Adelheid

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Jsou fil­my, kte­ré se člo­vě­ku vyhý­ba­jí, a v mém pří­pa­dě neznám lep­ší pří­klad než Adelheid, dal­ší mis­trov­ské dílo reži­sé­ra Františka Vláčila. Zatímco Markétu Lazarovou nebo Údolí včel jsem viděl oprav­du čas­to a znal jsem i dal­ší Vláčilovy fil­my, o Adelheid jsem vždyc­ky jen četl ane­bo viděl jen čás­ti fil­mu. Neumím už teď zpět­ně určit důvo­dy. Četl jsem scé­nář i výbor­nou nove­lu Vladimíra Kornera, četl jsem mno­hé recen­ze, viděl jsem spous­tu fotek. Ale celý film od začát­ku do kon­ce jsem viděl až teď.

Je zby­teč­né popi­so­vat podrob­ně­ji děj. Jednak je popis děje vol­ně dostup­ný na mno­ha mís­tech webu, jed­nak sebe­lep­ší popis nevy­po­ví­dá nic o tom, jaký film doo­prav­dy je. Přitom je to tak pros­té: Viktor a Adelheid. On vete­rán z Anglie, ona dce­ra nacis­tic­ké­ho poten­tá­ta. Období těs­ně po vál­ce ješ­tě před odsu­nem němec­kých oby­va­tel z pří­hra­ni­čí. Podzim, divo­ká doba plná bolu, nená­vist, chlad, vydran­co­va­ný záme­ček, pro­stří­le­né obra­zy. Touha zapl­nit prázd­no­tu duše. Vztah dvou lidí, kte­ří by se za nor­mál­ních okol­nos­tí asi nikdy nepo­tka­li a kte­ří - přes­to­že sto­jí na opač­ných stra­nách vál­kou navr­še­né bari­ká­dy, kte­rá lec­kde dodnes není úpl­ně srov­na­ná se zemí - pat­ří kaž­dý z jiné­ho důvo­du mezi pora­že­né. Mimoběžky, kte­rým vždy bude něco zásad­ní­ho brá­nit v tom, aby se jed­na dru­hé dotk­ly. Může mít tako­vý vztah aspoň pří­tom­nost, když budouc­nost zce­la urči­tě nemá? Nebo ani pří­tom­nost mu není sou­ze­ná?

Viktor (ve skvě­lém podá­ní Petra Čepka) se sna­ží v prv­ním plá­nu pře­de­vším dát dohro­ma­dy po váleč­ných útra­pách. Nikoho nemá a o to víc tou­ží vrá­tit se do obdo­bí, kdy mu bylo dob­ře, v hlu­ši­ně roz­vrá­ce­né sku­teč­nos­ti občas v drob­nos­tech nachá­zí nepa­tr­né sto­py har­mo­nic­ké­ho domo­va. Upíná se k Adelheid jako k jedi­né­mu pev­né­mu bodu vesmí­ru vyvrá­ce­né­ho vál­kou z pan­tů. Adelheid (Emma Černá) má v sobě přes své aktu­ál­ně poní­že­né posta­ve­ní vzpur­nost i zbyt­ky něhy, je schop­na sou­ci­tu i nená­vis­ti, je nepro­nik­nu­tel­ná a neod­had­nu­tel­ná. Hlavní posta­vy si nero­zu­mě­jí slo­vy, on mlu­ví čes­ky, ona jen němec­ky. Hovoří kaž­dý sám k sobě a pře­ce na sebe, pokud vůbec hovo­ří; film je pře­ce pře­de­vším sek­ven­cí obra­zů a slo­vo je v něm odvo­ze­né, nepo­pi­su­je, dotvá­ří a ilu­stru­je. Máte-li rádi výhrad­ně fil­mo­vou akci, fil­mem Adelheid roz­hod­ně neztrá­cej­te svůj čas.

Kdo chce hle­dat para­le­ly s jiný­mi Vláčilovými fil­my, zapl­nil by jimi diplom­ku. Pro mne je zásad­ní pře­kryv s Údolím včel. Nejen kvů­li Petrovi Čepkovi v hlav­ních rolích, ale pře­de­vším kvů­li cha­rak­te­ru obou postav, kvů­li mar­né­mu hle­dá­ní vytou­že­né­ho kli­du domo­va, kvů­li okol­nost­mi vylou­če­né­mu napl­ně­ní obou vzta­hů, kvů­li osu­dem vytý­če­né ces­tě, kte­rá nemá nic spo­leč­né­ho s přá­ní­mi postav. Jako by to byl všu­dypří­tom­ný Osud, kte­rý potmě­ši­le míchá tra­gic­ké kar­ty a nedá­vá lidem na výběr. Toto je tvo­je ces­ta, člo­vě­če, na tvé svo­bod­né vůli vlast­ně z dlou­ho­do­běj­ší­ho pohle­du tolik nezá­le­ží. Je to tvo­je ces­ta tak po ní pros­tě jdi a neod­mlou­vej. Rovněž všu­dypří­tom­ný motiv kří­že - v Údolí včel v podo­bě meče rytí­řů Řádu, v Adelheid tře­ba v podo­bě struk­tu­ry oby­čej­né­ho okna nebo malé­ho kříž­ku uto­pe­né­ho v zami­no­va­ných polích. Může po vče­la­mi pro­b­zu­če­ném létě a drs­ném pod­zi­mu při­jít ješ­tě nehos­tin­něj­ší zima? Film Adelheid nazna­ču­je, že může.

Zvláštní je pro­ti­klad­né spo­je­ní Bachovy a Straussovy hud­by s ponurý­mi pová­leč­ný­mi kuli­sa­mi a vol­ně ply­nou­cím dějem. Hudba pozo­ru­hod­ně rea­gu­je na situ­a­ci na plát­ně: Místy napří­klad zesi­lu­je při ote­vře­ní okna, jako by bylo hud­bou pro­dchnu­to oko­lí dří­ve jis­tě výstav­ní­ho domu, jin­dy zase při prud­ším pohy­bu náh­le ustá­vá, jako by pro ni už v tom­to svě­tě neby­lo mís­to.

Adelheid je pozo­ru­hod­ně vyvá­že­né komor­ní dra­ma, jak ve smys­lu umě­lec­kém, tak ve smys­lu his­to­ric­kém. Málokdy jsem viděl nebo četl pří­běh, kte­rý by doká­zal být tak nestran­ný a niko­mu nena­dr­žu­jí­cí, neod­su­zu­jí­cí a při­tom neu­hý­ba­jí­cí. O kom­pli­ko­va­né situ­a­ci pová­leč­ných Sudet vypo­ví­dá dodneš­ka víc než stov­ky stran hus­tě popsa­ných his­to­ric­kých sbor­ní­ků, a ješ­tě při­tom doká­že být - navzdo­ry syro­vé­mu pro­stře­dí a době - uhran­či­vě krás­ný.

Jsem rád, že jsem ten­to výbor­ný film koneč­ně viděl vcel­ku a sou­stře­dě­ně, i když to trva­lo pěk­ných pár let! Film je o tři roky mlad­ší než já a musím říct, že kdy­bych byl po toli­ka letech v tako­vé for­mě jako on, musel bych si závi­dět.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře