Jan Keller - Až na dno blahobytu

Jan Keller nám ve své slav­né kni­ze z úvo­du deva­de­sá­tých let líčí kon­zum­ní spo­leč­nost a její sebe­vra­žed­né půso­be­ní na této pla­ne­tě.

Jan Keller je oso­ba, ke kte­ré se nej­čas­tě­jí vzta­hu­jí dva posto­je. Postoj odmí­ta­jí­cí jeho uče­ní a názo­ry a nao­pak postoj, jež je při­jí­má. Do znač­né míry je to tedy kni­ha kon­tro­verz­ní. Publikace však není nijak slo­ži­tá na čet­bu, je poměr­ně krát­ká (cca 150 stran), výstiž­ná a kva­lit­ně argu­men­tu­jí­cí. Keller zde nasti­ňu­je blí­ží­cí se kata­stro­fu, jež je dle něj již sko­ro neod­vrat­ná. Používá zde již zave­de­né ter­mí­ny „hos­po­dář­ský Sever“ a „hos­po­dář­ský Jih“ a pou­ka­zu­je na jejich vzá­jem­ný vztah, ze kte­ré­ho pocho­pi­tel­ně více těží Sever. Pod pojmem Jih si může­me před­sta­vit takřka celou Afriku, Indonésii, či tře­ba Jižní Ameriku, tedy veskr­ze býva­lé kolo­nie Severu. Sever již dále nemů­že na svém úze­mí těžit nerost­né suro­vi­ny a pro­to pře­chá­zí na těž­bu suro­vin z Jihu, kde je zís­ká­vá vel­mi lev­ně (neboť Jih jed­nak nemá zaří­ze­ní na těž­bu a zpra­co­vá­ní a také dlu­ží obvykle MMF či Světové ban­ce znač­né část­ky peněz...). Keller tak vysvět­lu­je „cha­ri­ta­tiv­ní“ akce, kte­ré např. Světová ban­ka v zemích Jihu pro­vá­dí. Jistě, sta­ví se tam dál­ni­ce, ale jen pro­to, aby kami­o­ny i jiné doprav­ní pro­střed­ky moh­ly suro­vi­ny odvá­žet do boha­té­ho Severu...

Dále Keller sil­ně kri­ti­zu­je cen­t­ra­li­zo­va­nou moc glo­bál­ních stá­tů a trž­ní eko­no­mi­ku, kte­rá musí záko­ni­tě neu­stá­le růst, což je ovšem neslu­či­tel­né s trva­le udr­ži­tel­ným žitím na této pla­ne­tě. Klíčovou pro­ble­ma­ti­kou kni­hy však není popis eko­lo­gic­kých kata­strof či vyko­řis­ťo­vá­ní chud­ších zemí (kte­ré jsou pak chudé jen kvů­li tomu, jak jim země boha­té „pomá­ha­jí“), ale postoj lidí ke kon­zu­mu a jejich apa­tie při­po­mí­na­jí­cí maso­vou, kolek­tiv­ní sebe­vraž­du v zemích boha­té­ho Severu. Lidé zde se necha­li uko­lé­bat bliš­ti­vým pozlát­kem pří­jem­né­ho kon­zu­mu, vyso­ké život­ní úrov­ně, kte­rá se - díky neu­stá­le ros­tou­cí eko­no­mi­ce - musí dále a dále zvy­šo­vat. Tak to ale pře­ci nejde do neko­neč­na.... Keller varu­je před tvr­dým pro­cit­nu­tím do rea­li­ty...

Jako řeše­ní pro­blé­mů sou­čas­né­ho svě­ta autor nabí­zí sys­tém decen­t­ra­li­za­ce, kde by základ­ní jed­not­kou byly oblas­ti o 5- 10 tisí­cích oby­va­te­lích, kte­ré by byly takřka soběstač­né. Dále je v kni­ze vel­mi pre­fe­ro­ván návrat k země­děl­ství (ovšem k pocti­vé­mu, bez uži­tí che­mi­ká­lií, jež sice krát­ko­do­bě úro­du zvý­ší, ale z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka půdu zni­čí), což je pocho­pi­tel­ně pro dneš­ní gene­ra­ci, jež je uvyk­lá kan­ce­lář­ské prá­ci či pro­dá­vá­ní v super­mar­ke­tech dosti těž­ké sous­to k pře­kous­nu­tí a také návrat k „drob­né skrom­nos­ti“.

Jak jste mož­ná pocho­pi­li, tak kni­ha se mi vel­mi líbi­la. Dala mi odpo­věď na mno­ho otá­zek a utří­di­la ve mně argu­men­ty, kte­ré již del­ší čas neu­spo­řá­da­ně oku­po­va­ly moji mysl. Byl bych rád, kdy­by se pan Keller mýlil, ale mám oba­vu, že vět­ši­na jeho argu­men­tů je opráv­ně­ných.

P. S. Děkuji panu Katolíkovi, za obsta­rá­ní této kni­hy!