Helena Růžičková: Velká žena s velkým talentem

Růžičková se (pod rod­ným pří­jme­ním Málková) naro­di­la 13. červ­na 1936 v Praze. Její otec byl za prv­ní svě­to­vé vál­ky legi­o­ná­řem, avšak Helenu vedl od dět­ství k umě­ní. Už ve čtyřech letech byla žač­kou sou­kro­mé balet­ní ško­ly Heleny Špánkové, při­čemž hos­to­va­la v bale­tu Národního diva­dla a v Německém diva­dle. Kvůli otco­vě minu­los­ti nemoh­la po roce 1948 stu­do­vat herec­tví ani medi­cí­nu. Vystudovala tedy Vyšší zdra­vot­nic­kou ško­lu a násled­ně pra­co­va­la jako zub­ní labo­rant­ka. Nakonec se přes pro­fe­se cho­re­o­gra­f­ky a tech­nič­ky pře­ce jen dosta­la k herec­tví. Její prv­ní rolí byla hejtman­ka v Gogolově Revizorovi v Činoherním klu­bu. Začátkem 70. let se násled­ně sta­la člen­kou Divadla Na zábrad­lí. Zejména v době, kdy měla zákaz v diva­dle, fil­mu i tele­vi­zi, vystu­po­va­la v zájezd­ních estrá­dách jako Duo Kix spo­leč­ně se svým synem Jiřím Růžičkou (+43), kte­ré­ho o pět let pře­ži­la.

Hlavním těžiš­těm její herec­ké prá­ce však byl film, v němž vytvo­ři­la celou řadu ved­lej­ších, avšak výraz­ných kome­di­ál­ních rolí. Za všech­ny zmiň­me vra­žed­ky­ni Fany Stubovou v cra­zy kome­dii Pane, vy jste vdo­va! (1969), paci­ent­ku v blá­zin­ci čeka­jí­cí na  Kryštofa Kolumba v Dívce na koš­tě­ti (1971) nebo nápad­ni­ci Droběnu v legen­dár­ní pohád­ce Tři oříš­ky pro Popelku (1973), všech­no v režii Václava Vorlíčka. Převážně se obje­vo­va­la v kome­di­ích (Vražda ing. Čerta, Metráček, Slaměný klo­bouk, Což takhle dát si špe­nát, Zítra to roz­to­čí­me, dra­houš­ku; Co je doma, to se počí­tá, páno­vé; Příště bude­me chytřej­ší, sta­rouš­ku), ale také v pohád­kách (Honza málem krá­lem, O prin­cezně Jasněnce a léta­jí­cím šev­ci), jen zříd­ka kdy jsme ji moh­li vídat ve váž­něj­ších dra­ma­tech (Všichni dob­ří rodá­ci). Nejvíc ji však pro­sla­vi­ly tři role.

Heduš a Škopková - dvě růz­no­ro­dé ženy z lidu, měst­ská a ves­nic­ká, kte­ré spo­jo­va­la Růžičková.

Nejstarší z nich je Heduš Homolková z tri­lo­gie Jaroslava Papouška o malo­měš­ťác­ké rodi­ně Homolkových z let 1969-1972, při­čemž v této roli uká­za­la širo­kou šká­lu výra­zo­vých pro­střed­ků a doká­za­la být sil­nou ženou, kte­rá má v moci sub­mi­siv­ní­ho man­že­la Ludvu (František Husák), na dru­hé stra­ně uká­že i svou cit­li­vou strán­ku (na její pláč nad tím, že kvů­li ztloust­nu­tí už nemů­že pro­fe­si­o­nál­ně tan­čit, vskut­ku nelze zapo­me­nout). Dominantní man­žel­kou dia­me­t­rál­ně odliš­né­ho typu byla divác­ky vůbec nej­zná­měj­ší role Růžičkové, razant­ní ves­ni­čan­ka Škopková z tri­lo­gie bláz­ni­vých lido­vých kome­dií Slunce, seno... Zdeňka Trošky, z nichž národ doká­že cito­vat i pozpát­ku a celá řada nesmr­tel­ných replik zazně­la i z pro­říz­lých úst Škopkové (za všech­ny bych zmí­nil „Nemáte něco na nor­mál­ní­ho člo­vě­ka jako na mě?“ ze tře­tí­ho dílu Slunce, seno, ero­ti­ka (1991), kte­rou my pro­sto­ro­vě výraz­ní jedin­ci pou­ží­vá­me vždy při náku­pu oble­če­ní).

Třetí význam­ná role Růžičkové neby­la fil­mo­vá, ale tele­viz­ní. Kuchařka Anna Urbanová, kte­rá se těs­ně před dru­hou svě­to­vou vál­kou stá­vá man­žel­kou své­ráz­né­ho poš­ťá­ka Josefa Pumplmě (Stanislav Zindulka) a milu­jí­cí (byť nevlast­ní) mat­kou a ochrán­ky­ní malé Věrky (Žaneta Fuchsová, poz­dě­ji Tereza Brodská) v seri­á­lu Karla Kachyni Vlak dět­ství a nadě­je (1985), nato­če­né­ho pod­le kni­hy Věry Sládkové Poslední vlak z Frývaldova, byla beze­spo­ru život­ní rolí Růžičkové. Zajímavostí je, že Annu Urbanovou měla původ­ně hrát Míla Myslíková, kte­rá Růžičkovou pro změ­nu o deká­du dřív nahra­di­la v cra­zy kome­dii Jak uto­pit dr. Mráčka aneb Konec vod­ní­ků v Čechách (1974) Václava Vorlíčka. Z dal­ších seri­á­lo­vých rolí Růžičkové sto­jí za zmín­ku pro­sti­tut­ka Barbora z Hříšných lidí měs­ta praž­ské­ho (1968-1969) Jiřího Sequense a vězeň­ky­ně Helga z dra­ma­tic­ké mini­sé­rie Přítelkyně z domu smut­ku (1992) Hynka Bočana.

„Na tra­gic­kej život jsem já pes“, to byla nej­slav­něj­ší hláš­ka „Amazonky“ Anny Urbanové, život­ní role Růžičkové (na sním­ku se Stanislavem Zindulkou, jehož byl „Srágorka“ Josef Pumplmě rov­něž život­ní rolí).

Po revo­lu­ci se Růžičková obje­vo­va­la ve fil­mu spo­ra­dic­ky, napří­klad jako pod­ni­ka­vá ves­ni­čan­ka Karafiátová v resti­tuč­ní kome­dii Trhala fial­ky dyna­mi­tem (1992) Milana Růžičky nebo jako „Mama Kami“ v hudeb­ní limo­ná­dě Fontána pro Zuzanu 2 (1993) Dušana Rapoše. Nadále však v srd­cích divá­ků zůsta­la jed­nou z nej­ob­lí­be­něj­ších here­ček, odkud ji nevy­řa­di­la ani kan­di­da­tu­ra do sená­tu za KSČM v roce 1996 (to jí měli za zlé pře­de­vším poli­ti­ci včet­ně kně­ze Tomáše Halíka).

Růžičková beze­spo­ru pat­ří do vel­ké pět­ky čes­kých fil­mo­vých komi­ček všech dob spo­leč­ně s Natašou Gollovou, Jiřinami Bohdalovou a Jiráskovou a Ivou Janžurovou, při­čemž mezi nimi má zce­la výji­meč­nou pozi­ci a to nejen kvů­li posta­vě. Dokázala být ze všech nej­víc „ženou z lidu“, se kte­rou se divák lehce zto­tož­nil, při­tom v jed­not­li­vých rolích měla pes­t­ro­ba­rev­nou šká­lu herec­kých tech­nik, jaký­mi se lidem doká­za­la dostat pod kůži. Přestože se tato vel­ká žena s vel­kým talen­tem nedo­ži­la sedm­de­sát­ky, tak role, kte­ré po ní zůsta­ly, jsou neza­po­me­nu­tel­né a oží­va­jí s kaž­dou reprí­zou. Stejně jako nás Heduš pokaž­dé roz­tan­čí, tak nás Škopková násled­ně zfac­ku­je, aby nás pak Anna Urbanová srdeč­ně obja­la.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Encyklopedie Prahy 2

Foto: ČTK, Filmové stu­dio Barrandov, Česká tele­vi­ze