V dubnu do českých kin vstoupil film z možná trochu netradiční země - z Gruzie. Marně jsem se snažil vzpomenout, kdy naposledy jsem viděl něco z Gruzie, a nakonec jsem dospěl k závěru, že je to nejspíš z této země má prvotina. Jedná se o dílo původem gruzínské režisér Elene Naveriani (budu používat označení režisér, protože se charakterizuje jako non-binary), který ve známost vešel svým starším dílem Wet Sand (2021), ovšem zatím nemá na svém kontě žádnou význačnější filmovou cenu. Jeho poslední dílo - Kos v ostružiní (v originále Blackbird Blackbird Blackberry) mělo premiéru v Cannes a vzbudilo sice rozporuplné, ale ve výsledku víceméně pozitivní reakce.
Film vychází ze stejnojmenné knižní předlohy gruzínské spisovatelky a feministky Tamta Melashvili, která vypráví o stárnoucí ženě jménem Etero, která žije v ospalé vesnici na gruzínském venkově. Sousedé ji mají za podivína, protože ve svých téměř 50 letech, žije stále sama a kromě samoty miluje jenom dorty, řeku a ostružiny, které rostou na jejím břehu. Koloběh zvláštních událostí se začne rozbíhat v momentě, kdy nečekaně zahoří láskou k ženatému Murmanovi...
Před cestou do kina na tento film jsem si nic zvláštního nezjišťoval a bylo to myslím dobře. Na první dobrou mě pak po východu ze sálu napadlo, že jsem viděl dlouhý a místy lehce nudný film o člověku, co vypadá jako dcera Brežněva a Fridy Kahlo (a taky jako režisérčino matka), který kvůli ptáčkovi ve křoví z nějakého zvláštního důvodu chytne druhou mízu. Po zamyšlení mě pak ale napadá, že mi to připomíná příběhy Zdeňka Svěráka, kdyby je psal v dnešní době a genderově vyvážené. Když se nad tím zamyslíme, paralely tam totiž docela jsou - hlavní hrdinka žije na nějaké malé vesničce kdesi na venkově, je považována trochu za podivína a komunita z ní má spíše jen legraci (Otík, děda Komárek). Navíc, najdeme zde i nějaké ty implicitní odkazy, např. jméno hl. postavy - Etera si můžeme vykládat jako odkaz ke slovu hetéra které ve starověkém řecku označovalo svobodné nezávislé žedy, často působící jako prostituky. Ovšem na rozdíl od Svěráka, pro kterého je také příznačný milý lidský humor a který má pro své postavy vytříbené skromné, ale důrazné pointy, tento film se nežene tolik do vtipnosti, ovšem naopak vyniká v razantní a překvapivé pointě. A ano, jak jsem zmínil v úvodu, občas to na mě působilo utahaně a dlouze, ovšem neřekl bych, že by tam byl nějaký záběr nebo postava nadbytečná. Spíše, opět v duchu Svěráka, je to takový ten „líný film“, kdy zajímavý děj dlouze odtéká. V něčem to také může připomínat Akiho Kaurismäkiho, který ve svých filmech pracuje s podobnou estetikou. A možná přikloníme - li se ke stylistické stránce, je přirovnání k finskému velikánovi přesnější. Protože jak jsem zmínil, pomalý děj, dialogová šetrnost a důraz na náladu snímku se vyskytují i v tomto případě. Po technické stránce je potřeba vyzdvihnout výkon v hlavní roli, protože je naprosto geniální, a možná i kamerové pojetí, protože pěkně koresponduje jak s tempem herectví, tak s tempem příběhu. Celkově bych tedy snímek hodnotil na 4 hvězdy, jelikož jsem v ději občas spatřoval takovou tu prvoplánovou snahu šokovat přehnanou pointou, ovšem bez toho se dnes už asi neobejde žádný festivalový film...
