Forever aneb Dvě století meditací o životě, smrti a radostech

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Henry Morgan (Ioan Gruffudd) pra­cu­je jako pato­log. Nosí vždyc­ky šálu, hroz­ně moc toho ví a oblé­ká se vět­ši­nou do oble­ku s ves­tou. Už takhle bychom našli para­le­ly s Dexterem, Sherlockem, Castlem a Mentalistou. To byl taky důvod, proč mě pilot nejdří­ve hroz­ně naštval.

Bonusem je sku­teč­nost, že Henry Morgan žije už asi dvě stě let. Kdysi se mu něco sta­lo a od té doby, kdy­ko­li zemře, jeho tělo zmi­zí a one se nahý obje­ví někde ve vodě. Protože jsme v New Yorku a máme tady řeku, kupo­di­vu se vždyck vyno­ří zrov­na z ní. Jeho tajem­ství zná jen Abe, sta­rý sta­ro­žit­ník (a taky ado­p­tiv­ní syn), pod jehož obcho­dem má Henry svo­ji labo­ra­toř a dou­pě.

Ne, nejde o nijak ori­gi­nál­ní záplet­ku, ale tu nemě­la ani spous­ta jinak vel­mi kva­lit­ních jiných seri­á­lů. Forever se vyží­vá v drob­ných detai­lech, díky kte­rým při­ros­te k srd­ci, pokud mu člo­věk dá šan­ci na více než pár dílů.

Nejdříve jsou tu Henryho vel­mi milé úva­hy nad živo­tem, smr­tí, smr­tel­nos­tí, pamě­tí, lás­kou a mno­ha dal­ší­mi prin­ci­py, kte­ré člo­vě­ka pro­vá­ze­jí a kte­ré on zažil víc než dost­krát.

Pak jsou tu fla­shbac­ky do let váleč­ných, minu­los­ti New Yorku a to vše spo­je­né s jeho vlast­ní­mi zážit­ky. Ostatně když se jen tro­chu pozor­ně­ji podí­vá­te na pla­ká­ty nebo krát­kou sek­ven­ci zněl­ky, zjis­tí­te, že celé měs­to je roz­dě­le­no barev­ně pod­le něko­li­ka dekád, kte­ré ho pro­vá­ze­ly.

Henryho nesmr­tel­nost tak doda­la kla­sic­ké vtip­né kri­mi­nál­ce tro­chu toho pře­sa­hu, kte­rý kaž­dý seri­ál potře­bu­je, aby zůstal v hla­vě o fous déle, než do momen­tu, kdy skon­čí titul­ky. Ať už je to špič­ko­vá­ní se zbyt­kem mor­d­par­ty, inter­ak­ce s jeho asi­s­ten­cem Lucasem, nebo pra­po­div­ný vztah otce a syna s Abrahamem, kte­ré­ho snad­no bude­te pova­žo­vat za Henryho otce nebo strý­ce.

V porov­ná­ní s fla­shbac­ky se i Henry časem mění, ale vel­mi, vel­mi jem­ně. Za něja­kých tři­cet let se změ­ní zhru­ba tak, jako ostat­ní během roku či dvou.

Ale i on se setká s výzvou sobě rov­nou. I jemu bude hro­zit mož­ná reál­né nebez­pe­čí. Ovšem jeho cílem je stá­le ochrá­nit své blíz­ké a také to, aby jeho tajem­ství nepro­nik­lo dále než k jeho syno­vi. Už totiž ví, co se vět­ši­nou děje, když někdo obje­ví jeho nesmr­tel­nost. Naposledy strá­vil roky v blá­zin­ci, než se mu poved­lo obě­sit a zmi­zet.

Je to podob­ný pří­pad jako tře­ba Dead Like Me. Na jed­nu stra­nu tro­chu zamr­zí, že exis­tu­je jen jed­na řada (u Dead Like Mě dvě a jeden celo­ve­čer­ní). Na dru­hou stra­nu je to mož­ná dob­ře, pro­to­že to, co je rela­tiv­ně uza­vře­ným cel­kem, by mož­ná bylo nafouk­nu­to do oblud­ných roz­mě­rů a zce­la ztra­ti­lo původ­ní jis­kru. Takže mož­ná díky za exis­ten­ci „pou­hých“ 22 dílů.