(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...V době, kdy je většina členů českého filmového rybníčku na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, vchází do širší distribuce, nikým takřka nezaznamenán snímek režiséra Viliama Politkoviče Tajemství smrti. A ačkoliv tu tuto novinku velice nedávno komentovala jedna má kolegyně, domnívám se, že mohu její článek ještě doplnit a obohatit svým pohledem na tento dokumentární film.
Viliam Poltikovič je na poli českého dokumentárního filmu velmi zvláštní postava. Je absolventem katedry dokumentární tvorby na FAMU a má za sebou velmi úctyhodný počet více než 150 filmů. Zároveň je ale zajímavé, že pro většinového diváka se bude pravděpodobně jednat o takřka neznámé jméno a pro svět filmových cen nejsou jeho díla známá vůbec. Je to dost možná tím, že se jeho tvorbou prolínají témata spirituality, magie, učení starých národů apod., která nesedí úplně každému, ale k tomu se ještě dostaneme. V této souvislosti se jeho dílem proplétá i jiná česká osobnost spojovaná s touto tématikou - Jaroslav Dušek. O něm Politkovič natočil životopisný portrét Když kámen promluví (2010) a následně se Dušek stal průvodcem v několika jeho dalších počinech. Mimo jiné i v tom posledním.
Když jsem náhodou na youtubovém kanále, který se zaměřuje na vydávání českých trailerů narazil na ukázku z tohoto díla, měl jsem pocit lehkého déja vu, protože to je v krátké době další film, který má v názvu tajemství a tváří se, že zná na své otázky ultimátní odpovědi. Další, čím mě snímek zaujal, je jeho distribuční strategie. Do kin totiž vstupuje v době konání největšího festivalu dokumentárních filmů ve střední Evropě bez toho, aniž by byl na něm uveden. Zároveň je nasazen převážně jen do velkých multiplexových kin, není doprovázen žádnou mediální ani reklamní kampaní a skoro to vypadá, jakoby chtěli tvůrci jeho příchod utajit. A po jeho zhlédnutí už asi i tuším proč. Totiž, stejně jako před cca rokem film Tajemství a smysl života (2023, rež. P. Vachler) i tento film je velmi divácky náročným, i když se to na první pohled nemusí vůbec zdát. Běžný divák by si asi řekl, že je to obyčejný televizní dokument a ano, kdybych měl hodnotit pouze vizuální a technické zpracování, tak to není nic moc. Záběry z fotobanky, mluvící hlavy a průvodce Dušek, který k nám ze sedlecké kostnice pronáší svá moudra. Jenže to není ten klasický Dušek, jak ho známe například z pořadů Čtyři dohody nebo Malá Vizita. Není to ta jednoduchá zábava, ve které si pouze někteří dokáží najít další, širší a hlubší rozměr. Tady autoři na diváka nakládají skutečně mnoho různých pohledů na smrt. Nejedná se ovšem o konfrontační dokument, kde by proti sobě autoři postavili dva názory a nechali si diváky mezi nimi vybírat. Dokument pouze vykládá jeden úhel pohledu na smrt (a proto bych jej neoznačoval jako „kontroverzní“). A to je možná právě ten důvod, proč je tento film určen pouze divákům, kteří si jej cíleně najdou. Protože pokud vy, jako divák, který na film narazil v běžném programu kina, zkrátka nepřijmete a vnitřně se nevyrovnáte s faktem, že Jaroslav Dušek mluví s kameny a vidí své mrtvé příbuzné, nemáte šanci porozumět většině myšlenek, které tyto filmy obsahují. Politkovič, stejně jako Dušek jsou prostě svými myšlenkami srozumitelní jen podobně smýšlejícím lidem, což samozřejmě vůbec není špatně. Problém je pak ale tyto filmy jakkoliv hodnotit, či je nějak žánrově zařazovat, neboť se zkrátka věnují tématům, která nejsou pro běžného diváka srozumitelné. Prostě to nejsou Ženy v běhu (2019), ani Poklad (2024), ani Franta mimozemšťan (2024). Je to svébytný dokumentární pohled na složité téma, který cílí jen na velmi úzkou diváckou základnu. Samozřejmě se pak také nabízí otázka, zda má smysl takové filmy vytvářet a vypouštět je do veřejné distribuce. Já myslím, že to smysl rozhodně má, nicméně není možné tyto filmy vytvářet pro finanční zisk a nelze očekávat jejich masovou návštěvnost. Jedná se prostě o filmy pro úzkou cílovou skupinu a tím spíše lze oceňovat jejich tvůrce, že se do takové tvorby i s vědomím tohoto rizika pouštějí.
Komu tedy snímek doporučit? Rád bych napsal, že všem, ale jak asi tuší sami distributoři, běžnému českému divákovi tento snímek nejspíš nesedne. Většina jej označí za další duškovskou ezopíčovinu a odsoudí je k podprůměrným procentům na čsfd. Nicméně i přesto věřím, že se najdou i diváci, ve kterých snímek zanechá kladnou odezvu.
Pozn.: Když se nad tím zamyslíme, tak tento film by se dal také srovnat s paranormálními seriály typu Ghost hunters (2004 – 2016). Protože obě díla předpokládají, že divák bezmezně, nebo alespoň částečně věří tomu, co na obrazovce vidí. Rozdíl je ale v tom, že ačkoliv na čsfd mají obě díla podobné procentuální hodnocení, tak Lovci přízraků se dočkali téměř 250 dílů, ve více než patnácti sériích, a to nepočítáme veškeré navazující spin-off seriály a lokální mutace. Zatímco Poltikovičovi filmy mají vůbec problém najít finance pro svůj vznik. Otázka je samozřejmě nasnadě: proč u paranormálních, hrůzu nahánějících seriálů nemá divák problém uvěřit v jejich pravdivost, i když se mnohokrát jedná podvrhy a fabulaci samotných autorů? A ano, odpověď se také nabízí – divák se prostě mnohem radši bojí. Když mu pak dokument prezentuje teorie, které taktéž jsou stěží uvěřitelné, ale podstatně méně děsivé, nesetká se takový film s výrazným úspěchem. (Což je možná škoda.)
Nejnovější komentáře