také své pochyb­nos­ti, sla­bos­ti i potře­bu poro­zu­mět nejen okol­ní­mu svě­tu, ale také sama sobě. Víra v Boha a služ­ba církvi jí neu­bí­rá lid­skost ani žen­skost, ale může jí pomá­hat hle­dat svět­lé a radost­né oka­mži­ky v běž­ném živo­tě. Rozhodně nepat­ří mezi ška­ro­hlí­dy nebo kri­tic­ké „rejpa­ly“ a pro­to text půso­bí pře­de­vším poho­do­vě. I nega­tiv­ní zku­še­nos­ti doká­že bez vel­kých emo­cí zpra­co­vat a neza­bře­dá­vá do pro­blé­mů.

Autorka nám v dení­ku odha­lu­je něko­lik tvá­ří. Jednak je to tvář aktiv­ní mla­dé ženy, kte­rá je hod­ně zví­da­vá a je ráda ve spo­leč­nos­ti lidí. Tehdy se vyja­dřu­je autor­ka běž­nou řečí, volí i expre­siv­ní výra­zy. Druhá, pro­fes­ní tvář, je sil­ně ovliv­ně­na pas­to­rač­ní čin­nos­tí v sou­čas­né spo­leč­nos­ti a ukáz­ky kázá­ní obsa­hu­jí slo­ži­těj­ší for­mu­la­ci myš­le­nek a vyu­ží­vá­ní cír­kev­ních tex­tů. Objevuje se tu i tře­tí tvář, medi­ál­ní, kte­rá vede roz­ho­vo­ry s redak­to­ry novin i roz­hla­su. Nechybí ani tele­viz­ní pořa­dy a reklam­ní foto­gra­fie.

A tím se dostá­vám ke spo­lu­tvůr­cům kni­hy. Především se mi líbí gra­fic­ká úpra­va i dvoj­portrét uve­de­ný na obál­ce kni­hy od Moniky Pavlovičové. Využívá krát­ké psa­né tex­ty nebo drob­né kres­by čas­to dopl­ňu­jí­cí foto­gra­fie. Líbí se mi foto­gra­fie z cest i z osob­ních setká­ní, kte­ré čas­to foti­la autor­ka tex­tu. Nejsou sice všech­ny na doko­na­lé tech­nic­ké úrov­ni, ale jsou auten­tic­ké a dob­ře dopl­ňu­jí text. Naopak reklam­ní fot­ky s hrneč­kem nebo s rouš­kou, by se hodi­ly víc k jiné­mu obsa­hu kni­hy.

Kniha mě zau­ja­la nejen svým obsa­hem, ale i cel­ko­vou úpra­vou. Více se mi líbí dení­ko­vé tex­ty, i když neob­sa­hu­jí hlu­bo­ké myš­len­ky. Osvětlení svát­ků, osu­dů svět­ců nebo někte­rých cír­kev­ních obřa­dů jsem oče­ká­va­la a k prá­ci farář­ky pat­ří. Také ukáz­ky kázá­ní chá­pu jako důle­ži­té pro dokres­le­ní osob­nos­ti autor­ky, ale osob­ně bych vybra­la jen jed­nu ukáz­ku, a to ze 17. lis­to­pa­du.

Autorka, v sou­čas­nos­ti zná­má medi­ál­ní osob­nos­ti, zvo­li­la zají­ma­vou kniž­ní for­mu zpro­střed­ko­vá­ní svých zku­še­nos­tí i myš­le­nek. Kromě kni­hy dopo­ru­ču­ji také navští­vit inter­ne­to­vé strán­ky stej­né­ho názvu.

Hodnotím: 65 %