Juditin pokoj - „Jenže já byla vděčná i za ten jeden pocit lásky, pomyslela si.“ (str. 36)

Judita pro­ži­je jeden den. Ale pro­mí­ta­jí se do něj všech­ny ostat­ní dny, kte­ré pro­ži­la. Ráda se ztrá­cí a hle­dá. Hledá sama sebe? A proč pořád mys­lí na Vojtu, i když ví, že by na něj mys­let nemě­la? Proč se na ní dívá s tou­hou, kte­rou nikdo jiný nemá? A budou pro ni pršet čer­ve­né růže?

„Jenže já byla vděč­ná i za ten jeden pocit lás­ky, pomys­le­la si.“ (str. 36)

Kniha se mi hod­no­tí poměr­ně špat­ně, pro­to­že jsem se do ní sice zami­lo­va­la, ale jenom kvů­li myš­len­kám a poe­tič­nos­ti. Příběh nebyl špat­ný, ale zase tak moc mě neu­chvá­til. Uchvátilo mě všech­no oko­lo.

Celý pří­běh byl pro­tkán nej­růz­něj­ší­mi filo­zo­fic­ký­mi úva­ha­mi, nad kte­rý­mi jsem se ráda zasta­vi­la a popře­mýš­le­la nad nimi. Autorka tomu také při­da­la vel­kou dáv­ku poe­tič­nos­ti, což se mi také moc líbi­lo, pro­to­že tako­vých knih jako Juditin pokoj je pod­le mého názo­ru vel­mi málo. Jak autor­ka popi­so­va­la Juditu a to, jak se cíti­la, mě pokaž­dé dosta­lo a ne jeden­krát jsem měla v očích i slzy.

„Někdo si stí­ral mas­ku. Pod ní byla jiná. Pod ní zase jiná. A tak to šlo neu­stá­le doko­la, až nic nezů­sta­lo. Nic a nikdo.“ (str. 127)

Další věc, co mě napros­to uchvá­ti­la, byly ilu­stra­ce. Mně osob­ně se tenhle druh ilu­stra­cí vel­mi líbí, a pro­to jsem jimi byla nad­še­ná a ráda jsem si je doko­la pro­hlí­že­la. Navíc se to skvě­le hodi­lo k celé­mu duchu kni­hy.

Kniha urči­tě nebu­de pro všech­ny. Příběh není zase tak doko­na­lý, tak­že bych ji dopo­ru­či­la spí­še těm, co hle­da­jí něco poe­tic­ké­ho a mají rádi hlu­bo­ké myš­len­ky. Kniha se řadí k mým nej­ob­lí­be­něj­ším, ale není to kvů­li pří­bě­hu.

„A když zve­dl láhev, když vínem plnil její skle­nič­ku, když měl v tvá­ří i zasmu­ši­lost, pomys­le­la si, že ho milu­je mno­hem víc než on ji.“ (str. 198)