Koule - další neúspěšný film dle Michaela Crichtona

Koule je jeden z těch fil­mů zho­to­ve­ných pod­le kniž­ní před­lo­hy, již jsem dří­ve četl. Obvykle kni­ha vyhrá­vá na celé čáře. Tentokrát neby­lo ale tak zle -- nejen že jsem si díky své feno­me­nál­ní pamě­ti abso­lut­ně nepa­ma­to­val, co se tam vlast­ně dělo a jak to všech­no dopadlo. Dokonce i teď, poté, co jsem se vrá­til z kina, jsem pře­hra­bav kni­hov­nu pohře­šil onen čes­ký pře­klad, u nějž si jen mat­ně vyba­vu­ji, že jsem jej ten­krát byl pře­če­tl jed­ním dechem.

Michael Crichton, tak­to autor zmí­ně­né před­lo­hy, byl jed­ním z pro­du­cen­tů Sphere, a zřej­mě dost dohlé­dl na to, aby se z děje nevy­tra­ti­ly žád­né pod­stat­né věci. Obsazení rolí slav­ný­mi, zku­še­ný­mi her­ci, jakož i vděč­ná (v pod­sta­tě nená­roč­ná) loka­li­ta stís­ně­né­ho pod­moř­ské­ho habi­ta­tu a tem­ných oce­án­ských hlu­bin při­spě­ly k řeme­sl­né­mu zda­ru. Musím však říci, že mi tu chy­bě­la jaká­si jis­kra, nede­fi­no­va­tel­né cosi, co by mě uchvá­ti­lo a nene­cha­lo vzpo­me­nout na osob­ní rea­li­tu až do závě­reč­ných titul­ků. Dokonce jsem se jed­nou při­sti­hl, jak hle­dím na hodin­ky (mys­lím ve 130. minu­tě). Další, kon­krét­něj­ší stes­ky viz Rejpání dole.

Psycholog Norman Goodman (Dustin Hoffman) napsal před časem na zakáz­ku pro úřad pre­si­den­ta směr­ni­ce pro pří­pad setká­ní s mimo­zem­skou civi­li­za­cí. Protože mu šlo jen o pení­ze, napsal tam úpl­né blá­bo­ly a do týmu odbor­ní­ků dopo­ru­čil své zná­mé. Jeho kni­ha se sta­la bib­lí pro vojen­skou orga­ni­za­cí OSSA, o níž nikdo nic neví. Nyní je Goodman spo­lu s bio­lož­kou Beth Halperin (Sharon Stone), ast­ro­fy­zi­kem Tedem Fieldingem (Liev Schreiber) a mate­ma­ti­kem Harry Adamsem (Samuel L. Jackson) povo­lán na loka­li­tu doprostřed Pacifiku, kde ve znač­né hloub­ce obje­vi­li 400 let sta­rý vesmír­ný koráb, jeví­cí sla­bé znám­ky akti­vi­ty.

Odborníci pod vele­ním Harolda Barnese (Peter Coyote) pro­chá­ze­jí bles­ko­vým potá­pěč­ským výcvi­kem a sestu­pu­jí do pod­moř­ské­ho habi­ta­tu, aby pro­nik­li do tajem­né lodi. Přinášejí si s sebou své mimo­řád­né schop­nos­ti, ale i vzá­jem­nou řev­ni­vost a neu­za­vře­né emo­ci­o­nál­ní vzta­hy. Cizí loď v sobě beze­spo­ru skrý­vá láka­vá tajem­ství. Nejsou vůbec při­pra­ve­ni na setká­ní s enti­tou, jež neči­ní roz­dí­lu mezi rea­li­tou a snem, raci­o­nál­ním vědec­kým postu­pem a nej­hlou­bě­ji uta­jo­va­ným stra­chem...

Líbil se mi cel­ko­vý pří­běh, logic­ky vysta­vě­ný, včet­ně časo­vé­ho para­do­xu. Líbilo se mi, že děj má začá­tek a konec, nepo­ne­chá­va­jí­cí svět jako vět­ši­na sci-fi sním­ků ve stá­diu „nic už nebu­de jako dřív“, pří­pad­ně for­mu­jí­cí pří­le­ži­tost pro tele­viz­ní seri­ál. Ke Kouli není co dodat. Nelíbil se mi spěch, s jakým popi­so­va­ná výpra­va postu­po­va­la; nelí­bil se mi vyčpě­lý trik odříz­nu­tí od svě­ta pomo­cí bouř­ky. Nelíbilo se mi, že ani nej­lep­ší moz­ky svě­ta nedo­ká­za­ly oce­nit své živo­ty níže, než inte­gri­tu samot­né­ho arte­fak­tu. Je však doce­la mož­né, že moje nespo­ko­je­nost vyplý­vá z ego­is­tic­ké­ho zkla­má­ní z odpo­vě­di na otáz­ku, proč jsme se dosud s mimo­zemš­ťa­ny nese­tka­li. Crichtonova ver­ze odpo­vě­di je totiž vel­mi věro­hod­ná.

Na Kouli bych se nebál vzít i odrost­lej­ší děti, scé­ny jsou jen umír­ně­ně dras­tic­ké -- rela­tiv­ně k jiným fil­mům, kde se vylo­že­ně počí­tá s dět­ským pub­li­kem. Děj se nachá­zí na posi­tiv­ní stra­ně morál­ky a nási­lí není bezděč­né z bru­ta­li­ty, nýbrž z nevě­do­mos­ti. Třebaže nás Sphere mož­ná nepře­vrá­tí naru­by, sto­jí za to ji nene­chat pla­vat.

Hodnocení: DOCELA UJDE

HNIDOPICHOVO REJPÁNÍ
POZOR - AKUTNÍ NEBEZPEČÍ ZNECHUCENÍ

---

• Několik scén sto­jí a padá se správ­nou inter­pre­ta­cí kódu, jímž Koule komu­ni­ku­je s lid­mi. Má abso­lut­ně ničem­né „kódo­vá­ní“ pomo­cí spi­rá­ly super­po­no­va­né na ang­lic­kou klá­ves­ni­ci. Přehodit omy­lem H a J bych ješ­tě bral, ale zamě­nit E a A by nešlo, to by před­cho­zí slo­vo NAME vypa­da­lo NEMA.
• Jedním ze základ­ních pra­vi­del potá­pě­ní, natož hlu­bin­né­ho, je bud­dy sys­tem -- tedy nepři­pa­dá v úva­hu, aby se někdo potá­pěl sám. Zejména v armád­ním habi­ta­tu v super hloub­ce.
• Nejprve nás film poba­ví heli­o­vý­mi hlás­ky celé­ho týmu, vzá­pě­tí jsou nějak taju­pl­ně vyba­ve­ni pro­střed­ky, jež kori­gu­jí rezo­nan­ci hla­si­vek v He+O₂ atmo­sfé­ře tak, aby her­ci měli své nor­mál­ní hla­sy. Toto „zaří­ze­ní“ si berou do sprchy, do poste­le i do ska­fan­d­ru. Potíž je s tím, že není vidět, a to zejmé­na na polo­na­hém Samu Jacksonovi. Ledaže by to byla pilul­ka.
• Vojenský hloub­ko­vý habi­tat. Nedostatečné redun­dant­ní sys­témy, pofi­dér­ní spo­je­ní mezi oby­va­te­li navzá­jem i se zbyt­kem svě­ta, absen­ce náhrad­ní­ho týmu, ničím nevy­svět­le­ný spěch a pří­stup „po nás poto­pa“.
• Světlo na přil­bě ska­fan­d­ru je tra­dič­ně ničem­né, slou­ží výhrad­ně nasví­ce­ní tvá­ře her­ce či her­ky.
• Uááá. Ani u tak seri­óz­ní­ho auto­ra, jakým je Crichton, a zku­še­né­ho reži­sé­ra, jakým je Levinson, se neo­be­jde­me bez obli­gát­ní­ho RUDÉHO DIGITÁLNÍHO DISPLEJE a odpo­ví­da­jí­cí bom­bič­ky.
• Potažmo bom­bič­ka. Myslím, že po extra­va­gant­ním výbuchu by moře bubla­lo na hla­di­ně o něco více, než jest nám ve fil­mu spat­ři­ti. Kromě toho moře po bouř­ce vypa­dá taky jinak.
• Nedomnívám se, že by vojen­ští hla­vou­ni byli ochot­ni s výsle­chem čekat něko­lik dní, až potá­pě­či pro­jdou dekom­pre­sí. Užili by s výho­dou např. Bellova pří­stro­je.