„Hellraiser“ je franšíza, která vám buď sedla, anebo jste se s ní seznámili a zase rozloučili. Není to klasický slasher, je v tom i něco psychologického a filosofického, něco, co hraje na naše základní tužby, protože právě z nich horor vychází. Je snadné touhu změnit v chtíč a tomu dát něco, co je nad očekávání. A přesně tohle cenobité lidem dávají. A to už od prvního dílu.
Od filmu „Hellraiser: Revelations“ jsme se museli smířit s tím, že postavu Pinheada už nemá pod palcem Doug Bradley, což by mohla být jediná světlá stránka tohoto pokračování ro roku 2011. Hlavního cenobitu si ve snímku „Hellraiser: Revelations“ zahrál Stephan Smith Collins. Ten již v postavě nepokračoval a přenechal ji Paulovi T. Taylorovi, který ji vystřihl s grácií Pinheadovi vlastní a zaujal.
Příběh není nijak moc originální. Máme tu dva detektivy, kteří se snaží řešit případ sériového vraha, který terorizuje město. Není to zrovna nic moc pěkného, vraždy jsou brutální, ale to ještě detektivové netuší, že za tím je něco víc. Jak říkám, moc originality v tom není, ale film zase funguje v tom základu, s nímž série přišla. V tom, co na nás čeká za hranicemi touhy a chtíče.
Snímek „Hellraiser: Judgment“ se nebojí, a to je jeho velmi silná stránka. To, co nemá na originalitě příběhu, to se snaží dosáhnout alespoň tím, co zobrazuje. A cenobité tu zase jednou jedou a jsou na koni. Jasně, vše se odehrává na relativně malém prostoru, ale o to je silnější dojem, že před tím hnusem prostě není kam utéct. Hnusem, který by za jistých okolností mohl být chápán jako naplnění zvrácených snů.
Snímek „Hellraiser: Judgment“ rozhodně není nejlepším dílem série, ale musí se uznat, že oproti dílu z roku 2011 je tohle krok kupředu. Možná rovnou dva kroky. Jednoduše se to povedlo, je to brutální, je to hnusné, ale je to pořád zamyšlení o tom, kam vlastně naše touhy sahají, co vlastně chceme, kam až jsme ochotni zajít, když něco chceme a koho jme ochotni tím zničit kromě sebe.
Hodnocení: 55 %
