Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Jan Saudek (nar. 13. 5. 1935, Praha) je slavný český fotograf, který svojí tvorbou oslovil svět. Nejčastějším námětem jeho děl je ženské tělo a vztah ženy a muže. Jeho fotografický rukopis je nezaměnitelný svými syžety, provedením i výběrem modelek. Ale i typickým pozadím fotografií („plesnivá“ zeď jeho původního sklepního ateliéru) a výběrem pitoreskních rekvizit. Od konce 70. let mnohé své fotografie koloruje.
Díla Jana Saudka jsou vystavována v těch nejprestižnějších světových galeriích. Za svou tvorbu získal řadu ocenění, mimo jiné francouzský Řád čestné legie. Je bratrem-dvojčetem vynikajícího výtvarníka Karla (Káji) Saudka.
Společně s Irenou jste se podílel na scénáři – jak jste se domlouvali na tom, které etapy a křižovatky vašeho života do scénáře zahrnout?
Irula je komplikovaná bytost, intelektuálka. Já zase primitiv – tohle jde dobře dohromady. Osobně si ale myslím, že v mém životě se nic zvláštního nestalo – ona to ale vidí jinak. Ten film je příběh takového života jednoho chlapa, jak to vidí ženská. Jistě, ve filmu je to posun trochu jinam. Bylo to roztomilé se s Iren znovu po mnoha letech potkat. My jsme dost spřízněni, bohužel, ne fyzicky.
Měl jste na počátku nějakou představu, kdo by měl být ve filmu hrát hlavního hrdinu? Jak naplnil tuto představu Karel Roden?
Pan Roden je velký herec – mnohokrát jsem byl ohromen, jak vystihl ty mé úzkosti a tápání. On, v osobním životě suverén, zahrál mistrně roli rozervaného, na povrch cynického chlapa, ale plachého a fanfarónského. Vůbec nezáleží, že vypadá neskonale líp než já – on hrál duši, ne povrch. Karel mě překvapil svým náhledem a smýšlením o roli, kterou hraje.
V příběhu necháváte – i při vší autorské licenci – nahlédnout do svého soukromí. Jste velmi otevřený…
Sen každého fotografa je, že lidé budou znát jeho, nikoli pouze obrázky. V historii filmu se to stalo jen jednou – a Antonionově Zvětšenině. Ale to měla být parodie na Davida Baileyho. Můj osobní život? Je spíše banální – ale rozhodně nic neskrývám, protože lhát se nemá. Ale některé okamžiky jsem zachytil na fotografiích – a teď vidím, že to stálo za to – tak to opravdu bylo – a jsou zde, ty záznamy, jed nou pro vždy. Věřím, že případný divák alespoň ocení, že se mu nelže.
Podstatou filmového příběhu je váš vztah k ženskému světu – a to nejen coby celoživotní umělecké inspiraci. Už jste po všech těch životních eskapádách něco o ženách pochopil?
Něco o ženských jsem věděl jako čtrnáctiletý chlapec – ovšem toliko teoreticky – praxe dlouho nepřicházela. V padesáti se mě ptali: „Ty, Honzo, kolik si měl ženských.“ Ani jednu, pravím vám. Copak je možno mít řeku nebo jarní bouři? Slunce? Svítání? Neměl jsem žádnou, ale některé jsem směl portrétovat. Ale nic jsem stejně nepochopil – cítím jen bezmezný obdiv, úctu – a zbožňování fenoménu ženství. Jim vděčíme každý za svůj život.
(4,91 z 5)