Hodnocení článku
(7 hlasů, průměr: 3,86 z 5)
Loading...Na Spojené státy někdo vypálí balistickou střelu. Američané se zběsile snaží vypátrat, kdo je za útok zodpovědný, a připravit adekvátní reakci...
Kathryn Bigelow možná nepatří mezi nejaktivnější filmařky, ale na seznamu nejtalentovanějších režisérek se pravidelně objevuje již po mnoho let. Světu dala původní Bod zlomu s Keanu Reevesem a Patrickem Swayzem, sci-fi Zvláštní dny s Ralphem Fiennesem, ke kterému scénář napsal její tehdejší manžel James Cameron, nebo válečné Smrt čeká všude, které jí v roce 2010 vyneslo Oscara za režii (ve stejném roce porazila svého ex-manžela Jamese Camerona, který dostal nominaci za režii prvního Avatara). Od počátku 21. století se Bigelow zaměřuje především na realizaci válečných či politických dramat. V jejím 11. celovečerním filmu sehrává roli armáda i politika. Dům plný dynamitu konkrétně pracuje s potenciálním scénářem toho, jak by mohla vláda Spojených států reagovat na odpálení jaderné střely neznámým útočníkem, mířící právě na USA. Scénář Noaha Oppenheima pracuje s případem, který by teoreticky mohl nastat i ve skutečném světě.
Po vzoru Rašómonu Akiry Kurosawy či Posledního souboje Ridleyho Scotta, Dům plný dynamitu spoléhá na různé perspektivy na stejnou událost, které se v tomto případě nevylučují, ale spíše doplňují. Postupně se ukazuje, že Amerika může na útok na svou půdu reagovat různě. Zdánlivě neexistuje varianta, která by působila jako vyloženě šťastná či rozumná. Film všechny postavy vyobrazuje spíše šokované a neobjevuje se nikdo, kdo by měl z útoku radost jen proto, že to znamená záminku k válce. I když se samozřejmě nabízí úvaha nad možnou odvetou, nikdo nezná zemi či útočníka, kterému by se měla USA mstít. Všichni se snaží najít způsob, jak vyřešit neřešitelnou situaci. Ve finále tak vlastně ani nezáleží na tom, kdo přesně Ameriku napadl, protože ať už za tím stojí Čína nebo Rusko, během zhruba dvaceti minut několik milionů lidí nejspíše nevyhnutelně zemře.
Perspektivy jsou konkrétně tři – z Bílého domu, z vojenské základny a z pohledu samotného prezidenta v podání Idrise Elby (dle různých indicií je jeho postava primárně založena na Baracku Obamovi). Každá z těchto perspektiv reprezentuje jednu rovinu moci - operativní, analytickou a rozhodovací. Ze všech tří perspektiv se postavy střetávají se situací, nad kterou nemají kontrolu. Ať už se rozhodnou jakkoli, šťastná varianta pravděpodobně neexistuje. Prezident musí učinit těžké rozhodnutí. Někteří se zhroutí, jiní se snaží bojovat s něčím, co nelze porazit. Ruční kamera jen zhutňuje intenzitu a v podstatě vypovídá o chaosu, který v situacích, jako je útok balistickou střelou, nastává.
Dům plný dynamitu přichází na Netflix v době, kdy je strach z balistických střel v mnoha zemích světa aktuální. Tři perspektivy se navzájem doplňují skrze déjà vu konverzace, i když se filmu snaží realisticky působit, nikdy se mu to úplně nedaří. Je to do jisté míry obhajitelné, protože jde stále jen o potenciální scénář podobné situace, který si Oppenheim může snadno představovat po svém. Film je v podstatě rekonstrukcí obav z moderní variace studené války. To, že jde o nosné a vysoce relevantní téma, dokazuje i výrazné herecké obsazení, které se projevuje i ve velmi malých rolích. Atmosféře výrazně přispívá Volker Bertelmann, který už od svého oscarového soundtracku k Na západní frontě klid od Edwarda Bergera sází na dunivou a sugestivní hudbu. Ani zde tomu není jinak.
Film se po celou dobu snaží působit realisticky, i když se mu to ne vždy zcela daří. Nikdy ovšem neztrácí pevné vedení a ve výsledku vzniká film, který může fungovat jako forma politického apelu. Film varuje před hrozbami jaderné války a do velké míry kritizuje fakt, že rozhodování o použití jaderných zbraní je v rukou jediného člověka – hlavy státu. Zároveň poukazuje na to, že válka není řešení. Dům plný dynamitu neadresuje žádnou konkrétní politickou stranu. Jeho poselství je univerzální a může fungovat jako forma osvětové reklamy – varování před nebezpečím jaderných zbraní a poukázání na skutečnost, že na podobnou situaci není nikdo skutečně připraven. A právě to může vést k chaosu, který film nebezpečně evokuje.
Zdroj: Netflix
Bigelow nejspíše mohla těžko k ústřednímu tématu přistoupit lépe - tedy způsobem, který nemusí nutně vést k té největší dávce kontroverzí. I když je pravděpodobné, že film přesto k jisté formě diskuzí povede a mnozí snadno zkritizují podobu, kterou potenciální scénář Ameriky má. Především ona sázka na nelineární vyprávění občas nepůsobí jako ta nejrozumnější varianta. V průběhu se dá snadno konstatovat, že nebyla nutně potřeba – pravděpodobně by skutečně bylo rozumnější, aby se film odehrával v reálném čase a postupně přeskakoval mezi třemi linkami. Rozdělením filmu na tři různé perspektivy do jisté míry ztrácí v budování napětí; v součtu se však jedná o formu, kterou Bigelow patrně měla zvážit. A možná jednou vznikne fanouškovský sestřih, který jasně ukáže, že film by mohl při chronologickém směru fungovat lépe.
Rebecca Ferguson, Anthony Ramos, Jason Clarke, Gabriel Basso, Jared Harris či Tracy Letts ti všichni dokazují, že si Bigelow dokázala ansámblové obsazení pohlídat způsobem, že každý z nich má daleko ke zmiňování malých rolí a malých herců. Především Harris v roli ministra obrany Bakera dodává celému konfliktu lidský rozměr. Jeho postava ukazuje, jak může člověk na takovém postu vnímat situaci v momentě, kdy jde o život jeho blízkým. O postavách se za pochodu dozvídáme málo – například o prezidentovi padne zmínka, že je do velké míry narcis a dost možná pro svou pozici není ten nejkompetentnější, má k dokonalému vůdci daleko. Výrazných herců je ve filmu dost – někteří dostávají více prostoru, někteří méně, každý ovšem do svých rolí pasuje a vyvolává dojem, že casting asi ani nemohl dopadnout líp.
Do velké míry se dá říct, že Bigelow mohla film realizovat lépe. Problém je možná v tom, že bude na Netflixu uveden film, od kterého diváci očekávají něco jiného. Michael Bay by samozřejmě k filmu s podobným námětem přistoupil zcela odlišně – způsobem, který by mnozí vnímali jako divácky vděčnější, protože by začal zhruba tam, kde film Bigelow končí. Bigelow ovšem dodává příběh, který svádí k interpretacím a nikdy se nesnaží dodávat doslovné odpovědi (především v oblasti toho, zda je výbuch bomby skutečně nevyhnutelný). Pověst schopné režisérky Bigelow nicméně dokáže naplnit a je pravděpodobné, že půjde o ten typ filmu, o kterém se bude mluvit ještě minimálně do konce roku. Sázka na nelineární vyprávění filmu poměrně škodí, nikdy ovšem ne způsobem, který by dojmy z filmu musel brutálně potopit. Bigelow realizovala film s nosným komentářem (byť se většinu současných problémů ani nesnaží tolik adresovat) a dokazuje, že je jednou z těch filmařek, které se nebojí vnímat společnost kolem sebe a audiovizuálně ji následně zpracovat způsobem, který mnohým může otevřít oči – minimálně skrze jeho potenciální osvětový přesah.
Dům plný dynamitu efektivně pracuje s napětím vyplývajícím z potenciální jaderné hrozby a zobrazuje tři odlišné perspektivy, které symbolizují různé roviny moci – operativní, analytickou a rozhodovací. I přes občasnou náročnost nelineárního vyprávění a menší drobné nedostatky ve struktuře filmu dokáže snímek působit jako silný politický i společenský apel. Bigelow kombinuje realistický přístup, kvalitní herecký ansámbl a atmosférickou hudbu – vytváří dílo, které nejen varuje před důsledky jaderného konfliktu, ale zároveň otevírá prostor pro úvahy o složitosti rozhodování v krizových situacích. Film tak nejen zaujme, ale může působit i jako forma osvětového sdělení, které je relevantní pro diváky bez ohledu na jejich politické či národní zařazení...
