#DP136: Future State: Justice League

Děj je, nutno podotknout, velmi zajímavý, minimálně tedy v první polovině. Zamlouvá se mi styl, jakým Williamson dílčí kousky scénáře krásně rozehrává a servíruje je čtenáři přímo pod nos. Během prvních několika stránek se dozvíme ty nejdůležitější detaily ohledně jednotlivých členů, díky čemuž si k nim můžeme lépe utvořit vztah, zároveň se však nezapomíná ani na to, aby vyprávění odsýpalo. Tempo komiksu je svižné, což se hodí pro účely akčních sekvencí, které díky tomu mají spád a dynamiku. Scénárista samozřejmě nezapomněl ani na klidnější pasáže, jež nám v příměřených dávkách servíruje zejména na začátku a příležitostně i v druhém sešitě. Všechno zkrátka funguje, jak má, a minisérie drží pěkně pohromadě. O to větší škoda je, že se celek zásluhou slabší druhé poloviny rozsype jako domeček z karet a jediné, co následuje, je sled klišoidních, nikterak originálních zvratů a momentů, jež v kontextu celé minisérie vůbec nefunguje. Neberte mě špatně, Williamson se snaží, ovšem ve srovnání s první půlkou jde o kvalitativní sešup. Nicméně, vyústění spolu se závěrem funguje, to naopak musím vypíchnout.

Nyní přejdeme k postavám. Ty si mě dokázaly získat už od prvních několika stran. Co se mi zamlouvá ze všeho nejvíce, jsou vzájemné interakce, které jsou funkční a nejsou patetické. Scény, kdy spolu hrdinové komunikují, navazují mezi sebou vztahy, jsou jedny z nejpamátnějších. Za pomyslný vrchol považuji důležitý moment mezi Supermanem a Wonder Woman, díky kterému mi Williamson nejen ukázal, jak kvalitně mohou být napsáni hlavní protagonisté, ale také to, že nová Wonder Woman má coby postava co nabídnout. Teď mě neberte špatně, v recenzi na “Future State: Wonder Woman” jsem psal, že i přes počáteční rozpaky a nemastný neslaný začátek si mě dokázala získat. Ovšem až v Justice League jsem si k ní dokázal utvořit větší citové pouto, což je chvályhodné. Co se týče ostatních postav, ty mě taktéž dokázaly zaujmout. Jediní dva, kteří mi moc k srdci nepřirostli, byli Green Lantern a Batman. U Batmana, po celou dobu vyprávění tajemného jako hrad v Karpatech, by to ještě nevadilo, protože se o něm více dozvím až po dočtení minisérie “Future State: The Next Batman” od Johna Ridleyho, avšak u Jo Mullein už to potíž je, vzhledem k tomu, že by se v žádné jiné minisérie objevit neměla. Právě Lanternce, ačkoliv dostane prostor na projevení svého charakteru, by slušel nějaký samostatný komiks, popřípadě kratší povídka v antologii či jiné sérii z Future Statu, protože takhle je to pro mě jen generická, ničím ohromující hrdinka, jež dříve nebo později zapadne. 

Ke kresbě bych neměl jinak závažné výhrady. Zpočátku jsem si na ni musel dost zvykat, poněvadž mi jednodušší, místy strašně nevýrazný styl, založený především na výrazných designech postav a jemnějších linkách, postupem času jsem si ji však oblíbil. Robson Roch kreslí velmi specificky. Pokud vám tedy výtvarná stránka zpočátku nesedne, nezoufejte. Zkuste číst dál a možná změníte názor. To se mi ostatně přihodilo. 

To bychom měli hlavní příběh. Kromě něj však v minisérii taktéž dojde řada na dvoudílnou, samostatně fungující povídku “Justice League Dark: Prophéties” od Rama V a Marcia Takary. Ti se, na rozdíl od jejich kolegů, nesnaží prezentovat kosmopolitní, diverzní a nikdy předtím neviděné složení Temné ligy spravedlnosti. Namísto toho vsází na osvědčené postavy, které patří k základním kamenům týmu. Kromě Constantina se tak v příběhu, v němž se uskupení bude muset potýkat se zlověstnými stvůrami, objevují staří známí jako démon Etrigan, Zatanna nebo detektiv Chimp. Zápletka, přestože v ní dojde k několika pěkným interakcím a překvapivým momentům, mě moc neuchvátila. Byla strašně rozvleklá, nijaká a strašně nezáživná. Takarova kresba bohužel nedokázala zachránit celek, který není špatný, ale mohl být o několik úrovní výš. Kdybych si “Prophéties” přečetl ještě jednou, možná bych povídku ocenil mnohem více. Kdo ví? Jenomže nemám důvod se k ní v tuto chvíli vracet. Osobně doufám, že pokračování, kterého bychom se již brzy měli dočkat v plánované Lize spravedlnosti od Bendise, bude o něco lepší. Jak jsem se již několikrát přesvědčil, Ram V je tvůrce, jenž umí napsat solidní příběh, takže tohle beru jen jako slabší chvilku. Příště by to mohlo být lepší. Nechme se překvapit! 

Co říct závěrem? Když jsem “Future State: Justice League” dočetl poprvé, byl jsem zprvu zklamaný. Poté jsem se však nad jednotlivými aspekty zamyslel a došel jsem k názoru, že jde o příjemnou, sem tam klišoidní minisérii, jejíž hlavní část exceluje především v komorní rovině, během níž má scénárista možnost rozvinout charakter hlavních postav. I přes slabou druhou polovinu a několik drobných vadách na kráse jsem si čtení užil. Bonusová povídka od Rama V je pak slabý odvar, který mě moc neohromil, ovšem pár pozitiv bych přece jenom našel. Pokud beru obě povídky jako jednotný celek, čtenář dostane nadprůměrný, vcelku vydařený počin, jenž nepatří mezi kvalitativní špičku iniciativy Future State, navzdory tomu si však udržuje vcelku solidní kvalitu. Ve srovnání s minule recenzovanou hrůzou jde o nebe a dudy.    

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.