Hodný, zlý a ošklivý

Hodný, zlý a ošk­li­vý je film reži­sé­ra Sergia Leoneho z roku 1966. Jeden z nej­slav­něj­ších wes­ter­nů v ději­nách fil­mu je pova­žo­ván za kvin­te­sen­ci úspěš­né­ho žán­ru spaghet­ti wes­tern. Film nato­če­ný po úspě­chu fil­mů Pro hrst dola­rů a O pár dola­rů víc zavr­šu­je Leoneho dola­ro­vou tri­lo­gii. Aby se reži­sér vyhnul rizi­ku, že se bude opa­ko­vat, opět zvy­šu­je počet hlav­ních hrdi­nů ze dvou na tři a zasa­zu­je děj do his­to­ric­ké­ho kon­tex­tu ame­ric­ké seces­ní vál­ky.

Název, zro­ze­ný náho­dou, odrá­ží Leoneho myš­le­ní. Název, kte­rý vzni­kl náho­dou, odrá­ží Leoneho myš­le­ní. Ve třech pro­ta­go­nis­tech, z nichž kaž­dý je svým způ­so­bem auto­bi­o­gra­fic­ký, ved­le sebe koexis­tu­jí krá­sa a ošk­li­vost, lid­skost a divo­kost: reži­sér demysti­fi­ku­je všech­ny tyto pojmy a záro­veň v dekla­ro­va­ném odsou­ze­ní váleč­né­ho šílen­ství demysti­fi­ku­je samot­né ději­ny Spojených stá­tů ame­ric­kých a uka­zu­je jejich násil­nou a bru­tál­ní strán­ku, pošra­mo­ce­nou mýtic­kou tra­di­cí wes­ter­no­vé­ho epo­su.

Leone opa­ku­je klišé muže beze jmé­na, kte­ré­ho hrál Clint Eastwood, ale dělá ho více nejed­no­znač­ným, na půl ces­ty mezi lov­cem odměn a katem. Vedle Eastwooda se v hlav­ních rolích obje­vu­jí Lee Van Cleef (také čer­s­tvý herec z fil­mu Pro pár dola­rů navíc, ale zde ve zce­la jiné roli) a Eli Wallach. V roli kapi­tá­na unij­ní armá­dy se obje­vu­je také Aldo Giuffré. Co však vyni­ká, je posta­va Tuca, a to jak díky jeho pro­hlou­be­ným zku­še­nos­tem a vnitř­ní­mu roz­mě­ru, tak díky jeho humor­né strán­ce, kte­rou mis­tr­ně cha­rak­te­ri­zu­je Wallachův komic­ký talent.

Scéna tak­zva­né­ho „tria“ (mexic­ké­ho sty­lu) ve finá­le fil­mu je pří­klad­ná jak svým nato­če­ním a stři­hem, tak doved­ným pou­ži­tím soun­d­trac­ku Ennia Morriconeho (sklad­ba Il triello), kte­rý ji jedi­neč­ným způ­so­bem pod­tr­hu­je, dodá­vá jí napě­tí a suges­tiv­ní sílu.

Film zpo­čát­ku roz­dě­lil kri­ti­ky, ale u divá­ků měl obrov­ský úspěch. Její popu­la­ri­ta se nezmě­ni­la a sta­la se hoj­ně cito­va­nou kla­si­kou ve fil­mu, hud­bě i komik­su. Uživatelé a čte­ná­ři odbor­ných webo­vých strá­nek a časo­pi­sů, stej­ně jako význam­ní fil­ma­ři, jako je Quentin Tarantino, jej pova­žu­jí za jeden z nej­lep­ších fil­mů všech dob.

Obsah filmu

1862. Ve Spojených stá­tech zuří vál­ka o odtr­že­ní mezi jižan­skou Konfederací a sever­ní Unií.

Bandita Tuco Ramírez (v titul­ku pře­kry­tém sta­tic­kým obra­zem je před­sta­ven jako „ten ošk­li­vý“), pro­ná­sle­do­va­ný lov­ci odměn za vraž­du, je jed­ním z nich (podob­ně před­sta­ve­ným jako „ten hod­ný“) dopa­den a posta­ven před soud. Během výko­nu tres­tu smr­ti se zno­vu obje­ví nezná­mý lovec lidí (kte­rý ho před­tím zajal) ozbro­je­ný puš­kou, vystře­lí a pře­říz­ne smyč­ku na Tucově krku, čímž ho osvo­bo­dí a zachrá­ní před obě­še­ním. Oba muži se dohod­nou, že trik zopa­ku­jí, a uká­že se, že jsou part­ne­ři. Blonďák (jak Tuco říká své­mu par­ťá­ko­vi) však náh­le doho­du poru­ší a nechá své­ho par­ťá­ka v pouš­ti, kde uví­zl a byl svá­zán.

V jiné čás­ti pouš­tě si jis­tý Baker zapla­til kru­té­ho žol­dá­ka jmé­nem „Sentence“, aby zabil jis­té­ho Stevense. Jde do Stevensova domu, sed­ne si ke sto­lu a vyu­ží­vá jíd­la, zatím­co Stevens ho pod­plá­cí dvoj­ná­sob­ným pla­tem, aby Bakera zabil. Ptá se ho na mís­to, kde se nachá­zí bed­na s 200 000 dola­ry, kte­ré oba ukrad­li kon­fe­de­rač­ní armá­dě spo­lu s tře­tí oso­bou, Jacksonem, kte­rý je ozna­čen jako stráž­ce kořisti pod jmé­nem „Bill Carson“. Sentenza pak Stevensovi při­po­me­ne, že nikdy nezkla­me, a zastře­lí ho i jeho syna. Poté se vydá k Bakerovi, pře­kva­pí ho v poste­li, aby si vyzve­dl výpla­tu a pře­dal mu zís­ka­né infor­ma­ce. Před odcho­dem také infor­mu­je poba­ve­né­ho Bakera o plat­bě, kte­rou dostal od Stevense, a také mu při­po­me­ne svou loa­ja­li­tu vůči kaž­dé­mu plát­ci a sadis­tic­ky ho zabi­je stře­lou do obli­če­je přes pol­štář. Na dal­ším sním­ku je Sentenza před­sta­ven jako „padouch“.

Tuco mezi­tím po pře­ži­tí pouš­tě dora­zí do ves­ni­ce, kde ve zbroj­ni­ci sesta­ví „doko­na­lou zbraň“ sesta­ve­ním nej­lep­ších čás­tí něko­li­ka zbra­ní a okra­de maji­te­le obcho­du. Poté, co zalo­ží gang, najde Blonďáka, kte­rý si našel uby­to­vá­ní v hote­lo­vém poko­ji, ve ves­ni­ci, kte­rou se chys­ta­jí opus­tit jiža­né obtě­žo­va­ní vojá­ky Unie. Blonďákovi se poda­ří zabít všech­ny Tucovy kom­pli­ce, ale ten ho pře­kva­pí zeza­du, vnik­ne oknem a donu­tí ho, aby se obě­sil. V tu chví­li pro­ra­zí stě­nu míst­nos­ti, kde se oba nachá­ze­jí, kano­ná­da: pod­la­ha se pro­pad­ne a Tuco spad­ne, aniž by utr­pěl něja­ké zra­ně­ní, zatím­co Blonďákovi se mezi­tím poda­ří před ním utéct. Mezitím Sentenza při svém neu­stá­lém pát­rá­ní po Billu Carsonovi dora­zí do tábo­ra vojá­ků Konfederace, kde se dozví o exis­ten­ci sever­ské­ho zaja­tec­ké­ho tábo­ra Betterville, kde by Carson mohl být, pokud je stá­le naži­vu. Po krá­de­ži koně se Tucovi poda­ří vypá­t­rat Blonďáka, kte­rý si mezi­tím našel nové­ho par­ťá­ka, jis­té­ho „Prcka“, jímž ho nahra­dil a s nímž pokra­čo­val ve stej­né hře neú­spěš­ných poprav. Tuco na Blonďáka namí­ří pis­to­li a vyhro­žu­je mu, že ho zabi­je, pokud se poku­sí nebo­hé­ho „Prcka“ osvo­bo­dit, a ten je nako­nec sku­teč­ně obě­šen. Ve chví­li, kdy se Blonďák chys­tá pod­leh­nout, při­jíž­dí dostav­ník bez kočí­ho, nalo­že­ný mrt­vý­mi vojá­ky Konfederace: jeden z nich umí­rá a pro­zra­zu­je, že se jme­nu­je Bill Carson a že v hrob­ce je ukry­to dvě stě tisíc dola­rů výmě­nou za vodu. Tucovi se poda­ří zjis­tit jmé­no hřbi­to­va (Sad Hill), ale zatím­co odchá­zí, aby při­ne­sl umí­ra­jí­cí­mu vodu, Carson těs­ně před smr­tí pro­zra­dí Blondovi jmé­no hrob­ky. Tuco je pro­to nucen pomo­ci Blondýnovi, pokud se chce dostat k penězům.

Poté, co se Tuco zmoc­ní dostav­ní­ku a dvou kon­fe­de­rač­ních uni­fo­rem, aby se mohl vydá­vat za dva vojá­ky, nechá Blonďáka v péči kato­lic­ké­ho kláš­te­ra, kte­rý vede jeho bra­tr Pablo, s nímž je v ost­rém spo­ru. Poté, co se jim vrá­tí síly, jsou oba zaja­ti něko­li­ka yan­ke­eský­mi vojá­ky a odve­ze­ni do zaja­tec­ké­ho tábo­ra v Betterville, kde je držen Sentenza: Sentenza se na zákla­dě infor­ma­cí o Carsonově pohy­bu dozvě­děl, že by se mohl dostat prá­vě do toho­to tábo­ra, a pro­to se tam vydal, při­hlá­sil se do armá­dy Unie a zís­kal hod­nost ser­žan­ta. Když Sentenza vytu­ší, že se Tuco setkal s Carsonem, aby pře­vzal jeho identi­tu, nechá ho mučit bru­tál­ním desát­ní­kem Wallacem a nako­nec z něj zís­ká infor­ma­ce o hřbi­to­vě. Poté, co zjis­tí, že přes­ný hrob zná prá­vě Blonďák, Sentenza změ­ní tak­ti­ku a donu­tí ho sou­hla­sit se spo­leč­ným hle­dá­ním pokla­du.

Mezitím je Tuco vzat do vaz­by Wallacem, kte­rý ho hod­lá odvést na šibe­ni­ci, aby si vyzve­dl odmě­nu za svou hla­vu. Během ces­ty Tuco lstí zabi­je Wallace a unik­ne, dosta­ne se do ves­ni­ce, kde se zdr­žu­je Blonďák, Sentenza a jeho ban­da. Když se zno­vu set­ka­jí, Blondýn a Tuco dají tým zno­vu dohro­ma­dy a roz­bi­jí Sentenzův gang, kte­ré­mu se poda­ří uprch­nout. Na ces­tě ke hřbi­to­vu se Tuco a Blonďák setká­va­jí s pře­káž­kou: je to Langstonský most, o kte­rý se vedou spo­ry a kte­rý je obsa­zen dvě­ma armá­da­mi. Oba zaja­tí Seveřané před­stí­ra­jí, že chtě­jí naru­ko­vat, a zkla­ma­ný kapi­tán jim nabíd­ne, že vyho­dí most do povět­ří; mezi­tím kaž­dý z nich pro­zra­dí tomu dru­hé­mu svou část tajem­ství o dola­rech: Tuco s vel­kou neo­cho­tou a obtí­že­mi pro­zra­dí jmé­no Sad Hill, zatím­co Blond v tichos­ti pro­hlá­sí, že jmé­no napsa­né na hro­bě je jmé­no Archa Stantona.

Po výbuchu mos­tu se armá­dy stáh­nou a Blond s Tucem mohou pře­bro­dit řeku. Zatímco se Blond zdr­žu­je, aby utě­šil umí­ra­jí­cí­ho vojá­ka, Tuco při­jíž­dí na hřbi­tov Sad Hill. Zběsile pobí­há mezi hro­by a hle­dá mezi nimi Stantonův hrob. Při kopá­ní se k němu při­dá Blond, kte­rý na něj namí­ří pis­to­li a nabá­dá ho, aby kopal, ale na mís­to dora­zí i Sentenza. Když Tuco skon­čí s kopá­ním, ote­vře rakev, ale najde jen mrt­vo­lu: Blonďák se bez mas­ky roz­hod­ne napsat na kámen jmé­no napsa­né na hrob­ce a vyzve zby­lé dva pis­tol­ní­ky k napí­na­vé mexic­ké pře­střel­ce: Blonďák zabi­je Sentencu, jehož tělo skon­čí v ote­vře­ném hro­bě, zatím­co Tuco zjis­tí, že jeho pis­to­le je prázd­ná (vyprázd­nil ji Blonďák před­cho­zí noc).

Biondo na kámen nena­psal žád­né jmé­no: pení­ze jsou v ano­nym­ním hro­bě ved­le Stantonova. Kořist vyjde na svět­lo, ale mla­dík, kte­ré­ho Blonďák zabil, netu­ší, o koho jde. Kořist vyjde na svět­lo, ale roz­ja­ře­ný Tuco je donu­cen Blonďákem balan­co­vat na kří­ži hrob­ky se smyč­kou kolem krku. Tuco pro­sí Blonďáka, kte­rý odjíž­dí s polo­vi­nou peněz, aby ho zachrá­nil před obě­še­ním. Teprve z vel­ké dál­ky Blonďák vystře­lí lano a čás­teč­ně osvo­bo­dí Tuca. Tuco, roz­zu­ře­ný tím, co se sta­lo, a na kon­ci pří­bě­hu ke své ško­dě, běží k mís­tu, kde je Blonďák, pak se zasta­ví a kři­čí: „Hej, Blonďáku! Víš, čí jsi syn? TY JSI SYN VELKÉ KURVY!!!“, k čemuž se doko­na­le váže hudeb­ní motiv fil­mu, kte­rý pře­ru­šu­je, ale záro­veň nazna­ču­je ban­di­to­vo pro­vo­lá­ní. Film kon­čí tře­mi zasta­ve­ný­mi zábě­ry, podob­ně jako na začát­ku, kte­ré uka­zu­jí tři osu­dy - hod­né­ho, zlé­ho a ošk­li­vé­ho.

Produkce

Geneze

Po úspě­chu fil­mů Pro hrst dola­rů a O pár dola­rů víc oslo­vi­li ředi­te­lé United Artists sce­náris­tu těch­to fil­mů Luciana Vincenzoniho, aby odkou­pil prá­va na před­cho­zí fil­my a dal­ší wes­tern. On, pro­du­cent Alberto Grimaldi a Sergio Leone nemě­li žád­ný plán, Leone vlast­ně neměl v úmys­lu nato­čit dal­ší wes­tern; také ho láka­la obrov­ská suma peněz (kte­rá by mu umož­ni­la žít do kon­ce živo­ta), a tak nabíd­ku při­jal, aniž by měl jakou­ko­li před­sta­vu. Naštěstí pro něj Vincenzoni navr­hl „film o třech lotrech, kte­ří hle­da­jí poklad v době ame­ric­ké občan­ské vál­ky“. Studio sou­hla­si­lo, ale chtě­lo znát nákla­dy na film: Vincenzoni a Grimaldi se dohod­li se spo­leč­nos­tí United Artists na roz­počtu 1 mili­on dola­rů a 50 % z kasov­ní­ho zis­ku mimo Itálii. Celkový roz­po­čet by se pohy­bo­val kolem 1,3 mili­o­nu dola­rů, což je obrov­ská část­ka, když si uvě­do­mí­me, jak nejis­tým pod­mín­kám Leone čelil o pou­hé dva roky dří­ve.

Existují tři růz­né ver­ze těch­to sku­teč­nos­tí. Luciano Vincenzoni o nich píše tak­to:

„Zavolal jsem vice­pre­zi­den­to­vi United Artists v Paříži, své­mu pří­te­li Iljovi Lopertovi, kte­rý při­jel do Říma s celým štá­bem. Vzal jsem je do Superkina, naštěs­tí to byl den, kdy měli roz­bi­tou poklad­nu. Byly tam tři tisí­ce lidí. Film zhléd­li za bouř­li­vé­ho smí­chu a potles­ku a chtě­li jít rov­nou do Grand Hotelu pode­psat smlou­vu. Zaplatili zaru­če­ně mini­mál­ně troj­ná­so­bek nej­op­ti­mis­tič­těj­ších oče­ká­vá­ní výrob­ce. Jak to Američané děla­jí, prv­ní, co řek­li, když pode­psa­li smlou­vu, bylo: „Teď kří­žo­vě zajiš­ťu­je­me, vyrov­ná­vá­me zis­ky a ztrá­ty s dal­ším fil­mem; co bude dál?“. Neměli jsme žád­ný plán. S tichým sou­hla­sem Leoneho a Grimaldiho jsem začal vymýš­let. „Film o třech dare­bá­cích, kte­ří se honí za pokla­dem během občan­ské vál­ky, tak tro­chu v duchu Velké vál­ky, kte­rou jste dis­tri­bu­o­va­li v Americe.“ A hned řek­li: „Koupíme to: kolik to bude stát?“, aniž by byl napsa­ný před­mět, jen slo­va. Obrátil jsem se tedy na Leoneho a zeptal se: „Kolik?“. Leone se zeptal: „Kolik?“ Řekl jsem mu: „Ten film jsem mu prá­vě pro­dal.“ Upřímně řeče­no, byl to zázrak, bez pří­bě­hu, jenom to děla­lo tro­chu scé­ny. Grimaldi a Leone se mě zepta­li: „Co jsi jim řekl?“. Řekl jsem: „Příběh o občan­ské vál­ce se tře­mi her­ci, řek­ně­te mi posta­vu.“ Grimaldi řekl: „A co takhle osm set tisíc dola­rů?“. Řekl jsem: „Ať je to mili­on. Obrátil jsem se na Loperta a řekl: „Milion dola­rů.

Podle Sergia Donatiho však jed­ná­ní s United Artists pro­bí­ha­la jinak:

„Grimaldi byl při­pra­ven pro­dat prá­va na film Pro pár dola­rů navíc ve Spojených stá­tech a Kanadě. Ve stej­né době pra­co­val Luciano Vincenzoni s Iljou Lopertem a byl dob­rým pří­te­lem Arnolda a Davida Pickerových z United Artists. Byli v Římě. Přesvědčil Loperta, aby vzal lidi ze Spojených arab­ských emi­rá­tů na vel­ké pro­mí­tá­ní fil­mu Pro pár dola­rů navíc... a Lucianovi se sku­teč­ně poda­ři­lo pro­dat film spo­leč­nos­ti United Artists a zís­kat 10 pro­cent ze všech zis­ků a také pro­cen­ta z dal­ší­ho fil­mu Hodný, zlý a ošk­li­vý.“

Sergio Leone má ješ­tě jinou ver­zi udá­los­tí. Tvrdí, že myš­len­ka fil­mu byla jen jeho, a zdů­raz­ňu­je, že film byl kon­ci­po­ván jako při­ro­ze­né pokra­čo­vá­ní dvou před­cho­zích wes­ter­nů:

„Už jsem necí­til tako­vý tlak, abych divá­kům nabí­dl jiný druh fil­mu. Teď jsem mohl nato­čit přes­ně tako­vý film, jaký jsem chtěl... Právě když jsem pře­mýš­lel o pří­bě­hu fil­mu Pro pár dola­rů navíc a o tom, díky čemu fun­go­val, o roz­díl­ných moti­va­cích Van Cleefa a Eastwooda, našel jsem jádro tře­tí­ho fil­mu... Vždycky jsem si mys­lel, že dob­ro, zlo a nási­lí nee­xis­tu­jí v abso­lut­ním a totál­ním smys­lu. Přišlo mi zají­ma­vé demysti­fi­ko­vat tato pří­dav­ná jmé­na v pro­stře­dí wes­ter­nu. Vrah může pro­je­vo­vat vzne­še­ný altru­is­mus, zatím­co dob­rý člo­věk je scho­pen zabí­jet s napros­tou lhos­tej­nos­tí. Zdánlivě ošk­li­vý člo­věk, když ho lépe pozná­me, se může uká­zat cen­něj­ší, než se zdá - a schop­ný něhy... Do pamě­ti se mi vry­la sta­rá řím­ská píseň, píseň, kte­rá mi při­pa­da­la plná zdra­vé­ho rozu­mu: Zemřel kar­di­nál, kte­rý konal dob­ro a zlo. Zlí mu děla­li dob­ře a dob­ří špat­ně. V pod­sta­tě to byla morál­ka, kte­rou jsem chtěl do fil­mu vlo­žit.“

Scénář

Režisér Sergio Leone při natá­če­ní dal­ší­ho své­ho fil­mu Tenkrát v Americe

Když Sergio Leone roz­pra­co­vá­val všech­ny své nápa­dy do sku­teč­né­ho scé­ná­ře, Vincenzoni mu dopo­ru­čil spo­lu­prá­ci se sce­náris­tic­kým týmem ve slo­že­ní Agenore Incrocci a Furio Scarpelli, kte­rý spra­vo­val sám Leone a Sergio Donati. Leone k tomu­to téma­tu řekl: „Příspěvek obou sce­náris­tů byl kata­stro­fál­ní. Byly to vti­py a nic jiné­ho. Nemohl jsem pou­žít ani jed­nu z věcí, kte­ré napsa­li. Bylo to nej­hor­ší zkla­má­ní mého živo­ta. Musel jsem se zno­vu cho­pit scé­ná­ře s něja­ký­mi čer­no­chy (má na mys­li Sergia Donatiho).“ Donati s tím sou­hla­sí a dodá­vá: „V koneč­né ver­zi scé­ná­ře nezů­sta­lo prak­tic­ky nic z toho, co napsa­li. Napsali pou­ze prv­ní část. Sotva řádek. K Leoneho sty­lu měly vel­mi dale­ko. Z jeho stra­ny bylo jejich vta­že­ní typic­kou vol­bou. Potřeboval vyzkou­šet něco nové­ho. A bylo to nepří­jem­né. Spíše než wes­tern napsa­li Age a Scarpelli jakousi kome­dii ode­hrá­va­jí­cí se na Západě.“ Sám Furio Scarpelli ozna­čil své setká­ní s Leonem za osu­do­vé. Vincenzoni pro­hlá­sil, že scé­nář napsal za jede­náct dní, ale brzy pro­jekt opus­til, pro­to­že jeho vzta­hy s Leonem se zhor­ši­ly: věno­val se dvě­ma wes­ter­nům s jiný­mi reži­sé­ry, Il mer­ce­na­rio (1968) Sergia Corbucciho a Da uomo a uomo (1967) Giulia Petroniho.

Všechny tři hlav­ní posta­vy obsa­hu­jí auto­bi­o­gra­fic­ké prv­ky reži­sé­ra. V jed­nom z roz­ho­vo­rů řekl:

„V mém svě­tě jsou anar­chis­té těmi nej­re­ál­něj­ší­mi posta­va­mi. Znám je lépe, pro­to­že mé myš­len­ky jsou jim bliž­ší. Jsem ze všech tří. Sentenza nemá duši, je to pro­fe­si­o­nál v tom nej­ba­nál­něj­ším slo­va smys­lu. Jako robot. U ostat­ních dvou postav tomu tak není. Vzhledem k meto­dic­ké a opa­tr­né strán­ce mé posta­vy jsem na tom podob­ně jako Blond: ale mé hlu­bo­ké sym­pa­tie budou vždyc­ky na stra­ně Tuca... doká­že být dojem­ný se vší tou něhou a zra­ně­nou lid­skostí. Ale Tuco je také tvor pudo­vý, bastard, tulák.“

Film byl tedy zalo­žen na třech rolích: Harlekýn, pika­resk­ník a padouch. Leoneho také vel­mi zau­ja­ly myš­len­ky fil­mu:

„Zaujalo mě na jed­né stra­ně demy­ti­zo­vat pří­dav­ná jmé­na a na dru­hé stra­ně uká­zat absur­di­tu vál­ky... Občanská vál­ka, s níž se posta­vy setká­va­jí, je z mého pohle­du zby­teč­ná, hlou­pá: není vede­na pro spra­ved­li­vou věc. Klíčovou větou fil­mu je věta posta­vy (Blonďáka), kte­rá komen­tu­je bitvu na mos­tě: „Nikdy jsem nevi­děl tolik lidí umí­rat... tak špat­ně“. Ukazuji sever­ský kon­cen­t­rač­ní tábor... ale čás­teč­ně jsem mys­lel na nacis­tic­ké tábo­ry s jejich orchest­ry Židů.“

Vyprávěl také jed­nu sta­rou his­tor­ku z vál­ky:

„Chtěl jsem v pito­resk­ním fil­mu uká­zat lid­skou imbe­ci­li­tu spo­lu s rea­li­tou vál­ky. Někde jsem četl, že v jižan­ských tábo­rech jako Andersonville zemře­lo 120 000 lidí, ale nikde neby­la zmín­ka o vyhla­zo­vá­ní v sever­ských zaja­tec­kých tábo­rech. Vždycky sly­ší­me o haneb­ném cho­vá­ní pora­že­ných, nikdy ne o vítě­zích. Proto jsem se roz­ho­dl uká­zat vyhla­zo­vá­ní v sever­ním tábo­ře. Američanům se to nelí­bi­lo... Americká občan­ská vál­ka je téměř tabu­i­zo­va­né téma, pro­to­že její rea­li­ta je šíle­ná a neu­vě­ři­tel­ná. Skutečné ději­ny Spojených stá­tů však byly posta­ve­ny na nási­lí, kte­ré lite­ra­tu­ra ani film nikdy pořád­ně neu­ká­za­ly. Osobně jsem vždyc­ky spí­še pro­ti ofi­ci­ál­ní ver­zi udá­los­tí - nepo­chyb­ně je to dáno tím, že jsem vyros­tl ve fašis­mu. Na vlast­ní kůži jsem se pře­svěd­čil, jak lze mani­pu­lo­vat s his­to­rií, a pro­to vždy zpo­chyb­ňu­ji to, co se šíří. Pro mě se to sta­lo bez­pod­mí­neč­ným reflexem.“

Vězeňský tábor, kam jsou Blond a Tuco odve­ze­ni, je vytvo­řen pod­le oce­lo­vých basre­li­éfů Andersonville ze srp­na 1864, kdy zde bylo asi 35 000 věz­ňů. Některé exte­ri­é­ro­vé scé­ny fil­mu byly navíc ovliv­ně­ny foto­gra­fic­kým archi­vem Mathewa B. Bradyho. Brady.

Van Cleef v této sou­vis­los­ti vzpo­mí­nal:

„Vězeňský tábor, kte­rý Sergio vybu­do­val, nebyl nic moc - jen pár domů a spous­ta plo­tů. Bylo pře­lid­ně­né, ale člo­věk měl dojem, že to tak muse­lo být i za občan­ské vál­ky. Bylo to jako někte­ré obráz­ky, kte­ré jsem viděl v Andersonville... jako Bradyho foto­gra­fie.“

Ohledně pro­stře­dí fil­mu Sergio Leone řekl:

„Američtí spi­so­va­te­lé jsou pří­liš závis­lí na jiných spi­so­va­te­lích a nejdou dosta­teč­ně hlu­bo­ko do vlast­ní­ho pří­bě­hu. Při pří­pra­vě kni­hy Hodný, zlý a ošk­li­vý jsem zjis­til, že během občan­ské vál­ky se v Texasu ode­hrá­la pou­ze jed­na bitva, jejímž sku­teč­ným cílem bylo vlast­nic­tví texaských zla­tých dolů. Účelem bitvy bylo zabrá­nit Severu (nebo Jihu), aby se ke zla­tu dostal jako prv­ní. Když jsem byl ve Washingtonu, sna­žil jsem se o této udá­los­ti najít více doku­men­tů. Knihovník z Kongresové knihov­ny, nej­vět­ší knihov­ny na svě­tě, mi řekl: „Myslím, že se mýlí­te. Říkáte Texas, pane? Musí jít o chy­bu. Nikdo v Americe nikdy neve­dl bitvu o zla­té doly a občan­ská vál­ka se v Texasu nikdy neko­na­la. Přijďte za dva nebo tři dny a já pro­ve­du něja­ké kon­t­ro­ly. Ale jsem si jis­tý, že se mýlí­te. No, vrá­til jsem se za dva nebo tři dny a ten chlap se na mě podí­val, jako by viděl ducha. „Mám tu osm knih,“ řekl, „a všech­ny se týka­jí této kon­krét­ní udá­los­ti. Jak jste to pro­bo­ha věděl? Čte jen ital­sky, tak jak to zjis­ti­la? Teď už chá­pu, proč vy Italové točí­te tak výji­meč­né fil­my. Jsem tu už dva­cet let a zatím se tu neob­je­vil jedi­ný ame­ric­ký reži­sér, kte­rý by se obtě­žo­val při­jet a zjis­tit něco o his­to­rii Západu. No a teď mám taky obrov­skou kni­hov­nu - ve Washingtonu mi za osm dola­rů oko­pí­ru­jí celou kni­hu!“

Režisér nevá­hal do fil­mu zahr­nout i osob­ní prv­ky týka­jí­cí se vál­ky: Blondýn a Tuco vní­ma­jí vál­ku stej­ně jako reži­sér a pohle­dy obou hrdi­nů na bojiš­ti shr­nu­jí to, co chtěl reži­sér sdě­lit. Navíc vyu­ží­vá výprav­né pro­střed­ky ke zvý­raz­ně­ní kon­tras­tů ve váleč­ných scé­nách, kri­ti­zu­je a záro­veň sati­ri­zu­je občan­skou vál­ku: Tuco a Biondo jsou totiž jed­ni z mála, kte­ří během bitvy o most neno­sí vojen­ský oděv a kte­ří ve vše­o­bec­ném váleč­ném maras­mu pro­je­vu­jí lid­skost.

Původní název fil­mu zněl I due mag­ni­fi­ci stracci­o­ni (Dva vel­ko­le­pí had­rá­ři), ale byl změ­něn těs­ně před natá­če­ním fil­mu, když se Vincenzonimu zdál název Il buo­no, il brut­to, il cat­ti­vo (Hodný, zlý, ošk­li­vý), kte­rý Leoneho oka­mži­tě oslo­vil.

Obsazení

Blondýn (Clint Eastwood)

Dobrý, muž beze jmé­na (jedi­ná posta­va, kte­rá se obje­vi­la ve všech třech fil­mech dola­ro­vé tri­lo­gie), fleg­ma­tic­ký, aro­gant­ní lovec lidí, kte­rý sou­pe­ří s Tucem a Sentenzou při hle­dá­ní zako­pa­né­ho zla­ta upro­střed ame­ric­ké občan­ské vál­ky. Blonďák a Tuco jsou přá­te­lé a nepřá­te­lé: Tuco zná jmé­no hřbi­to­va, kde je zla­to ukry­to, ale Blonďák zná jmé­no hro­bu, kde je pohřbe­no. To je nutí spo­lu­pra­co­vat a vzá­jem­ně si pomá­hat. Navzdory tomu­to cham­ti­vé­mu hle­dá­ní je na Blondovi patr­ný sou­cit s vojá­ky, kte­ří zemře­li v cha­o­tic­kém váleč­ném krvepro­li­tí: „Nikdy jsem nevi­děl umí­rat tolik lidí, tak špat­ně.“ Říká, jen­že hned poté se cynic­ky sna­ží vyrvat Tucovi jmé­no hřbi­to­va. Clint Eastwood ztě­les­ňu­je snad nej­ú­spěš­něj­ší posta­vu Sergia Leoneho: vyso­ký, lako­nic­ký, smr­tí­cí pis­tol­ník se smys­lem pro detail. Velmi důle­ži­tá je také pří­tom­nost dout­ní­ku, jed­no­ho ze sym­bo­lů toho­to fil­mu: Clint Eastwood ho má v ústech prak­tic­ky neu­stá­le a opa­ko­va­ně si ho zapa­lu­je.

Leone před­sta­vu­je posta­vu někde na pome­zí kla­sic­ké­ho lov­ce lidí a ban­di­ty, při­čemž se inspi­ru­je vel­ký­mi kla­si­ky, jako jsou řec­ké tragé­die a Shakespearova díla. Postava Clinta Eastwooda je navíc, jak sám při­zná­vá, vel­mi ovliv­ně­na sty­lem vel­kých latin­ských auto­rů, jako jsou Plautus a Terence. Sergio Donati o něm řekl:

„Clint Eastwood je z těch tří roz­hod­ně nej­po­dob­něj­ší svým posta­vám: uza­vře­ný, málo­mluv­ný, iro­nic­ký. Člověkem se stá­vá až před talí­řem špaget: s výjim­kou Buda Spencera jsem nikdy nevi­děl jiné­ho her­ce, kte­rý by byl scho­pen pra­vi­del­ně sníst tři dvo­ji­té por­ce jako on. Ale on netloust­ne, sak­ra.“

Muži na pré­rii skon­či­li v roce 1965 a v té době nebyl ve Spojených stá­tech uve­den žád­ný z dal­ších dvou fil­mů dola­ro­vé tri­lo­gie. Když mu Leone nabí­dl roli ve svém dal­ším fil­mu, byla to jedi­ná nabíd­ka, kte­rou herec dostal, ale stá­le ho nepře­svěd­či­la: měl pocit, že role Tuca je důle­ži­těj­ší než jeho vlast­ní, a tak ji chtěl zmen­šit. Leone se ho sna­žil pře­svěd­čit: „Roli Bionda téměř nehrál. Po pře­čte­ní scé­ná­ře zjis­til, že role Tuca je pří­liš důle­ži­tá, že je to lep­ší z obou rolí. Tak jsem se mu sna­žil domlu­vit: „Ten film je del­ší než ty dva před­cho­zí. Nemůžeš být úpl­ně sám. Tuco je pro pří­běh nezbyt­ný a zůsta­ne tako­vý, jaké­ho jsem ho chtěl mít. Musíte pocho­pit, že on je herec ve ved­lej­ší roli... a ve chví­li, kdy se obje­ví­te, je on hvězdou, kte­rá se obje­ví.“

Eastwood však nebyl pře­svěd­čen, a tak se Leone spo­lu se svou ženou musel vydat do Kalifornie, aby se poku­sil o medi­a­ci. Režisérova man­žel­ka Carla si na to doko­na­le vzpo­mí­ná: „Clint Eastwood a jeho žena Maggie při­šli k nám do hote­lu... Vysvětlila jsem mu, že sku­teč­nost, že má po svém boku dal­ší dva skvě­lé her­ce, může jeho posta­ve­ní jen posí­lit. Někdy i vel­ká hvězda, kte­rá hra­je men­ší roli s jiný­mi vel­ký­mi her­ci, může vyu­žít situ­a­ce. Někdy udě­lat krok zpět zna­me­na­lo udě­lat dva kro­ky vpřed.“ Když se obě ženy domlu­vi­ly, Eastwood a Leoneová se ostře střet­li a jejich vztah začal pukat. Leone řekl: „Pokud tu roli zahra­je, budu nad­še­ný. Ale jest­li ne - no, pro­to­že jsem ho vymys­lel já - budu muset zít­ra vymys­let jiné­ho, jemu podob­né­ho.“ Po dvou dnech vyjed­ná­vá­ní herec sou­hla­sil s natá­če­ním a chtěl za to 250 000 dola­rů a 10 pro­cent z kasov­ní­ho zis­ku ve všech západ­ních teri­to­ri­ích, což se Leonemu nelí­bi­lo. Postava Clinta Eastwooda je ve fil­mu nazý­vá­na Tucem pod pře­zdív­kou Blonďák, pro­to­že nikdo nezná jeho pra­vé jmé­no. Ve scé­ná­ři fil­mu je však nazý­ván „Joe“, stej­ně jako ho Piripero oslo­vu­je ve fil­mu Pro hrst dola­rů.

Tuco Ramírez (Eli Wallach)

Ošklivý Tuco Benedicto Pacifico Juan María Ramírez je komic­ký, nemotor­ný a upo­ví­da­ný mexic­ký ban­di­ta, po kte­rém úřa­dy pát­ra­jí kvů­li mno­ha zlo­či­nům růz­né­ho dru­hu. Tucovi se poda­ří zjis­tit jmé­no hřbi­to­va, kde je zla­to pohřbe­no, ale jmé­no hrob­ky nezná: zná ho jen Blonďák. Tento stav je donu­tí stát se spo­leč­ní­ky na cestách. K výbě­ru Wallacha Leone řekl: „Tuco před­sta­vu­je, stej­ně jako poz­dě­ji Cheyenne, všech­ny roz­po­ry Ameriky a čás­teč­ně i moje. Gian Maria Volonté by ho rád hrál, ale nemys­lím si, že by to byla správ­ná vol­ba. Stal by se neu­ro­tic­kou posta­vou a já potře­bo­val her­ce s při­ro­ze­ným komic­kým talen­tem. Tak jsem si vybral Eliho Wallacha, kte­rý obvykle hrál dra­ma­tic­ké role. Wallach měl v sobě něco z Chaplinse, což mno­ho lidí zřej­mě nikdy nepo­cho­pi­lo. A on byl pro roli Tuca jako stvo­ře­ný.“

Leone si tedy nako­nec vybral Eliho Wallacha na zákla­dě jeho role ve fil­mu Dobytí zápa­du (1962). Na Leoneho udě­lal vel­ký dojem zejmé­na jeho výkon ve slav­né scé­ně Železnice. Režisér Oreste De Fornari ve své bio­gra­fii řekl:

„Eliho Wallacha jsem si vybral kvů­li ges­tu, kte­ré udě­lá ve fil­mu Dobytí zápa­du, když vystou­pí z vla­ku a mlu­ví s Peppardem. Uvidí chlap­ce, Peppardova syna, oto­čí se, stře­lí ho prs­ty a udě­lá prd. Z toho jsem pocho­pil, že je to komic­ký herec cha­pli­nov­ské­ho půvo­du, nea­pol­ský Žid: s ním se dá dělat coko­li. Ve sku­teč­nos­ti jsme se spo­lu dob­ře bavi­li.“

Seznámili se v Los Angeles, ale herec byl skep­tic­ký k tomu, že by si zno­vu zahrál tako­vou posta­vu: ale poté, co mu uká­za­li úvod­ní sek­ven­ci fil­mu Pro pár dola­rů navíc, řekl: „Kdy mě chceš?“ A pak se zeptal: „Kdy mě chceš vidět?“ Oba si pad­li do oka a sdí­le­li stej­ný své­ráz­ný smy­sl pro humor. Leone dovo­lil Wallachovi, aby svou posta­vu upra­vil, pokud jde o insce­na­ci a opa­ku­jí­cí se ges­ta; ostat­ně oble­če­ní Tuca vybral sám Wallach. Byl to také herec, kte­rý navr­hl opa­ku­jí­cí se zna­me­ní kří­že, ges­to, kte­ré posta­va opa­ko­va­ně pou­ží­vá. Eli Wallach vzpo­mí­ná na prá­ci s Van Cleefem něko­li­ka slo­vy: „Na prá­ci s Van Cleefem vzpo­mí­nám hlav­ně pro­to, že se prá­vě stal hrdým maji­te­lem nové­ho mer­ce­de­su. Byl jsem Clintovi vel­mi vděč­ný, při­šel s nápa­dy a detai­ly, kte­ré mou posta­vu ješ­tě vylep­ši­ly... Na pla­ce moc nemlu­vil, ale byl vel­mi pozor­ný pozo­ro­va­tel. Řekl, že to byl jeho tře­tí film v Itálii a že se vrá­tí do Spojených stá­tů, aby se tam sou­stře­dil na svou kari­é­ru, a to také udě­lal. Eastwood i Van Cleef pocho­pi­li, že posta­va Tuca je reži­sé­ro­vi blíz­ká, a Leone a Wallach se mimo natá­če­ní sta­li dob­rý­mi přá­te­li. Van Cleef k tomu pozna­me­nal:

„Tuco je jedi­ný z tro­ji­ce, kte­ré­ho divá­ci zna­jí. Setkáváme se s jeho bra­t­rem, pocho­pí­me, odkud pochá­zí a proč se stal ban­di­tou. Ale Clintova a moje posta­va zůstá­va­jí tajem­né... bylo jas­né, že divá­ci dají před­nost Wallachově posta­vě.“

Sentenza (Lee Van Cleef)

Zloduch, bez­o­hled­ný zabi­ják jmé­nem Sentenza. Když jsou Blonďák a Tuco zaja­ti v pře­vle­če­ní za vojá­ky Konfederace, Sentenza je ser­žant Unie (prav­dě­po­dob­ně zabil sku­teč­né­ho ser­žan­ta, sou­dě pod­le poba­ve­né reak­ce Tuca na „ser­žan­ta Sentenzu“), kte­rý je vyslý­chá a mučí Tuca, při­čemž zjis­tí jmé­no hřbi­to­va, kde je zla­to pohřbe­no, ale ne hrob. Poté uza­vře let­mé spo­je­nec­tví s Blonďákem, ale oba býva­lí kama­rá­di se na něj vrh­nou, jakmi­le to jde. Sentenzův zachmu­ře­ný a vždy zamyš­le­ný výraz a napůl zavře­né oči z něj děla­jí ide­ál­ní ste­re­o­typ padou­cha. Leone původ­ně uva­žo­val o Charlesi Bronsonovi pro roli Sentenzy, ale ten už hrál v Tuctu špi­nav­ců (1967). Leone se roz­ho­dl zno­vu spo­lu­pra­co­vat s Lee Van Cleefem:

„Věděl jsem, že Van Cleef už hrál roman­tic­kou roli ve fil­mu Pro pár dola­rů navíc, tak­že mě zau­ja­la myš­len­ka, že by měl hrát posta­vu, kte­rá je jeho opa­kem.“

Lee Van Cleef vzpo­mí­ná: „Nemohl jsem se dohod­nout na prv­ním fil­mu, pro­to­že jsem neměl ani na zapla­ce­ní účtu za tele­fon. Natočil jsem film, zapla­til tele­fon­ní účet a přes­ně o rok poz­dě­ji, 12. dub­na 1966, jsem byl zno­vu povo­lán k natá­če­ní fil­mu Hodný, zlý a ošk­li­vý. A spo­lu s tím jsem také nato­čil film The Reckoning. Ale teď jsem mís­to sedm­nác­ti tisíc dola­rů vydě­lá­val sto a něco, a to díky Leonemu, ne díky mně.“ Herec se bál koní a neu­měl jez­dit. Donati řekl: „Dali mu učen­li­vé­ho malé­ho čer­né­ho kam­zí­ka, vycvi­če­né­ho jako cir­ku­so­vé zví­ře (pokud jste si všimli, v jiných scé­nách na něm jez­dí Wallach, dal­ší občan, kte­rý neu­mí sed­lat). Ale abys­te ho dosta­li na koně, potře­bo­va­li jste žid­li (pří­sa­hám) a člo­vě­ka, kte­rý by to zví­ře držel. A pak vystou­pit, to byla samo­zřej­mě podob­ná tragé­die.“

Na roz­díl od vět­ši­ny postav, kte­ré hrál, byl Lee Van Cleef vel­mi jem­ný člo­věk. Donati pro­zra­dil anekdo­tu: „[Ve fil­mu Hodný, zlý a ošk­li­vý] musel dát fac­ku pro­sti­tut­ce a nemohl to ani před­stí­rat. Herečka, kte­rou byla Rada Rassimovová, mu řek­la: „No tak, neboj se, i kdy­bys dostal pořád­nou fac­ku, je mi to jed­no, jen mě udeř...“. S uzar­dě­ním vysvět­lo­val, že se pros­tě nedo­ká­že při­mět k tomu, aby zve­dl ruku k ženě, že je to sil­něj­ší než on.“ Také v tom­to fil­mu nosí Lee Van Cleef barev­né kon­takt­ní čoč­ky: ve sku­teč­nos­ti má od naro­ze­ní jed­no oko zele­né a dru­hé mod­ré: tuto vlast­nost mas­ko­val ve všech svých fil­mech, ale v Hodném, zlém a ošk­li­vém je mož­né vidět odliš­ný odstín bar­vy díky čas­tým Leoneho detail­ním zábě­rům. Právě oči mu vynes­ly název ang­lic­ké ver­ze fil­mu, což je Leoneho vlast­ní nápad: „Angel Eyes“.

• Zdroj: Italská wiki­pe­die
• Photo © Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)

---