„Jen počkej, zajíci!“: seriál, který formoval naše dětství

Photo © Soyuzmultfilm

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Kdo by si nepa­ma­to­val legen­dár­ní honič­ky Vlka a Zajíce? Sovětský ani­mo­va­ný seri­ál Ну, погоди! (Nu, pogo­di! – „Jen počkej, zají­ci!“) je iko­nou dět­ství mno­ha gene­ra­cí. Od prv­ních krát­kých epi­zod v 60. letech až po moder­něj­ší pokra­čo­vá­ní, jeho vliv sahá dale­ko za hra­ni­ce Ruska.

Od pilotu k fenoménu

První nápa­dy vznik­ly v mos­kev­ském stu­diu Sojuzmultfilm na kon­ci 60. let. Pilotní krát­ký film, kte­rý měl pou­ze dvě a půl minu­ty, byl sou­čás­tí dět­ské­ho časo­pi­su Veselý kolo­toč. Postavy ješ­tě neby­ly finál­ně sty­li­zo­va­né, ale už v pilo­tu zazní­va­la slav­ná výzva Vlka: „Nu, pogo­di!“. Úspěch byl oka­mži­tý a stu­dio se roz­hod­lo pro plno­hod­not­nou sérii. Mezi lety 1969 a 1986 vznik­lo šest­náct epi­zod, kte­ré defi­no­va­ly kla­sic­ký vizu­ál­ní i nara­tiv­ní styl seri­á­lu.

Po roz­pa­du Sovětského sva­zu se obje­vi­ly díly 17 a 18 v roce 1993 a poz­dě­ji dva nověj­ší díly kolem roku 2005, kte­ré už reflek­to­va­ly změ­ny v tech­no­lo­gi­ích a eko­no­mi­ce ani­ma­ce.

Tvůrci a animace

Za scé­ná­řem stál Felix Kandel (ali­as Felix Kamov), spo­lu s Arkadijem Khaitem a Alexandrem Kurljandskym. Hlavní reži­sér Vjačeslav Kotěnočkin vytvo­řil vizu­ál­ní styl, kte­rý se stal oka­mži­tě roz­po­zna­tel­ným: honič­ky, fyzic­ká komi­ka a detail­ně pro­pra­co­va­né pro­stře­dí. Výtvarka postav se ujmul Svetozar Rusakov, jehož prá­ce dala Vlku a Zajícovi cha­rak­te­ris­tic­ký vzhled – Vlk jako drzý, tro­chu neši­kov­ný dare­bák a Zajíc jako rych­lý, vyna­lé­za­vý hrdi­na.

Animace byla čis­tě 2D, ruč­ně kres­le­ná, při­čemž kaž­dý díl byl situ­o­ván do jiné loka­ce: plá­že, muzea, zim­ní stře­dis­ka či olym­pij­ských are­á­lů. Tato roz­ma­ni­tost umož­ňo­va­la kre­a­tiv­ní gagy a vari­a­bil­ní honič­ky, kte­ré se sta­ly hlav­ní devi­zou seri­á­lu.

Hlasy, dabing a hudba

Hlas Vlka posky­tl Anatolij Papanov, jehož cha­risma­tic­ký pro­jev a typic­ký smích se stal neza­mě­ni­tel­ným. Zajíc byl namlu­ven Klarou Rumjanovou. Po smr­ti Papanova v roce 1987 byly v někte­rých nověj­ších epi­zo­dách pou­ži­ty jeho archiv­ní nahráv­ky, což umož­ni­lo pokra­čo­vat s původ­ním cha­rak­te­rem posta­vy. Zajíc si zacho­val hlas Rumjanové, přes­to­že v nej­no­věj­ších dílech jej zača­la dabo­vat Olga Zvereva.

Hudba byla nemé­ně iko­nic­ká. Úvodní téma vznik­lo na zákla­dě maďar­ské sklad­by Vízisí a do epi­zod byla vklá­dá­na mezi­ná­rod­ní instru­men­tál­ní hud­ba – jazz, loun­ge, popu­lár­ní pís­ně. V poz­děj­ších epi­zo­dách se kvů­li autor­ským prá­vům více vyu­ží­va­la domá­cí hud­ba.

Zákulisní zajímavosti

Původně Kotěnočkin chtěl Vlka namlu­vit Vladimirem Vysockým, ale cen­zur­ní orgá­ny to nepo­vo­li­ly. Felix Kandel kvů­li poli­tic­kým per­ze­ku­cím v SSSR nako­nec emi­gro­val, což ovliv­ni­lo tvor­bu seri­á­lu v poz­děj­ších letech. Na dru­hou stra­nu, popu­la­ri­ta seri­á­lu byla tak sil­ná, že Sojuzmultfilm dostá­val stov­ky dopi­sů od divá­ků s přá­ním nových dílů – a prá­vě zpět­ná vaz­ba pub­li­ka byla jed­ním z fak­to­rů pokra­čo­vá­ní.

V nověj­ších dílech se obje­vi­ly i komerč­ní prv­ky, napří­klad pro­duct pla­ce­ment, což bylo opro­ti dří­věj­ším dílům novin­kou. Přechod od stát­ní pro­duk­ce k spon­zor­ské­mu finan­co­vá­ní uka­zu­je, jak se ani­ma­ce adap­to­va­la na nové eko­no­mic­ké pod­mín­ky post­so­vět­ské­ho pro­sto­ru.

Dědictví a kulturní význam

Jen počkej, zají­ci! není jen seri­ál pro děti. Je to kul­tur­ní feno­mén, kte­rý spo­ju­je gene­ra­ce a učí kome­di­ál­ní­mu timing a vizu­ál­ní humor­né iro­nii. Popularita pře­sa­hu­je hra­ni­ce Ruska – seri­ál byl vysí­lán v mno­ha zemích a dodnes se těší obli­bě. Fanoušci čas­to nos­tal­gic­ky porov­ná­va­jí původ­ní díly s nověj­ší­mi epi­zo­da­mi a oce­ňu­jí auten­ti­ci­tu prv­ních šest­nác­ti epi­zod.

Každá epi­zo­da je mis­trov­ským dílem ani­ma­ce, scé­ná­ře a hudeb­ní­ho dopro­vo­du. Seriál uka­zu­je, jak kom­bi­na­ce jed­no­du­chých postav, kre­a­tiv­ní ani­ma­ce a kva­lit­ní­ho dabin­gu doká­že vytvo­řit nad­ča­so­vou kla­si­ku, kte­rá zůsta­ne sou­čás­tí dět­ských i dospě­lých vzpo­mí­nek po desít­ky let.

Zdroje:

• Alexander Kurljandskij: „Jen počkej!“ – vzpo­mín­ky a roz­ho­vo­ry s tvůr­ci
  – Detaily o vzni­ku seri­á­lu, scé­ná­řích, spo­lu­prá­ci s Kotěnočkinem a Rusakovem.

• Vjačeslav Kotěnočkin: „Ruský Disney“
  – Paměti reži­sé­ra, záku­lis­ní pří­běhy, pro­dukč­ní a dabin­go­vé zále­ži­tos­ti, prá­ce s Papanovem.

• Sojuzmultfilm – archiv­ní mate­ri­á­ly a pro­dukč­ní zápi­sy (1969–1986)
  – Oficiální pro­dukč­ní doku­men­ta­ce, sezna­my epi­zod, scé­ná­ře a výtvar­né návrhy.

• Felix Kandel (Felix Kamov) – roz­ho­vo­ry a vzpo­mín­ky
  – Politické per­ze­ku­ce, emi­gra­ce a vliv na scé­ná­ře, spo­lu­prá­ce se spo­lusce­náris­ty.

• Wikipedia / Wikiquote: „Ну, погоди!“
  – Přehled epi­zod, základ­ní fak­ta o vysí­lá­ní, dabin­gu, kul­tur­ním význa­mu a pokra­čo­vá­ních.