Hoteliér - 65 %

Photo © Artcam

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Herec Pavel Landovský má živo­ta plné zuby, nemo­ci mu ztrp­ču­jí kaž­dý den a nej­ra­dě­ji by se vším skon­čil. Má však kolem sebe lidi, kte­rým sto­jí za zájem a úctu. Herecký kole­ga a reži­sér Jan Kačer dostal nápad, že se spo­leč­ně s Vladimírem Pucholtem, Josefem Abrahámem a Libuší Šafránkovou poku­sí nalézt něja­ký spo­leč­ný zájem a cíl, kte­rý by naru­šil jeho nega­ti­vis­tic­ký pří­stup k živo­tu. Opráší Landovského hru Hodinový hote­li­ér, kte­rá byla popr­vé uve­de­na kon­cem šede­sá­tých let v praž­ském Činoherním klu­bu, kde byl Pavel Landovský v herec­kém angaž­má a jako před­ní člen této pro­slu­lé scé­ny exce­lo­val v řadě rolí. Kačer si pohrá­vá s myš­len­kou, že zkou­še­ní hry a pří­pra­va na vystou­pe­ní před divá­ky dodá Landovskému novou ener­gii. Během spo­leč­ných setká­ní a zkou­šek bude všech­no natá­čet Josef Abrahám mlad­ší. Nápad Jana Kačera vypa­dá báječ­ně a nezbý­vá jen pře­mlu­vit dal­ší účast­ní­ky.

Myšlenka pomo­ci kama­rá­do­vi bojo­vat s nemo­cí, věkem a nepří­jem­ným poci­tem bez­mo­ci a zby­teč­nos­ti je sice smě­ro­vá­na k osob­nos­ti veřej­ně zná­mé, ale svým způ­so­bem je mož­né pro­jekt chá­pat v obec­né rovi­ně. Otázka, jak se vyrov­nat se stá­řím a nemo­ce­mi, se týká kaž­dé­ho člo­vě­ka. Nikdo nezná ide­ál­ní před­pis ani uni­ver­zál­ní rady, jak se brá­nit nega­tiv­ním myš­len­kám a neza­trpk­nout.  A tady je mož­né brát nápad nazkou­šet hru a udě­lat před­sta­ve­ní pro lidi něco jako naplá­no­vat si výlet do míst, kte­ré má člo­věk rád a cítí se tam dob­ře. Ač se zdá blá­ho­vé a vzhle­dem ke zdra­vot­ní­mu sta­vu a nála­do­vos­ti Landovského i těž­ko usku­teč­ni­tel­né, je vidět sna­ha něco změ­nit a pro­žít kou­sek spo­leč­né­ho času. Setkání přá­tel pro­bí­há spon­tán­ně, ote­vře­ně a veli­ce oso­bi­tě. Všichni o kame­ře vědí, ale chá­pou ji jako dopl­něk, stej­ně jako se natá­čí běž­né rodin­né sešlos­ti nebo akce.  Je zají­ma­vé sle­do­vat zná­mé herec­ké osob­nos­ti zce­la uvol­ně­né a baví­cí se o běž­ných lid­ských sta­ros­tech. I zkouš­ky hry Hodinový hote­li­ér začí­na­jí čas­to z vol­né­ho roz­ho­vo­ru a postup­ně se her­ci naho­dí do svých rolí.  A cito­va­né úryv­ky ze hry půso­bí až poe­tic­ky v kon­tras­tu k syro­vé trp­kos­ti nemo­ci a znám­kám stá­ří.

Režisér Josef Abrahám mlad­ší se pocti­vě sna­ží zachy­tit stě­žej­ní momen­ty vzá­jem­ných setká­ní i kra­tič­kých zkou­šek až po samot­né vystou­pe­ní. Nebylo to leh­ké, neboť nechuť Landovského fil­mo­vat je zřej­má stej­ně, jako je zřej­mý zájem být stře­dem pozor­nos­ti a lehce „pře­hrá­vat“. U ostat­ních účast­ní­ků natá­če­ní se stří­da­jí chví­le zau­ja­tých roz­ho­vo­rů i zva­žo­vá­ní samot­né rea­li­za­ce pro­jek­tu. U všech je však patr­ná radost ze spo­leč­ných setká­ní a vzá­jem­ný respekt.

Film má pře­de­vším doku­men­tem, kte­rý zachy­cu­je výraz­ných herec­ké osob­nos­ti v době, kdy kaž­dý z nich má už mno­ho úspě­chů za sebou a sou­čas­ně má i vlast­ní postoj k pro­ží­vá­ní vlast­ní­ho živo­ta, stá­ří i pří­pra­vě spo­leč­né­ho vstou­pe­ní. Režisér se nebál do doku­men­tu zahr­nout i doha­dy jed­not­li­vých účast­ní­ků o smys­lu celé­ho pro­jek­tu. Všichni, kro­mě Libuše Šafránkové, k pro­jek­tu bez výhrad při­stou­pi­li. A prá­vě ote­vře­nost a lid­ský pohled na pro­blém, jak pomá­hat a co pro dru­hé­ho dělat, dává fil­mo­vé­mu doku­men­tu obec­ný pře­sah.  Další hod­no­tou fil­mu je pohled na civil­ní tvář zná­mých her­ců. Tady nejsou spo­jo­vá­ni se svý­mi role­mi a roz­ho­vo­ry o banál­ních lid­ských sta­ros­tech a plá­nech při­bli­žu­je a zlidš­ťu­je jejich osob­nost. V tom­to smě­ru půso­bí  film  veli­ce stříz­li­vě a je ško­da, že se reži­sér roz­ho­dl o umě­lec­ké obo­ha­ce­ní.  Prostřihy se zábě­ry na běží­cí koně s cita­cí úryv­ků ze hry Hodinový hote­li­ér sice pod­tr­hu­jí poe­tic­ký text, ale půso­bí jako z jiné­ho svě­ta. A to neko­re­spon­du­je s rea­li­tou doku­men­tár­ní­ho fil­mu, je to kon­tra­pro­duk­tiv­ní a text to nepo­tře­bu­je. Landovský sám říká text s citem a až dojem­ně v sou­la­du s posta­vou, kte­rou ve zkou­še­né hře před­sta­vu­je.

Ještě s jed­ním moti­vem se reži­sér popa­so­val tak tro­chu nad míru sne­si­tel­nos­ti. Jsou to zábě­ry na Pucholta, kte­rý si opa­ku­je zkou­še­ný text při chůzi měs­tem nebo na zahra­dě. Ukazuje to sice usi­lov­nou pří­pra­vu her­ce na roli, ale dale­ko půso­bi­věj­ší jsou situ­a­ce, kdy se pro­je­vu­je jako kama­rád a lékař, kte­rý se s humo­rem sobě vlast­ním sna­ží nemoc­né­ho Landovského pro­mě­nit na ale­spoň tro­chu ukáz­ně­né­ho paci­en­ta.

Film Hoteliér sle­du­je sice pří­pra­vy a zkou­še­ní pro veřej­né vystou­pe­ní, ale nabí­zí více výkla­dů a inspi­ra­cí k zamyš­le­ní. Když si odmys­lím běží­cí koně, tak to je a v budouc­nos­ti bude zají­ma­vý doku­ment o něko­li­ka výraz­ných herec­kých osob­nos­tech.