Jenseits der Stille (Za hranicí ticha) 1996

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Německý sní­mek Za hra­ni­cí ticha je dílem zná­mé reži­sér­ky Caroline Link (kte­rá se asi nej­ví­ce pro­sla­vi­la fil­mem Nikde v Africe). Jedná se o vel­mi cit­li­vý film pojed­ná­va­jí­cí o lás­ce, o hud­bě a zejmé­na o vzta­hu „nor­mál­ních“ s nesly­ší­cí­mi.
Lara to nemá v živo­tě leh­ké, moc ji ve ško­le nejde čte­ní a na svůj věk (cca 9 let) má povin­nos­tí nad hla­vu. Se svý­mi rodi­či musí absol­vo­vat návště­vu ban­ky, být aktiv­ní při rodin­ných setká­ní se šir­ším pří­bu­zen­stvem a pomá­hat i při sle­do­vá­ní fil­mů, a to jen z toho důvo­du, že oba její rodi­če jsou nesly­ší­cí. Lara vyni­ka­jí­cím způ­so­bem ovlá­dá zna­ko­vou řeč a je tak pro své rodi­če urči­tým pev­ným spo­jo­va­cím vlák­nem se zvu­ko­vým svě­tem všu­de oko­lo.

Při sle­do­vá­ní fil­mu jsem si uvě­do­mil kolik obtí­ží, kte­ré by mě tře­ba hned ani nena­padly, mají v reál­ním živo­tě nesly­ší­cí lidé, sta­čí jen pomys­let na tele­fon­ní hovo­ry (sms jsou tepr­ve v plen­kách, film je z roku 1996), kdy si Lařini rodi­če musí poří­dit poměr­ně kom­pli­ko­va­ný stroj, kte­rý na jed­no­řád­ko­vém digi­tál­ním dis­ple­ji umož­ňu­je jakousi tex­to­vou komu­ni­ka­ci, pro­blé­mem je ale i samot­né zvo­ně­ní na dveř­ní zvo­nek, či jen zazvo­ně­ní tele­fo­nu, což se řeší obvykle tak, že zvuk je vázán na bli­ka­jí­cí svět­lo v míst­nos­ti, apod.
Film je v tom­to ohle­du vel­mi zají­ma­vou son­dou do živo­ta nesly­ší­cích lidí.

Určitým pro­ti­kla­dem ke svě­tu ticha je v tom­to fil­mu svět hud­by, což je záli­ba, kte­ré mála Lara vel­mi rych­le pro­pa­dá. Při hře na kla­ri­net pro­ká­že nespor­ný talent, čímž se dostá­vá do vel­mi zají­ma­vé situ­a­ce mož­né­ho odci­ze­ní od vlast­ní rodi­ny. Velmi sil­ným záži­tek je ale i samot­né hud­ba ve fil­mu, kte­rou slo­ži­la Niki Reiser (dvor­ní skla­da­tel­ka reži­sér­ky Link).

Film Za hra­ni­cí ticha byl mým dru­hým sezná­me­ním s tvor­bou Caroline Link (po Nikde v Africe) a už teď si jsem jist, že to nebu­de sezná­me­ní posled­ní. Jedná se o zdán­li­vě oby­čej­ný film o oby­čej­ných lidech, jejichž živo­ty ale divák pro­ží­vá nad­mí­ru neo­by­čej­ně :).

A to jsem si ješ­tě před něja­ký­mi 15 lety mys­lel, že v Německu dob­ré fil­my vzni­ka­jí spí­še výji­meč­ně ... :-).