Dny evropského filmu - recenze

Ze Dnů evrop­ské­ho fil­mu se hlá­sí náš zvlášt­ní zpra­vo­daj, kte­rý se pro vás sna­ží vybrat ty nej­lep­ší fil­my. Nyní zde nalez­ne­te mini­re­cen­ze na fil­my Schultzeho chyt­lo blu­es, Revizoři a Dám ti své oči.

Schultzeho chyt­lo blu­es

Schultze byd­lí odjak­ži­va v malé ves­nič­ce u řeky Sály v Sasku-Anhaltsku. Když ho spo­lu s jeho kama­rá­dy Manfredem a Juergenem pro­pus­tí do před­čas­né­ho důcho­du, zůsta­ne jim už jen hos­po­da, zahrád­ka a lido­vé pís­ně. Dříve než nad Schultzem zví­tě­zí ruti­na a sebe­lí­tost, jako se to sta­lo jeho kama­rá­dům, obje­ví při posle­chu rádia nový život: vzdá­le­né tóny již­ních stá­tů a čer­noš­ská hud­ba pro­ni­ka­jí z při­jí­ma­če pří­mo do Schultzeho una­ve­né hla­vy a nechtě­jí ji opus­tit. Učiní tedy roz­hod­nu­tí, kte­ré ho zave­de až do bažin a kaná­lů ame­ric­ké Louisiany… Film je lás­ky­pl­nou tragi­ko­me­dií, kte­rou Michael Schorr točil pou­ze na auten­tic­kých mís­tech a pře­de­vším s neher­ci ze Saska-Anhaltska.

Jestli může­te, nasmě­ruj­te svo­je kro­ky do kina Světozor v úte­rý 1.2. v 16:30 ane­bo do sálu B. Bakaly 11. úno­ra v 15:30. Tenhle film sto­jí za shléd­nu­tí a ceny na růz­ných fes­ti­va­lech nedo­stal náho­dou. Je prav­da, že neo­slo­ví úpl­ně kaž­dé­ho; ply­ne si svým poma­lým tem­pem, jen o něco rych­lej­ším než Povídky z kuchy­ně, ane­bo asi tak stej­ně jako tře­ba Kukuška. Vypovídá ale pře­de­vším obra­zo­vý­mi pro­střed­ky (dlou­hé, sta­tic­ké zábě­ry kame­ry na jed­nu scé­nu, kte­rá se mini­mál­ně mění), a to je to, co u fil­mu se simul­tán­ním pře­kla­dem oce­ní­te. Ve dru­hé polo­vi­ně fil­mu je to ovšem cel­kem jed­no. Schulze v Americe mlu­ví vel­mi jed­no­du­chou ang­lič­ti­nou, tak­že pře­klad není nut­ný.

Většinu času je Schultze úsměv­ný, ale někte­rým vti­pům se smě­je celý sál. Například když se obje­ví Czech band 🙂 A není to jedi­ný pří­klad. Schultze je zkrát­ka pří­jem­ný odde­cho­vý film.

Revizoři

Ve fil­mu, kte­rý je pou­ta­vou smě­si­cí reál­né­ho a nere­re­ál­né­ho, se mísí život nad zemí a v útro­bách buda­pešťské­ho met­ra, jímž pro­jíž­dí jeden vlak za dru­hým. V cen­t­ru podiv­né­ho svě­ta revi­zo­rů a pasa­žé­rů, kte­ří prv­ně zmí­ně­né pova­žu­jí za své úhlav­ní nepřá­te­le, sto­jí začí­na­jí­cí revi­zor Bulcsú, kte­rý ve svém povo­lá­ní nalé­zá únik z rea­li­ty a napl­ňu­je si svůj sen o tom, že zmi­zí ze zem­ské­ho povrchu. On a jeho kole­go­vé roze­hrá­va­jí humor­ný pří­běh o doprav­ních kon­t­ro­lách, o tom, jak si ředi­tel­ství pod­zem­ní dopra­vy váží svých zákaz­ní­ků, o Unii na ochra­nu pasa­žé­rů, ale i o živo­tě a lás­ce.

Revizoři jsou vskut­ku divác­kým zážit­kem pro odol­né­ho divá­ka. Ponurá atmo­sfé­ra met­ra, jed­not­li­vé figur­ky, poměr­ně dost bru­ta­li­ty stří­ka­jí­cí krve, pou­ži­tá sym­bo­li­ka a své­ráz­ný humor děla­jí film neo­by­čej­ným. To je ostat­ně znát již od prv­ních momen­tů fil­mů, kdy k divá­kům pro­mlu­ví zástup­ce doprav­ních pod­ni­ků. Plnohodnotnou recen­zi na Revizory při­ná­ší Kinomol.cz již tuto stře­du (2.února 2005).

Dám ti své oči

Jednoho zim­ní­ho veče­ra Pilar ute­če z domo­va. Vezme si s sebou jen pár nej­nut­něj­ších věcí a syna Juana. Antonio se oka­mži­tě vydá v jejích sto­pách. Řekne Pilar, že je jeho slun­cem a - což je mno­hem pod­stat­něj­ší - že mu dala své oči. V prů­bě­hu fil­mu se Pilar a Antonio s obtí­že­mi pokou­še­jí sesta­vit seznam rodin­ných pra­vi­del, kte­rá by jas­ně určo­va­la, kdo je kdo, co je co a kdo má co na sta­ros­ti. Významy zapsa­ných slov jsou však opač­né - „domov“ zna­me­ná „peklo“, „lás­ka“ je „bolest“, „ochra­nu rodin­né­ho krbu“ je tře­ba číst jako „teror“.

Kvalitní pří­spě­vek na téma domá­cí nási­lí. Pilar utí­ká i s dítě­tem ke své sestře, ale Antonio dosta­ne ješ­tě jed­nu šan­ci. Je pozor­ný a cho­dí k psy­cho­lo­go­vi. Otázkou ale je, jest­li to bude sta­čit. Výborné herec­ké výko­ny ústřed­ních dvou hrdi­nů.