E. G. Bulwer-Lytton - Poslední dny Pompejí

Knihy Poslední dny Pompejí pat­ří mezi ty pub­li­ka­ce, kte­ré jsou dosta­teč­ně zná­my, ale ne kaž­dý je sku­teč­ně četl. Já jsem na onu kni­hu nara­zil při jed­nom z nájez­dů na antikva­ri­á­ty a výmě­nou za 10 kč se sta­la mou.

Kniha byla napsá­na v roce 1834, nicmé­ně pře­klad je rela­tiv­ně nový (mé vydá­ní je z roku 1989) a netr­pí zby­teč­ný­mi archaismy. Příběh čte­ná­ře při­vá­dí do měs­ta Pompeje krát­ce před jeho zni­če­ním. Soustředí se na osu­dy mla­dé­ho Řeka Glauka, kte­ré­ho autor popsal takřka jako ztě­les­ně­ní veš­ke­rých muž­ských ctnos­tí, jenž se zami­lu­je do krás­né a inte­li­gent­ní (ztě­les­ně­ní žen­ských ctnos­tí) dámy z Neapole, avšak je tu ješ­tě Nýdie, sle­pá dív­ka, kte­rá v Glaukovi rov­něž najde zalí­be­ní...

Poslední dny Pompejí cel­kem věro­hod­ně zachy­cu­jí atmo­sfé­ru doby, nicmé­ně v popi­su jed­ná­ní postav se pod­le mého názo­ru autor až pří­liš nechal svá­zat svo­ji érou a před­sta­va­mi roman­tis­mu. Popis kata­stro­fy je rela­tiv­ně krát­ký, ale trou­fám si říci, že i cel­kem přes­ný, Bulwer-Lytton se nechal inspi­ro­vat přímímy zázna­my (Plinius) a na kni­ze cel­ko­vě je znát, že k téma­tu má sil­ný vztah a že Pompeje sám navští­vil. Často děj „poza­sta­ví“ a vyprá­ví o tom, jak vypa­da­jí Pompeje dnes. Do těch­to, v sou­čas­nos­ti, mrtvých pro­stor pak dává své posta­vy a roze­hrá­vá jejich osu­dy plné lás­ky, nábo­žen­ství, zra­dy, apod. Právě to, spo­lu s dobrou psy­cho­lo­gií postav, pat­ří mezi nej­lep­ší atri­bu­ty této kni­hy.