ZUZANA VEJVODOVÁ

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Zuzana Vejvodová (nar. 19. 9. 1980, Praha) vystu­do­va­la hudebně-dramatický obor na praž­ské kon­zer­va­to­ři. Řadu let byla člen­kou sou­bo­ru Divadla Na Fidlovačce, v sou­čas­né době je její domov­skou scé­nou Divadlo na Vinohradech. Zkušenost má i s muzi­ká­lem (diva­dlo Broadway – hlav­ní role v muzi­ká­lu Rebelové). Pro Českou tele­vi­zi nato­či­la něko­lik  seri­á­lů, pohá­dek a fil­mů.. V letech 2004-2009 si zahrá­la v rám­ci Letních shake­spea­rov­ských slav­nos­tí na Pražském hra­dě nej­slav­něj­ší žen­ské shake­spea­rov­ské hrdin­ky: Julii, Desdemonu a Violu.

Filmografie: (výběr) Fotograf (2015),  Nevinné lži 2: Gamemaster (TV cyk­lus, 2013), Hranaři (2011), Polibek na ces­tu (TV, 2008), Hraběnky (TV seri­ál, 2007), Ulice (TV seri­ál, 2005-2014)

Klára z Fotografa je vlast­ně vaše prv­ní vel­ká role před fil­mo­vou kame­rou, vět­ši­nu fil­mo­gra­fie máte spo­je­nou s tele­vi­zí. Vnímala jste něja­ký zásad­ní roz­díl v prá­ci?

Ano, vní­ma­la. A moc mě při té prá­ci bavi­lo pozo­ro­vat, v čem to je jiné. Jde do znač­né míry o odliš­ný druh sou­stře­dě­ní, pro­to­že v tele­vi­zi, v seri­á­lech hlav­ně, je zaostře­no na kvanti­tu, náro­ky jsou kla­de­ny na objem tex­tu. U fil­mu, kde se točí na jed­nu kame­ru, zase musí­te během natá­če­cí­ho dne udr­žet kon­text děje, kon­krét­ní scé­ny i cha­rak­te­ru a pak umět podat maxi­mál­ně přes­ný výkon ty dvě tři minu­ty čis­té­ho času, kdy je kame­ra v detai­lu oto­če­ná na vás. Během natá­če­ní mě zají­ma­lo sle­do­vat i ostat­ní kole­gy, cho­di­la jsem se čas­to dívat na moni­tor. Znovu se mi potvr­di­lo, že když mám jako hereč­ka pocit, že je něco potře­ba tzv. pod­trh­nout, zdů­raz­nit, zvět­šit, aby bylo divá­ko­vi „jas­no“, není tře­ba volit pře­hna­né pro­střed­ky, sta­čí si to jen mys­let. Ostatní je přes čáru.

Jak jste s reži­sér­kou Irenou Pavláskovou tu vaši posta­vu for­mo­va­ly?

 Před natá­če­ním mi paní reži­sér­ka řek­la, jak si Kláru před­sta­vu­je, co si ona o ní mys­lí a já vza­la všech­ny ty věci v potaz a pokou­še­la jsem se k té figu­ře najít záro­veň i svou ces­tu a na pla­ce z toho něco nabíd­nout. Byla to mezi námi dis­ku­se a ne něco ohra­ni­če­né­ho, direk­tiv­ní­ho.  S ní je to tvůr­čí dia­log obě­ma smě­ry a to mě baví. Možná tím, že je žena, je vní­ma­věj­ší a cit­li­věj­ší, ať už jde o her­ce, o situ­a­ce v rám­ci scé­ná­ře, nebo i atmo­sfé­ru při natá­če­ní.

Jak kon­krét­ně to vypa­da­lo při natá­če­ní?

 Fotograf je moje prv­ní vel­ká zku­še­nost s fil­mem, už jenom pro­to pro mě je a bude tenhle film výji­meč­ný. Výjimečný byl i díky Ireně, cíti­la jsem se při natá­če­ní úpl­ně svo­bod­ně a záro­veň jsem vědě­la, že mě usměr­ní, kdy­bych uje­la. Šla jsem do té figu­ry napl­no a byla jsem vděč­ná za man­ti­ne­ly, kte­ré mi Irena dala. Připomínky umě­la říct takt­ně, jem­ně, s humo­rem, a tak nějak las­ka­vě, to mě bavi­lo a moti­vo­va­lo. Vracela jsem se na to natá­če­ní s rados­tí. Cesta pro mě bývá důle­ži­těj­ší než cíl, tak­že ač Fotografovi pře­ju ze srd­ce vel­ký úspěch, to důle­ži­té mi už dal.

Máte ve fil­mu vel­mi emo­ci­o­nál­ní a expre­siv­ní  scé­ny s Karlem Rodenem. Nakolik jste se muse­la „emoč­ně anga­žo­vat“?

U role s tak vypja­tým život­ním pří­bě­hem, byla expre­si­vi­ta, mám dojem, nut­ná. Já jsem se v tom oka­mži­ku sna­ži­la co nej­víc vcí­tit do situ­a­cí, ve kte­rých se ta figu­ra nachá­zí, a vlast­ně do jis­té míry to spon­tán­ně „pus­tit“, pro­žít. Když jsem občas vnitř­ně bojo­va­la s mírou expre­se, prá­vě tohle mi pomá­ha­lo. Vlastně v tu chví­li věřit ve vlast­ní poci­ty a spo­leh­nout se, že to zůsta­ne auten­tic­ké.

Jak jste vlast­ně vní­ma­la posta­vu Kláry a její vývoj?

 Podle mého Jana upřím­ně milo­va­la. Jsem pře­svěd­če­ná, že tako­vý vypja­tý vztah musel tu hol­ku osu­do­vě pozna­me­nat. Neuvažovala jsem o ní ale jako o něja­kém bláz­no­vi nebo o lid­ské tros­ce. To, že pije a začí­ná z toho vše­ho mago­řit, je pod­le mě doce­la logic­ký důsle­dek život­ní situ­a­ce a pří­stu­pu, jaký k ní hrdi­na fil­mu Jan měl.

Vy jste urči­tě zna­la Jana Saudka jako zná­mé­ho foto­gra­fa. Když jste měla mož­nost setkat se s ním při natá­če­ní osob­ně, dozvě­dě­la jste se o něm něco nové­ho?

 Mně ten scé­nář pomohl vní­mat Jana Saudka jinak. Nechci pauša­li­zo­vat, ale mys­lím, že když je někdo obda­řen mimo­řád­ným talen­tem, tak si to někde jin­de vybe­re daň. Tak nějak si to  s tou rov­no­vá­hou na svě­te před­sta­vu­ju. To že náš  hrdi­na nebyl patr­ně nikdy scho­pen ustát tak­zva­ně nor­mál­ní život, mít nor­mál­ní vzta­hy, to je ta daň za to, že je ve svém obo­ru výji­meč­ný. Jeho fot­ky jsem dřív pozo­ro­va­la spíš zpo­vzdá­lí, ne že by mě pobu­řo­va­ly, ale říka­la jsem si, aha, moc tomu nero­zu­mím a ani mi to nijak este­tic­ky nela­ho­dí, až díky tomuhle pří­bě­hu jsem pocho­pi­la, že on mož­ná skrz svo­je umě­ní ven­ti­lu­je něja­ké běsy, kte­ré nabral tře­ba v dět­ství. Mně ten pří­běh pomohl pocho­pit i jeho způ­sob prá­ce i pří­stup k živo­tu.

Jak jste vní­ma­la to, že posta­vu rtu­ťo­vi­té­ho extro­ver­ta ztvár­ňu­je ve fil­mu urost­lý intro­vert­ní Karel Roden?

 V tom­to pří­pa­dě roz­hod­ně  nejde o něja­ký polo­do­ku­ment, neo­če­ká­vám, že tam uvi­dím něko­ho, kdo je tomu člo­vě­ku fyzic­ky podob­ný. Obdivuju, že Karel Roden byl scho­pen zpro­střed­ko­vat život­ní ener­gii, kte­rá byla shod­ná s tou, kte­rou pan Jan Saudek vyza­řu­je osob­ně. Tak jak jsem ho měla mož­nost při krát­kých setká­ních na pla­ce zažít. Tohle hle­dám jako divák. Ta shod­ná ener­gie mi zpro­střed­ku­je záži­tek, niko­li něja­ká vnějš­ko­vá podob­nost. Ta je mi úpl­ně jed­no.

 S Karlem Rodenem jste se ješ­tě nikdy jako her­ci nese­tka­li. Jak se vám s ním hrá­lo?

Pro mne to bylo vzác­né setká­ní. Už jsem zmí­ni­la, že dost času jsem strá­vi­la i za moni­to­rem a sle­do­va­la jeho prá­ci. A uči­la se. Osobně jsem ho pozna­la spíš jako uza­vře­né­ho člo­vě­ka, tomu vel­mi dob­ře rozu­mím. Znám to od sebe. Takže i to mi bylo blíz­ké.

Pomáhal vám nějak dotvá­řet roli sty­ling posta­vy – kos­týmy, účes, make-up...

Ano. Já tohle nepod­ce­ňu­ju. Někdy se říká, že tepr­ve ve chví­li, kdy máte na sobě kos­tým a shod­ne­te se s reži­sé­rem na vizu­ál­ní podo­bě posta­vy, tak vám to tak­zva­ně docvak­ne. Takže já se čas­to při­stih­nu, a to nejen u téhle role, že mi to pomá­há. Ale nemys­lím si, že v kos­tý­mu je ta pod­sta­ta.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře