Ostře sledované vlaky

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Ostře sledované vlaky je československý film režiséra Jiřího Menzela z roku 1966, jeden z nejznámějších produktů československé nové vlny. Ve Velké Británii byl uveden pod názvem Closely obsled trains (Ostře sledované vlaky). Jedná se o příběh o dospívání mladého muže pracujícího na nádraží v Němci okupovaném Československu během druhé světové války. Film je natočen podle románu Bohumila Hrabala z roku 1965. Byl produkován Barrandovskými studii a natáčen ve středních Čechách. Film byl uveden mimo Československo v průběhu roku 1967 a v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film na 40. ročníku udílení Oscarů.

Děj

Mladý Miloš Hrma, který s nemístnou hrdostí hovoří o své rodině ztroskotanců a záškodníků, je na konci druhé světové války a v době německé okupace Československa přijat jako čerstvě vyučený výpravčí na malé železniční stanici. Obdivuje se ve své nové uniformě a těší se, že se stejně jako jeho předčasně penzionovaný otec strojvedoucí vyhne skutečné práci. Někdy nabubřelý přednosta stanice je nadšený holubář, který má hodnou ženu, ale závidí výpravčímu Hubičkovi jeho úspěchy u žen. Nádražní idylu občas naruší příjezd rady Zedníčka, nacistického kolaboranta, který na zaměstnance chrlí propagandu, ačkoli jí nikoho neovlivní.

Miloš má začínající vztah s krásnou mladou průvodčí Mášou. Zkušený Hubička naléhá na podrobnosti a zjišťuje, že Miloš je ještě panic. Na její podnět stráví Máša s Milošem noc, ten však ve své mladické vzrušivosti předčasně ejakuluje a není schopen sexuálního výkonu. Druhý den se v zoufalství pokusí o sebevraždu, ale je zachráněn. Mladý lékař v nemocnici Milošovi vysvětlí, že ejaculatio praecox je v jeho věku normální, a doporučí mu, aby „myslel na něco jiného“, například na fotbal, a vyhledal zkušenou ženu, která by mu pomohla překonat první sexuální zkušenost.

Během noční směny Hubička flirtuje s mladou telegrafistkou Zdeničkou a otiskuje jí stehna a hýždě kancelářskými razítky. Její matka razítka vidí a stěžuje si Hubičkovým nadřízeným.

Němci a jejich kolaboranti jsou na nohou, protože jejich vlaky a železniční tratě jsou napadány partyzány. Okouzlující agentka odboje s krycím jménem Viktoria Freie dodá Hubičkovi časovanou bombu, která má být použita k odpálení velkého muničního vlaku. Na Hubičkovu žádost „zkušená“ Viktorie také pomůže Milošovi vyřešit jeho sexuální problém.

Druhý den, v rozhodující chvíli, kdy se muniční vlak blíží k nádraží, se Hubička dostane do frašky při kárném řízení, na které dohlíží Zedníček kvůli jeho gumování Zdeniččina pozadí. Místo Hubičky se časované bomby chopí Miloš, osvobozený od dřívější pasivity zkušeností s Viktorií, a shodí ji na vlak ze semaforové brány, která se tyčí příčně nad kolejemi. Kulometčík ve vlaku, který Miloše spatří, ho postříká kulkami a jeho tělo spadne na vlak.

Zedníček zakončí kárné řízení tím, že odmítne český lid jako „nic než smějící se hyeny“ (tuto větu skutečně použil vysoký nacistický funkcionář Reinhard Heydrich). Přednosta stanice je sklíčený, protože skandál s Hubičkou a Zdeničkou zřejmě zmařil jeho ambice na povýšení na inspektora. Vzápětí dojde k obrovské sérii výbuchů hned za zatáčkou na trati, když vlak zničí bomba. Hubička, který neví, co se Milošovi stalo, se směje, aby vyjádřil svou radost z této rány nacistickým okupantům. Máša, která čekala na rozhovor s Milošem, sebere jeho čepici od uniformy, která skončila u jejích nohou, rozfoukaná mohutným větrem z výbuchu.

Produkce

Film vznikl podle stejnojmenného románu významného českého spisovatele Bohumila Hrabala z roku 1965, jehož dílo Jiří Menzel již dříve adaptoval a natočil Smrt pana Baltazara, svůj segment antologie Hrabalových povídek Perličky na dně (1965). Barrandovská studia nejprve nabídla tento projekt zkušenějším režisérům Evaldu Schormovi a Věře Chytilové (Ostře sledované vlaky byly prvním Menzelovým celovečerním filmem), ale ani jeden z nich neviděl způsob, jak knihu adaptovat na filmové plátno. Menzel s Hrabalem na scénáři úzce spolupracovali a provedli řadu úprav románu.

Menzelovou první volbou pro hlavní roli Miloše byl Vladimír Pucholt, ale ten byl zaneprázdněn natáčením filmu Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen. Menzel zvažoval, že by si roli zahrál sám, ale dospěl k závěru, že je na to ve svých téměř 28 letech příliš starý. Poté bylo vyzkoušeno patnáct neprofesionálních herců, než manželka Ladislava Fikara (básníka a nakladatele) přišla s návrhem popového zpěváka Václava Neckáře. Menzel vyprávěl, že on sám přijal epizodní roli lékaře až na poslední chvíli poté, co se původně obsazený herec nedostavil na natáčení.

Natáčení začalo koncem února a trvalo do konce dubna 1966. Lokace byly využity v nádražní budově v Loděnici a jejím okolí.

Spojení Menzela a Hrabala mělo pokračovat i nadále: Skřivánci na niti (natočen v roce 1969, ale do kin uveden až v roce 1990), Postřižiny (1981), Slavnosti sněženek (1984) a Obsluhoval jsem anglického krále (2006), které Menzel režíroval podle Hrabalových děl.

Recepce

Premiéra filmu se v Československu konala 18. listopadu 1966. Uvedení mimo Československo proběhlo až v následujícím roce.

Kritické ohlasy

Bosley Crowther z The New York Times označil Ostře sledované vlaky za „stejně odborné a svým způsobem dojemné, jako byl Obchod na korze Jana Kadára a Elmara Klose nebo Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana“, dva zhruba současné československé filmy. Crowther napsal:

O co zřejmě pan Menzel po celou dobu svého filmu usiluje, je jen nádherně šibalský, sardonický obraz rozpaků dospívajícího mládí ve svérázně nevinném, ale přesto světáckém provinčním prostředí. … Půvab jeho filmu spočívá v tichosti a šibalství jeho zemité komiky, v úžasné jemnosti podbízivosti, v moudrém a vtipném pochopení prvoplánového sexu. A je v brilantnosti, s níž staví do protikladu nezávazné záležitosti svých venkovských postaviček s opravdovostí, naléhavostí a významem těch projíždějících vlaků.

Recenzent Variety napsal:

Osmadvacetiletý Jiří Menzel zaznamenává pozoruhodný režijní debut. Jeho smysl pro vtipné situace je stejně působivý jako obratné zacházení s herci. Zvláštní pochvalu si zaslouží Bohumil Hrabal, tvůrce literární předlohy; řada zábavných gagů a nápaditých situací je především jeho dílem. Herecké obsazení je složeno z báječných typů na celé čáře.

Peter Hames ve své studii o československé nové vlně zasazuje film do širšího kontextu a spojuje ho mimo jiné s nejslavnějším antihrdinou české literatury, Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, fiktivním vojákem z první světové války, jehož umné vyhýbání se povinnosti a podrývání autorit bývá někdy považováno za ztělesnění charakteristických českých vlastností:

Svými postoji, ne-li formou, jsou Ostře sledované vlaky českým filmem, který se nejvíce blíží humoru a satiře Dobrého vojáka Švejka, a to i proto, že je připraven zahrnout válečnou realitu jako nezbytný aspekt své komické vize. Útok na ideologický dogmatismus, byrokracii a anachronické morální hodnoty nepochybně zasahuje širší cíle než jen období nacistické okupace. Bylo by však chybou redukovat film na zakódovanou reflexi současné české společnosti: postoje a myšlenky vycházejí ze stejných poměrů, které Haška původně inspirovaly. Pokud se tyto podmínky budou opakovat, ať už za nacistické okupace, nebo jinde, odezva bude stejná.

Photo © Filmové studio Barrandov

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře