Přísahám, že za to nemůžu – dramedie s edukačním přesahem

Photo © Wild Bunch Germany

Máte-li v obli­bě živo­to­pis­né sním­ky s tra­gic­kým náde­chem či edu­kač­ní pro­jek­ty s lid­ským pře­sa­hem, mohl by vás pří­jem­ně pře­kva­pit brit­ský film reži­sé­ra Kirka Jonese Přísahám, že za to nemůžu (I Swear). Na BAFTA 2026 zís­kal dvě oce­ně­ní z pěti nomi­na­cí, na BIFA 2025 dvě oce­ně­ní z deví­ti nomi­na­cí, což před­sta­vu­je urči­tou „záru­ku kva­li­ty“. Film neu­ka­zu­je pou­ze život s Tourettovým syn­dro­mem, ale i to, jak hlu­bo­ce může člo­vě­ka ovliv­nit při­je­tí či odmít­nu­tí oko­lím. Snímek vstu­pu­je do čes­kých kin dne 4. červ­na 2026, ale je nepří­stup­ný mlá­de­ži do 12 let.

Oscarová podívaná?

Životopisný sní­mek byl nato­čen na moti­vy sku­teč­né­ho pří­bě­hu Johna Davidsona, skot­ské­ho akti­vis­ty s Tourettovým syn­dro­mem, jenž se na fil­mu podí­lel jako kon­zul­tant. Jeho pohnu­tý osud inspi­ro­val již roku 1988 ke vzni­ku tele­viz­ní­ho doku­men­tu s názvem John’s Not Mad – teh­dy bylo Johnovi pou­hých 16 let, zatím­co nyní má úžas­ných 54. Herec Robert Aramayo v hlav­ní roli Přísahám, že za to nemůžu hra­je moto­ric­ké i vokál­ní tiky při­ro­ze­ně a věro­hod­ně – údaj­ně strá­vil tři měsí­ce s Johnem Davidsonem, aby jeho vystu­po­vá­ní před kame­rou půso­bi­lo co nej­re­a­lis­tič­tě­ji – a to se dle mého názo­ru poved­lo. Jeho výkon v tom­to sním­ku sto­jí za oce­ně­ním Nejlepší herec v hlav­ní roli (BAFTA, 2026), Vycházející hvězda (BAFTA, 2026) a Nejlepší hlav­ní herec­ký výkon (BIFA, 2025). A mož­ná se příští rok dočká i Oscara?

Našlápnutá kariéra, zhroucení a pokus o sebevraždu

Film začí­ná zábě­rem na poměr­ně úspěš­né­ho mla­dé­ho chlap­ce, kte­rý má ambi­ce někam to dotáh­nout ve fot­ba­le, zatím­co se chys­tá nastou­pit na vysně­nou střed­ní ško­lu. Při bliž­ším pohle­du do jeho rodi­ny však uvi­dí­me upja­tou mat­ku, kte­rá na svém syno­vi stá­le hle­dá jen chy­by, zatím­co otec žije jen ze syno­vých fot­ba­lo­vých úspě­chů. Právě v tom­to zlo­mo­vém obdo­bí dospí­vá­ní one­moc­něl cho­ro­bou, o níž nikdo z rodi­ny nic neví. Když se obje­vi­ly prv­ní tiky, celý jeho svět se hrou­tí – ve fot­ba­le nepo­stou­pí, otec odchá­zí od rodi­ny a mat­ka jej vyká­za­la od sto­lu jíst na holé zemi u krbu. Ve ško­le se mu spo­lu­žá­ci vysmí­va­jí, uči­te­lé jej tres­ta­jí – někte­ří i fyzic­ky. Tento zvrat a soci­ál­ní vylou­če­ní dože­ne Johna až k poku­su o sebe­vraž­du. V nemoc­ni­ci dostá­vá dia­ze­pam a odbor­nou dia­gnó­zu. Od této chví­le žije na psy­cho­far­ma­cích, pobý­vá doma s mat­kou, matu­ri­tu ani střed­ní ško­lu nedo­kon­čil.

Životní obrat

Jeho štěs­tí v neštěs­tí lze vidět v setká­ní po letech s býva­lým spo­lu­žá­kem Murrayem (Francesco Piacentini-Smith), kte­rý jej pozve k sobě domů, neboť jeho mat­ka má údaj­ně do půl roku zemřít na rako­vi­nu. Charismatická Dottie (Maxine Peake) nabíd­la Johnovi zůstat v její rodi­ně – dří­ve totiž pra­co­va­la jako zdra­vot­ní sest­ra na psy­chi­atrii. Zde se začí­ná úpl­ně nový život – bez léků, bez mat­ky, svo­bod­něj­ší a šťast­něj­ší. Stěžejní bylo při­je­tí jeho oso­by v plné celist­vos­ti, tedy i s nepří­jem­ný­mi pro­je­vy nemo­ci. John se za své tiky nemu­sí již omlou­vat, nemu­sí již jíst na zemi u krbu, ale všich­ni se jeho zvlášt­ní­mu cho­vá­ní jen povzne­se­ně usmě­jí. Dottie našla Johnovi i pra­cov­ní mís­to v komu­nit­ním cen­t­ru, kam byl sku­teč­ně při­jat postar­ším Tommy Trotterem (Peter Mullan) – ved­le Dottie to byl prá­vě on, kdo mne okouz­lil neob­vyklou lid­skostí a veli­kos­tí srd­ce. Konec kon­ců John měl vcel­ku štěs­tí na lidi, kte­ří mu ote­vře­li dve­ře k ale­spoň čás­teč­ně „plno­hod­not­né­mu“ živo­tu. Posléze zís­kal i byt, kde něja­ký čas zůstá­val. Kvůli pro­je­vům nemo­ci byl však opa­ko­va­ně fyzic­ky napa­dán spo­lu­ob­ča­ny i poli­cií.

Funguje to

Vedle slo­ži­tých situ­a­cí, kte­ré vže­nou mno­hým divá­kům slzy do očí, se nabí­zí i mno­ho humor­ných momen­tů, kte­ré film vyva­žu­jí. Jde o tako­vý ten hoř­ko­ky­se­lý smích, kte­rý má funk­ci ven­ti­lu – niko­liv o výsměch pro­je­vům nemo­ci. Téma je sil­né, scé­nář je nabi­tý, herec­ké výko­ny půso­bí rea­lis­tic­ky a cas­ting zís­kal oce­ně­ní (BAFTA, 2026 a BIFA, 2025). Nejedná se pou­ze o bio­gra­fic­ký por­trét člo­vě­ka s teh­dy ješ­tě málo zná­mou nemo­cí – pro­jekt má sil­ně lid­ský i edu­kač­ní poten­ci­ál. Ukazuje roz­díl mezi povrch­ním lpě­ním na nor­mách a lid­skou empa­tií, las­ka­vos­tí a ocho­tou pomo­ci.

Věda a výzkum

Závěr fil­mu se jeví jako sku­teč­ný hap­py end, když Johna při­jmou na kli­ni­ku k tes­to­vá­ní pří­stro­je, jenž vypa­dá tro­chu jako TENS zaří­ze­ní v podo­bě hodi­nek či náram­ku na zápěs­tí. Toto zaří­ze­ní fun­gu­je na prin­ci­pu elek­tric­kých impul­zů, sti­mu­lu­jí­cích nerv na ruce, čím nepří­mo ovliv­ňu­je akti­vi­tu sen­zo­ri­mo­to­ric­kých oblas­tí moz­ku. A to je dob­rá zprá­va nejen pro Johna, ale pro všech­ny trpí­cí Tourettovým syn­dro­mem. V sou­čas­né době účin­nost neu­ro­mo­du­lač­ní­ho zaří­ze­ní kolísá a navíc je stá­le ve vývo­ji. V Česku exis­tu­je sdru­že­ní ATOS a sám John se stal i amba­sa­do­rem Tourettova syn­dro­mu – pořá­dá setká­ní a před­náš­ky urče­né pro veřej­nost.

Závěr

Dvou hodin strá­ve­ných s Johnem Davidsonem roz­hod­ně neli­tu­ji. Snímek je nabi­tý emo­ce­mi – stří­dá bolest­né i odleh­če­né momen­ty. S hlav­ním hrdi­nou jsem zaži­la jeho pády i vze­stu­py. Přísahám, že za to nemůžu není jen dal­ším živo­to­pis­ným dra­ma­tem o nemo­ci, ale pře­de­vším pří­bě­hem o lid­ské důstoj­nos­ti, při­je­tí a hle­dá­ní mís­ta ve svě­tě. Ocení jej divá­ci, kte­ří vyhle­dá­va­jí sil­né lid­ské osu­dy. Ke zhléd­nu­tí bych jej dopo­ru­či­la nejen milov­ní­kům bio­gra­fic­kých sním­ků, ale i těm, kte­ří se potý­ka­jí s něja­kou for­mou tiko­vé poru­chy či Touretta. Pokud se však vyhý­bá­te vul­gár­ním výra­zům, nemu­sí pro vás být ten­to film ide­ál­ní vol­bou – expre­siv­ní­ho jazy­ka se zde obje­vu­je více než dost.