Kos v ostružiní - netradiční melodrama z netradičního prostředí

Photo © Stadtkino Filmverleih

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

V dub­nu do čes­kých kin vstou­pil film z mož­ná tro­chu netra­dič­ní země - z Gruzie. Marně jsem se sna­žil vzpo­me­nout, kdy napo­sle­dy jsem viděl něco z Gruzie, a nako­nec jsem dospěl k závě­ru, že je to nej­spíš z této země má prvo­ti­na. Jedná se o dílo půvo­dem gru­zín­ské reži­sér Elene Naveriani (budu pou­ží­vat ozna­če­ní reži­sér, pro­to­že se cha­rak­te­ri­zu­je jako non-binary), kte­rý ve zná­most vešel svým star­ším dílem Wet Sand (2021), ovšem zatím nemá na svém kon­tě žád­nou význač­něj­ší fil­mo­vou cenu. Jeho posled­ní dílo - Kos v ostru­ži­ní (v ori­gi­ná­le Blackbird Blackbird Blackberry) mělo pre­mi­é­ru v Cannes a vzbu­di­lo sice roz­po­ru­pl­né, ale ve výsled­ku více­mé­ně pozi­tiv­ní reak­ce.

Film vychá­zí ze stej­no­jmen­né kniž­ní před­lo­hy gru­zín­ské spi­so­va­tel­ky a femi­nist­ky Tamta Melashvili, kte­rá vyprá­ví o stár­nou­cí ženě jmé­nem Etero, kte­rá žije v ospa­lé ves­ni­ci na gru­zín­ském ven­ko­vě. Sousedé ji mají za podi­ví­na, pro­to­že ve svých téměř 50 letech, žije stá­le sama a kro­mě samo­ty milu­je jenom dor­ty, řeku a ostru­ži­ny, kte­ré ros­tou na jejím bře­hu. Koloběh zvlášt­ních udá­los­tí se začne roz­bí­hat v momen­tě, kdy neče­ka­ně zaho­ří lás­kou k žena­té­mu Murmanovi...

Před ces­tou do kina na ten­to film jsem si nic zvlášt­ní­ho nezjiš­ťo­val a bylo to mys­lím dob­ře. Na prv­ní dobrou mě pak po výcho­du ze sálu napadlo, že jsem viděl dlou­hý a mís­ty lehce nud­ný film o člo­vě­ku, co vypa­dá jako dce­ra Brežněva a Fridy Kahlo (a taky jako reži­sé­r­či­no mat­ka), kte­rý kvů­li ptáč­ko­vi ve křo­ví z něja­ké­ho zvlášt­ní­ho důvo­du chyt­ne dru­hou mízu. Po zamyš­le­ní mě pak ale napa­dá, že mi to při­po­mí­ná pří­běhy Zdeňka Svěráka, kdy­by je psal v dneš­ní době a gen­de­ro­vě vyvá­že­né. Když se nad tím zamys­lí­me, para­le­ly tam totiž doce­la jsou -  hlav­ní hrdin­ka žije na něja­ké malé ves­nič­ce kde­si na ven­ko­vě, je pova­žo­vá­na tro­chu za podi­ví­na a komu­ni­ta z ní má spí­še jen legra­ci (Otík, děda Komárek). Navíc, najde­me zde i něja­ké ty impli­cit­ní odka­zy, např. jmé­no hl. posta­vy - Etera si může­me vyklá­dat jako odkaz ke slo­vu heté­ra kte­ré ve sta­ro­vě­kém řec­ku ozna­čo­va­lo svo­bod­né nezá­vis­lé žedy, čas­to půso­bí­cí jako pro­sti­tu­ky. Ovšem na roz­díl od Svěráka, pro kte­ré­ho je také pří­znač­ný milý lid­ský humor a kte­rý má pro své posta­vy vytří­be­né skrom­né, ale důraz­né poin­ty, ten­to film se neže­ne tolik do vtip­nos­ti, ovšem nao­pak vyni­ká v razant­ní a pře­kva­pi­vé poin­tě. A ano, jak jsem zmí­nil v úvo­du, občas to na mě půso­bi­lo uta­ha­ně a dlou­ze, ovšem neřekl bych, že by tam byl něja­ký záběr nebo posta­va nad­by­teč­ná. Spíše, opět v duchu Svěráka, je to tako­vý ten „líný film“, kdy zají­ma­vý děj dlou­ze odté­ká. V něčem to také může při­po­mí­nat Akiho Kaurismäkiho, kte­rý ve svých fil­mech pra­cu­je s podob­nou este­ti­kou. A mož­ná při­klo­ní­me - li se ke sty­lis­tic­ké strán­ce, je při­rov­ná­ní k fin­ské­mu veli­ká­no­vi přes­něj­ší. Protože jak jsem zmí­nil, poma­lý děj, dia­lo­go­vá šetr­nost a důraz na nála­du sním­ku se vysky­tu­jí i v tom­to pří­pa­dě. Po tech­nic­ké strán­ce je potře­ba vyzdvih­nout výkon v hlav­ní roli, pro­to­že je napros­to geni­ál­ní, a mož­ná i kame­ro­vé poje­tí, pro­to­že pěk­ně kore­spon­du­je jak s tem­pem herec­tví, tak s tem­pem pří­bě­hu. Celkově bych tedy sní­mek hod­no­til na 4 hvězdy, jeli­kož jsem v ději občas spat­řo­val tako­vou tu prvo­plá­no­vou sna­hu šoko­vat pře­hna­nou poin­tou, ovšem bez toho se dnes už asi neo­be­jde žád­ný fes­ti­va­lo­vý film...