Furiosa: Sága Šíleného Maxe

(zatím nehodnoceno)

Loading...

INFORMACE O PRODUKCI

V ROZHOVORU S GEORGE MILLEREM (režisér / scenárista / producent)

Genesis:

GEORGE MILLER: „Fury Road“ je pří­běh, kte­rý se ode­hrá­vá během tří dnů a dvou nocí. A sou­čás­tí úko­lu bylo vyprá­vět pří­běh, v němž veš­ke­rá expo­zi­ce byla poří­ze­na za běhu. Abychom to moh­li udě­lat, muse­li jsme o tom svě­tě vědět straš­ně moc. Takže když jsme napří­klad vza­li posta­vu Furiosy, muse­li jsme vědět, odkud při­šla, za jakých okol­nos­tí, co ji jako člo­vě­ka zfor­mo­va­lo. Kde se nau­či­la své schop­nos­ti? Jak se dosta­la do pozi­ce kon­flik­tu se svě­tem a jak a jaké jsou její aspi­ra­ce? Příběh Furiosy jsme tedy muse­li napsat ješ­tě před­tím, než jsme se poku­si­li nato­čit film „Fury Road“. Měli jsme scé­nář „Fury Road“, ale muse­li jsme ho tak tro­chu dekon­stru­o­vat a vrá­tit se k němu. Furiosu jsme napsa­li jako scé­nář, a když jsme se dosta­li k natá­če­ní Fury Road, moh­li jsme se o Furiosu podě­lit s her­ci a štá­bem. „Furiosa“ neby­la jen o posta­vě, ale i o svě­tě, ze kte­ré­ho pochá­zí. A všich­ni moh­li z toho­to scé­ná­ře těžit. A my jsme si řek­li: „Hele, jest­li „Fury Road“ doká­že zaujmout, tak nako­nec nato­čí­me i tenhle pří­běh.“ A tak jsme se roz­hod­li, že to udě­lá­me. Od „Fury Road“ uply­nu­lo devět let a jsme tady. Máme ten film.

Odyssea:

GEORGE MILLER: Je to pří­běh, kte­rý sle­du­je něko­ho od jeho dese­ti let do jeho šest­a­dva­ce­ti. Je to pat­nác­ti­le­tá sága, ody­sea. A v pod­sta­tě se táh­ne až k udá­los­tem fil­mu „Fury Road“, téměř doslo­va. Skoro by se daly spo­jit dohro­ma­dy jako dva fil­my. Ten film je pří­běh, kte­rý se ode­hrál během tří dnů a dvou nocí. Takže je to mno­hem sevře­něj­ší čas, ve kte­rém se ten pří­běh ode­hrá­vá. Pro ty, kte­ří film „Fury Road“ nevi­dě­li, je to úpl­ně jed­no. A pro ty, kte­ří vidě­li „Fury Road“, to nezna­me­ná pří­liš vel­ký roz­díl, kro­mě toho, že pocho­pí­te všech­ny před­chá­ze­jí­cí síly a vek­to­ry, kte­ré se podí­le­ly na vzni­ku udá­los­tí „Fury Road“. Jsou v pod­sta­tě jed­nou dlou­hou ságou.

Na té nej­jed­no­duš­ší úrov­ni je to o někom, koho jako dítě odve­dou z domo­va a on si slí­bí, že se domů vrá­tí, ať to sto­jí, co to sto­jí. A celý život se sna­ží dostat domů. Je to ody­sea. Smyslem „ody­sey“ nejsou ani tak samot­né udá­los­ti, kte­ré se ode­hrá­va­jí, jako to, co se děje s duší hlav­ní­ho hrdi­ny. Jde tedy o to, co se s ní děje při této sna­ze dostat se domů a kým se stá­vá - Furiosou.

Opakování lid­ské­ho cho­vá­ní:

GEORGE MILLER: Jako lid­ské bytos­ti, ať jsme kde­ko­li v čase a pro­sto­ru, máme stej­né vzor­ce cho­vá­ní. A jed­nou z nej­za­jí­ma­věj­ších věcí na prá­ci ve svě­tě Pustiny je, že vám to umož­ňu­jí samot­né fil­my. I když se pří­běhy ode­hrá­va­jí v něja­ké degra­do­va­né budouc­nos­ti, v pod­sta­tě se vra­cí­me k cho­vá­ní, kte­ré je při­nejmen­ším stře­do­vě­ké nebo před­stře­do­vě­ké či novo­vě­ké, k těm, kte­ré jsou ve hře v dyna­mi­ce mocen­ských struk­tur, v dyna­mi­ce mezi náro­dy, kolek­ti­vy náro­dů a jed­not­liv­ci. Svým způ­so­bem je to tedy návrat do minu­los­ti. A když to sle­du­je­me v sou­čas­nos­ti, pomě­řu­je­me to se sou­čas­ným duchem doby a s věc­mi, kte­ré zaží­vá­me v naší době, pro­to­že ty záko­ni­tos­ti jsou v pod­sta­tě stej­né. V tech­no­lo­gii exis­tu­je před­sta­va, že budouc­nost je tady - jen je nerov­no­měr­ně roz­lo­že­ná. A mys­lím, že to se dá říct o tom, jak jsme na tom ve svě­tě i dnes. Existují urči­té oblas­ti lid­ské­ho cho­vá­ní, kte­ré jsou zce­la jas­ně futu­ris­tic­ké. Předjímáme, kde mož­ná bude­me i za sto let. Ale exis­tu­jí kapsy lid­ské­ho cho­vá­ní - jak o tom mlu­vím teď -, kte­ré jsou vel­mi ele­men­tár­ní a v pod­sta­tě se vůbec neli­ší od toho, jak se lidé cho­va­li ve svých kul­tu­rách před sta­le­tí­mi nebo dokon­ce tisí­ci­le­tí­mi. To je spek­trum cho­vá­ní, kte­ré máte ve svě­tě Pustiny k dis­po­zi­ci.

Alegorie Šíleného Maxe:

GEORGE MILLER: Natáčení Šíleného Maxe bylo vel­mi těž­ké, pro­to­že jsme s Byronem Kennedym nemě­li žád­né sku­teč­né zku­še­nos­ti - nikdy před­tím jsme neby­li na fil­mo­vém pla­ce. V té době jsem si říkal: „Nejsem stvo­ře­ný pro natá­če­ní fil­mů a mys­lím, že jsme nena­to­či­li film, jaký jsme chtě­li.“ A tak jsem se roz­ho­dl, že to bude lep­ší. A pak se k mému pře­kva­pe­ní zdá­lo, že to má ohlas po celém svě­tě, zejmé­na v zemích, jako je Japonsko, kde říka­li věci jako: „No, Šílený Max je jako samu­raj“. Ve Skandinávii „osa­mě­lý Viking“. A Francouzi „wes­tern na koleč­kách“. A teh­dy jsem si začal uvě­do­mo­vat, že jde o ale­go­ric­ké pří­běhy stej­ným způ­so­bem, jakým byl zákla­dem ame­ric­ké kine­ma­to­gra­fie wes­tern od němé éry urči­tě až do 60. a 70. let, prav­dě­po­dob­ně i dnes. „Šílený Max“ byl wes­tern na koleč­kách, což zna­me­ná, že byl ale­go­ric­ký. Než jsme se dosta­li k „Šílenému Maxovi 2“, pocho­pil jsem všech­ny tyto základ­ní dyna­mi­ky a urči­tě to ovliv­ni­lo ten­to film jako mno­hem více myto­lo­gic­ký pří­běh. Max spa­dal do kate­go­rie hrdin­ské­ho arche­ty­pu. Když už jsem to řekl, je to jed­no z vel­kých láka­del těch­to pří­bě­hů. Proto mě nepus­tí, pro­to­že ten svět je tak boha­tý a plod­ný. Je scho­pen zaškrt­nout tolik poža­dav­ků na to, co pova­žu­ji za dob­rý pří­běh.

Takže se dostá­vá­me k „Furiose“. Jednou z věcí, kte­ré mě vždyc­ky zají­ma­ly, je zkou­má­ní toho, že lidi odha­lu­jí extrém­ní situ­a­ce - ať už jste kdo­ko­li, ať už jste v jakých­ko­li okol­nos­tech na svě­tě, jsou to prá­vě tyto situ­a­ce, kte­ré mají ten­den­ci odha­lo­vat, kdo jste. A ať už jsme jako děti kdo­ko­li, musí­me si najít vlast­ní způ­sob, jak se ve svě­tě pohy­bo­vat. Máme prů­vod­ce, máme svou kul­tu­ru, máme své rodi­če, máme své sou­ro­zen­ce, máme všech­ny věci, kte­ré ovliv­ňu­jí naše cho­vá­ní. Ale kaž­dý jedi­nec se pro­je­vu­je tím, jak se s tím setká­vá. A dalo by se říct, že to je pod­sta­ta dra­ma­tu. A co je lep­ší­ho než vyprá­vět pří­běh v tom­to dysto­pic­kém, posta­po­ka­lyp­tic­kém svě­tě. To je to, co mě do toho­to pří­bě­hu „Furiosa“ oprav­du vtáh­lo. Furiosa je jed­ním z těch dětí - a já je urči­tě znám -, kte­ré mají ve vel­mi mla­dém věku obrov­ské zdro­je, obrov­ské schop­nos­ti a vel­mi rych­le se učí ze svých chyb. Dokážou se ve svě­tě pro­sa­dit, aniž by se necha­ly pře­mo­ci a zni­čit. A to jsem vždyc­ky obdi­vo­val. Znám lidi, kte­ří si pro­šli růz­ný­mi věc­mi a zdá se, že je pře­ko­na­li a roz­vi­nu­li v sobě sílu, kte­rá je neu­vě­ři­tel­ně půso­bi­vá. A to mě vel­mi fas­ci­nu­je. A pro­to jsme vyprá­vě­li pří­běh Furiosy.

Hledání Furiosy:

GEORGE MILLER: Anyu jsem viděl ve fil­mu „VVitch“, už v době, kdy vyšla „Fury Road“ - teh­dy byla vel­mi mla­dá - a pak jsem ji viděl v raném sestři­hu, kte­rý mi uká­zal Edgar Wright z fil­mu „Last Night in Soho“. Když jsem ji viděl na plát­ně, pomys­lel jsem si: „Je na ní něco vel­mi pře­svěd­či­vé­ho“. Velmi, vel­mi pří­tom­ná, divo­ká a roz­hod­ná, dokon­ce i v posta­vě, zpí­va­jí­cí a tan­čí­cí. Tyto schop­nos­ti už měla, což je pod­le mě oprav­du dob­rý uka­za­tel zku­še­né­ho her­ce. Mají vel­kou přes­nost, fyzic­kou, a pro­to si mys­lím, že nako­nec i emo­ci­o­nál­ní. Když film skon­čil, mlu­vil jsem o něm s Edgarem. „Anyo, mys­lím, že by se na to oprav­du hodi­la...“ A mys­lím, že jsem se dostal tak dale­ko ve větě a on řekl: „Udělej to, udě­lej to! Má všech­no, co potře­bu­ješ. Je tam.“ A já nemoh­la uvě­řit, že jsem se ani nezmí­ni­la o Furiose. Edgar je člo­věk, ke kte­ré­mu mám obrov­ský respekt - k jeho instink­tům, k jeho postu­pu a tak dále. Nebylo to jen: „Ach, ona je skvě­lá...“. Bylo to „Udělej to, udě­lej to!“. Takže s tím­to potvr­ze­ním... a uká­za­lo se, že měl napros­tou prav­du. Pak jsem si s Aňou pro­mlu­vil, uká­zal jí scé­nář, mlu­vil o tom, co dělá­me, a pak jsem se o ní dozvě­děl všech­ny ty věci. Stejně jako Charlize tré­no­va­la balet. V mlá­dí jez­di­la na motor­ce a záro­veň děla­la balet a tak dále. A vyda­la se do svě­ta s vel­mi pod­po­ru­jí­cí rodi­nou. Ale vyda­la se do svě­ta vel­mi mla­dá. Takže se to s její posta­vou urči­tě pře­krý­va­lo. Jak s Aňou, tak s Alylou Browneovou a posta­va­mi se mi Vennovy dia­gra­my doce­la pře­krý­va­ly.

Anya jako Furiosa:

GEORGE MILLER: Anya byla skvě­lá spo­lu­pra­cov­ni­ce, jejíž pří­nos dodal posta­vě hloub­ku a uči­nil ji vlast­ní. Není pochyb o tom, že do fil­mu vnes­la něco divo­ké­ho - ať už je to v ní, nebo ne, našla to v sobě. A je to něco, co jsem v její prá­ci vycí­til už před­tím, než jsem s ní pra­co­val. A je to něco, co jsem sku­teč­ně poznal při prá­ci s ní na tom­to fil­mu. Je v ní něco roz­hod­né­ho, vel­mi odhod­la­né­ho a nako­nec i divo­ké­ho. A to je vidět i na plát­ně. Fyzicky se nebo­jí - jak říkám, mys­lím, že to má v genech. Myslím, že je to v její výcho­vě. A roz­hod­ně si mys­lím, že je to ve způ­so­bu, jakým se této prá­ce uja­la.

Dementus:

GEORGE MILLER: Dementus je v tom­to pří­bě­hu voje­vůd­ce, kte­rý v pod­sta­tě spa­dá do vzo­ru mno­ha his­to­ric­kých postav napříč mno­ha kul­tu­ra­mi, lidí, kte­ří se vyda­li na pochod přes vel­kou roz­lehlou zemi, pohl­ti­li všech­ny její zdro­je, včet­ně lid­ských, aby si pod­ma­ni­li mno­ho civi­li­za­cí. Tento vzo­rec se v ději­nách opa­ko­val stá­le doko­la a dokon­ce ješ­tě v polo­vi­ně 20. sto­le­tí jsme měli lidi s těmi­to aspi­ra­ce­mi a jsme toho svěd­ky zno­vu. Dementus před­sta­vu­je všech­ny z nich. V tom­to svě­tě je mobi­li­ta roz­hod­ně pří­z­ni­věj­ší pro pře­ži­tí. Začne tedy budo­vat vel­kou hor­du motor­ká­řů a my tuší­me, jak to doká­zal: kdy­bys­te se po kaská­dě zhrou­ce­ní spo­leč­nos­ti ocit­li na kon­ti­nen­tu, jako je Austrálie, lidé by opus­ti­li pobřež­ní měs­ta a vyda­li se do vni­t­ro­ze­mí a k tomu potře­bu­je­te méně pali­va, pokud jste na motor­ce. Je při­ro­ze­né, že lidé, kte­ří měli ale­spoň tuto doved­nost, byli schop­ni se rela­tiv­ně brzy dostat ven a vzít si s sebou, co potře­bo­va­li, ale nemoh­li si zalo­žit mís­to, kde by moh­li zůstat na mís­tě. Byli v pod­sta­tě jako kobyl­ky, nájezd­ní­ci, kte­ří sežra­li, co bylo k dis­po­zi­ci... a to je Dementus, kte­rý má schop­nos­ti a zna­ky cha­risma­tic­ké­ho vůd­ce, aby vybu­do­val vel­kou motor­kář­skou hor­du, kte­rá se pro­há­ní Pustinou. Musí být nepřed­ví­da­tel­ný. Musí být pří­stup­ný a záro­veň tajem­ný. A - jed­na z věcí, kte­ré si na těch­to cha­risma­tic­kých vůd­cích čas­to všim­ne­te - jsou, pro nedo­sta­tek lep­ší­ho slo­va, vel­mi pou­ta­ví. Mají smy­sl pro humor. Mají hra­vost, kte­rá vás doká­že vtáh­nout. Musí být vel­mi zku­še­ní - musí umět okouz­lit. To je Dementus.

Chris Hemsworth:

GEORGE MILLER: O Chrisovi jsem samo­zřej­mě věděl a bylo to doce­la zají­ma­vým způ­so­bem. Už v době, kdy jsme natá­če­li prv­ní­ho Šíleného Maxe, jsme měli sku­pi­nu motor­ká­řů, kte­ří hrá­li motor­ká­ře pod vede­ním Toecuttera, kte­ré­ho hrál Hugh Keays-Byrne. Nebyl to žád­ný těž­ko­to­náž­ní motor­kář­ský gang typu Hells Angels, kte­rý by se podí­lel na zlo­či­nu. Byla to sku­pi­na lidí, kte­ří jez­di­li na kolech po ven­ko­vě ve Victorii. A pokud si vzpo­mí­ná­te na „Šíleného Maxe“, byl tam pes jmé­nem Wonder Dog, kte­rý jez­dil na zádech kol a byl kolek­tiv­ním vlast­nic­tvím sku­pi­ny. A po letech mi jeden z lidí z té motor­kář­ské sku­pi­ny, Dale Bensch, kte­rý dělal kaska­dér­ské kous­ky v prv­ním „Šíleném Maxovi“, uká­zal fot­ku s Wonder Dogem. A mezi nimi byl muž jmé­nem Hemsworth, Chrisův otec. Chrisův otec i jeho mat­ka byli soci­ál­ní pra­cov­ní­ci, kte­ří se zabý­va­li týra­ný­mi dět­mi - byli prů­kop­ní­ky v této oblas­ti, pokud jde o soci­ál­ní prá­ci.

A tak jsme se po letech a letech, když už jsme o Chrisovi vědě­li, roz­hod­li, že se setká­me. Nic jsem o něm nevě­dě­la. A hned při prv­ním setká­ní jsem vidě­la, že je neu­vě­ři­tel­ně ohle­du­pl­ný ke svě­tu, vel­mi vší­ma­vý, rych­le si coko­li nastu­du­je a má toho oprav­du hod­ně. Byl vel­mi, vel­mi sebe­vě­do­mý, chá­pal, kdo je a jak ho vní­ma­jí ostat­ní. Mluvili jsme o cha­risma­tu a on řekl: „Musí v tom být humor. Abyste byl cha­risma­tic­ký, potře­bu­je­te humor. Na sta­tic­kém sním­ku může­te vypa­dat bri­lant­ně, ale když mlu­ví­te a cho­dí­te, vět­ši­na lídrů - a jsem si jis­tý, že exis­tu­jí výjim­ky - má schop­nost lidi něja­kým způ­so­bem okouz­lit.“ A tak se sta­lo. Požádal jsem ho, aby si pře­če­tl scé­nář, a on posta­vu oka­mži­tě pocho­pil. A to, co jsem v prů­bě­hu natá­če­ní fil­mu poznal, je vel­mi talen­to­va­ný, nada­ný herec, vyso­ce inte­li­gent­ní v nej­šir­ším slo­va smys­lu. Nejenže věděl, co má dělat, aby tu posta­vu ztvár­nil, ale vel­mi dob­ře chá­pal, jak to zapa­dá do kon­tex­tu celé­ho pří­bě­hu. Své posta­vě rozu­měl tak, že jsem se na něj začal spo­lé­hat, kdy­ko­li řekl: „Myslím, že Dementus by udě­lal tohle...“. A najed­nou to zača­lo slou­žit víc než jeho výko­nu nebo posta­vám, ale slou­ži­lo to hlub­ší­mu vyprá­vě­ní pří­bě­hu. Znovu a zno­vu při­chá­zel s tako­vý­mi věc­mi. Hodně mi to při­po­mí­na­lo prá­ci s Melem Gibsonem, když byl mla­dý. Chris byl pořád na pla­ce. Nechtěl se vrá­tit do své­ho pří­vě­su. Přišel na plac a seděl tam. Měl kolem sebe sku­pi­nu lidí, v pod­sta­tě svůj motor­kář­ský gang, a pořád s nimi komu­ni­ko­val, pořád byl při­pra­ve­ný. A sle­do­val všech­no, co se dělo. A to Mel dělal. V dobách, kdy se natá­čel Šílený Max a Šílený Max 2, jsme v Austrálii nemě­li trai­le­ry a Mel byl pořád na pla­ce. A jed­no­ho dne jsem se na něj oto­čil a on se jen díval a já mu řekl: „Mele, ty budeš reží­ro­vat, že jo?“ A on se na mě podí­val a řekl mi: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. A on při­ký­vl. A z Mela se samo­zřej­mě stal skvě­lý reži­sér a já pozo­ru­ji, že stej­nou vlast­nost má i Chris. Chápe, jak všech­no fun­gu­je. A samo­zřej­mě je vel­mi fyzic­ky nada­ný, sám dělá všech­ny kaska­dér­ské kous­ky a v reál­ném živo­tě neu­stá­le jez­dí na motor­kách, sur­fu­je, dělá všech­ny tyhle věci. A tak byl pro tuto posta­vu ide­ál­ní. Jakmile jsem se s Chrisem setkal, viděl jeho reak­ce a pocho­pil, co si mys­lí a jak to spo­lu sou­vi­sí, řekl jsem si: „Dobře, on je ten pra­vý, kdo by se měl Dementa ujmout.“

.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře