Karel Roden (nar. 18. 5. 1962, České Budějovice) patří k nejrespektovanějším českým hercům své generace. Po absolvování DAMU hrál v několika divadlech (DISK, Divadlo na Vinohradech, ústecké Činoherní studio, Národní divadlo, Divadlo v Dlouhé, Labyrint). Momentálně ho můžeme vidět například na pražské divadelní scéně Studio DVA.
Účinkoval v desítkách filmů tuzemské i zahraniční produkce.
Filmografie (výběr): Fotograf (2015), Krásno (2014), Čtyři slunce (2012), Alois Nebel (2011), Lidice (2011), Habermannův mlýn (2010), Hlídač č. 47 (2008), Bestiář (2007), Sklapni a zastřel mě (2005), Vaterland – Lovecký deník (2004), 15 minut (2001), Oběti a vrazi (2000), Kuře melancholik (1999), Čas dluhů (1998), Král Ubu (1996), Don Gio (1992), Corpus delicti (1991), Čas sluhů (1989)
Fotograf je pátá hlavní role, kterou vám ve filmu svěřila režisérka Irena Pavlásková. Je to výhoda, že se tak dobře navzájem znáte?
Je příjemné, když děláte s někým, koho znáte.
Co vás na té roli lákalo?
Nejsem extrovertní člověk, ale zajímala mě nejednoznačnost a kontroverznost té postavy.
Režisérka Irena Pavlásková je známá tím, že konečnou podobu postav s herci pečlivě diskutuje před natáčením a dotváří v jeho průběhu. Jak vypadaly vaše diskuse při formování postavy Jana?
Když mi Irena roli nabídla, řekla mi, že je jen volně inspirovaná panem Saudkem a že si tu postavu můžeme přizpůsobit oproti scénáři podle sebe. Když jsem si scénář přečetl, pochopil jsem, že ten příběh je přes všechnu autorskou licenci hodně o Janu Saudkovi. Měl jsem představu, že by to mohlo být ještě kontroverznější. Nechtěl jsem hrát „rozšafnýho“ Saudka, který jen baví společnost, a ukázat, že si možná za mnoho věcí, které se mu dějí, i ve vztahu k ženám, může sám. Chtěl jsem, aby se diváci smáli tomu, jak je zábavnej, ale zároveň aby je mrazilo. A Irena byla v té diskusi o pojetí postavy nesmírně vstřícná a otevřená.
Máte nějakou metodu, jak se do své postavy převtělit, jak se jí dostat pod kůži? Tady jste měl před sebou navíc předobraz skutečného hrdiny, byť jde o volnou inspiraci jeho osudy.
Já jsem Jana Saudka nijak podrobně nestudoval, nepouštěl jsem si dokumenty s ním, ale samozřejmě jsem o scénáři a postavě jsem hodně přemýšlel. Přesto mi to první natáčecí den moc nešlo.
Pomohla vám Irena, abyste se odvázal?
Nemusela mě nijak pomáhat, abych se odvázal. Irena mě zná strašně dlouho a ví, že se občas ohradím, někdy zbytečně podrážděně, ale je natolik chytrá, že v tu chvíli se mnou nejde do sporu a nechá mě, až to ze mě vyprchá. Vždycky se domluvíme.
Jak vzpomínáte na natáčení?
Vždycky, když jsem přišel z natáčení, jsem měl pocit, jako by se mi to zdálo. Jako bych byl v nějakém zvláštním transu. Natáčení mě moc bavilo.
Myslíte, že jste díky filmovému příběhu a také díky osobním setkáním s Janem Saudkem – spoluautorem scénáře, o něm pochopil něco víc, než jste věděl?
My jsme kdysi poznali při natáčení filmu Kanárská spojka. Pak jsme se dlouho neviděli. Když jsme začali natáčet tenhle film a potkávali jsme se, pochopil jsem, že z něho stejně nic podstatného, co by mě o něm zajímalo, nedostanu. Myslím, že je to velmi křehký, plachý a zranitelný člověk, který musí stále sobě i okolí něco dokazovat. To, jak se jeví navenek, celá ta „show“, kterou se většinou prezentuje na veřejnosti, chápu jako jeho způsob obrany, ukrývání nějakého hlubšího problému, který v sobě nosí a nikdy neprozradí. Každopádně je to pro mne velmi zajímavá bytost.
