Krotitelé duchů

Krotitelé duchů je ame­ric­ká nad­při­ro­ze­ná kome­die z roku 1984, kte­rou reží­ro­val a pro­du­ko­val Ivan Reitman a scé­nář napsa­li Dan Aykroyd a Harold Ramis. Bill Murray, Aykroyd a Ramis v něm hra­jí Petera Venkmana, Raye Stantze a Egona Spenglera, tro­ji­ci excen­t­ric­kých para­psy­cho­lo­gů, kte­ří v New Yorku začnou pod­ni­kat v chy­tá­ní duchů. Ve fil­mu dále hra­jí Sigourney Weaver a Rick Moranis a ve ved­lej­ších rolích se obje­ví Annie Potts, William Atherton a Ernie Hudson.

Krotitele duchů Aykroyd kon­ci­po­val na zákla­dě své vlast­ní fas­ci­na­ce duchař­stvím jako pro­jekt, v němž by spo­lu s Johnem Belushim pro­ží­va­li dob­ro­druž­ství v čase a pro­sto­ru a bojo­va­li s nad­při­ro­ze­ný­mi hroz­ba­mi. Po Belushiho smr­ti v roce 1982, kdy byl Aykroydův kon­cept pova­žo­ván za finanč­ně neu­sku­teč­ni­tel­ný, byl najat Ramis, aby pomohl pře­psat scé­nář a zasa­dit jej do New Yorku a uči­nit jej rea­lis­tič­těj­ším. Krotitelé duchů byli prv­ním kome­di­ál­ním fil­mem, v němž byly pou­ži­ty náklad­né spe­ci­ál­ní efek­ty, a spo­leč­nost Columbia Pictures se obá­va­la poměr­ně vyso­ké­ho roz­počtu 25-30 mili­o­nů dola­rů a pří­liš nevě­ři­la v jeho kasov­ní poten­ci­ál. Natáčení pro­bí­ha­lo od říj­na 1983 do led­na 1984 v New Yorku a Los Angeles. Vzhledem ke kon­ku­ren­ci stu­dií zabý­va­jí­cích se spe­ci­ál­ní­mi efek­ty mezi růz­ný­mi fil­my, kte­ré se v té době při­pra­vo­va­ly, pou­žil Richard Edlund část roz­počtu na zalo­že­ní fil­mo­vé­ho stu­dia Boss, kte­ré k rea­li­za­ci stra­ši­del­ných vizu­ál­ních efek­tů pou­ži­lo kom­bi­na­ci prak­tic­kých efek­tů, mini­a­tur a lou­tek.

Krotitelé duchů byli uve­de­ni do kin 8. červ­na 1984 a setka­li se s vel­kým ohla­sem kri­ti­ky a sta­li se kul­tur­ním feno­mé­nem. Byl dob­ře při­jat pro svou kom­bi­na­ci kome­die, akce a horo­ru a Murrayho výkon byl čas­to vyzdvi­ho­ván. Film během své­ho prv­ní­ho uve­de­ní v kinech vydě­lal 282,2 mili­o­nu dola­rů, čímž se stal dru­hým nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem roku 1984 a v té době nej­vý­dě­leč­něj­ší kome­dií vůbec. Sedm týd­nů po sobě byl film na prv­ním mís­tě v kinech a byl jed­ním z pou­hých čtyř fil­mů, kte­ré v tom roce vydě­la­ly více než 100 mili­o­nů dola­rů. Další uve­de­ní v kinech zvý­ši­la cel­ko­vý výdě­lek na při­bliž­ně 295,2 mili­o­nu dola­rů, což z něj činí jed­nu z nej­ú­spěš­něj­ších kome­dií 80. let. V roce 2015 jej Knihovna Kongresu USA vybra­la k ucho­vá­ní v Národním fil­mo­vém regis­t­ru. Jeho ústřed­ní píseň „Ghostbusters“ od Raye Parkera Jr. se rov­něž sta­la hitem čís­lo jed­na.

Úspěch Krotitelů duchů, kte­ří ovliv­ni­li popu­lár­ní kul­tu­ru a měli odda­né fanouš­ky, odstar­to­val mul­ti­me­di­ál­ní fran­ší­zu v hod­no­tě něko­li­ka mili­ard dola­rů. Ta zahr­no­va­la popu­lár­ní ani­mo­va­ný tele­viz­ní seri­ál Skuteční kro­ti­te­lé duchů (1986), jeho pokra­čo­vá­ní Extrémní kro­ti­te­lé duchů (1997), video­hry, stol­ní hry, komiksy, oble­če­ní, hud­bu a stra­ši­del­né atrak­ce. Po Krotitelích duchů násle­do­val v roce 1989 film Krotitelé duchů II, kte­rý si finanč­ně ani kri­tic­ky neve­dl tak dob­ře. Pokusy o dru­hé pokra­čo­vá­ní byly po Ramisově smr­ti v roce 2014 poza­sta­ve­ny. Reboot z roku 2016, rov­něž nazva­ný Krotitelé duchů, se dočkal smí­še­ných recen­zí a finanč­ní­ho neú­spě­chu. Druhé pokra­čo­vá­ní fil­mu z roku 1984, Krotitelé duchů:

Děj

Peter Venkman, Ray Stantz a Egon Spengler jsou pro­fe­so­ři para­psy­cho­lo­gie na Kolumbijské uni­ver­zi­tě, kte­ří zkou­ma­jí para­nor­mál­ní jevy. Po prv­ním setká­ní s duchem, kte­rý se zje­vil v newy­or­ské veřej­né knihov­ně, je děkan uni­ver­zi­ty vyho­dí a odmít­ne důvě­ry­hod­nost jejich výzku­mu. V reak­ci na to zalo­ží „Krotitele duchů“, para­nor­mál­ní vyšet­řo­va­cí a likvi­dač­ní služ­bu, kte­rá půso­bí v nepo­u­ží­va­né hasič­ské zbroj­ni­ci. Vyvíjejí špič­ko­vé zaří­ze­ní na jader­ný pohon k zachy­co­vá­ní a zadr­žo­vá­ní duchů, ačko­li zpo­čát­ku jdou obcho­dy poma­lu.

Po para­nor­mál­ním setká­ní ve svém bytě zavo­lá Krotitelům duchů vio­lon­cel­list­ka Dana Barrettová. Vypráví, že vidě­la démo­nic­ké stvo­ře­ní podob­né pso­vi, kte­ré vyslo­vi­lo jedi­né slo­vo: „Zuul“. Ray a Egon zkou­ma­jí Zuul a podrob­nos­ti o Danině budo­vě, zatím­co Peter se nabíd­ne, že si pro­hléd­ne její byt v neú­spěš­ném poku­su ji svést. Krotitelé duchů jsou naja­ti, aby z hote­lu Sedgewick odstra­ni­li nena­syt­né­ho ducha Slimera. Protože se jim nepo­da­ři­lo řád­ně otes­to­vat své vyba­ve­ní, Egon varu­je sku­pi­nu, aby nikdy nepře­kra­čo­va­la ener­ge­tic­ké prou­dy svých pro­to­no­vých zbra­ní, pro­to­že by to moh­lo způ­so­bit kata­stro­fál­ní výbuch. Chytí ducha a ulo­ží ho do ekto­ko­mo­ry pod hasič­skou zbroj­ni­cí. Nadpřirozená akti­vi­ta ve měs­tě rych­le ros­te a Krotitelé duchů se svý­mi výko­ny pro­sla­ví; aby zvlád­li ros­tou­cí poptáv­ku, najmou čtvr­té­ho čle­na, Winstona Zeddemora.

Inspektor Agentury pro ochra­nu život­ní­ho pro­stře­dí Walter Peck, kte­rý je vůči Krotitelům duchů nedů­vě­ři­vý, je požá­dá o posou­ze­ní jejich vyba­ve­ní, ale Peter ho odmít­ne. Později Egon varu­je, že kapa­ci­ta záchyt­né jed­not­ky se blí­ží a nad­při­ro­ze­ná ener­gie se valí měs­tem. Peter se setká­vá s Danou a infor­mu­je ji, že Zuul byl polobůh uctí­va­ný jako slu­žeb­ník „Gozera Gozeriana“, boha destruk­ce mění­cí­ho podo­bu. Když se Dana vrá­tí domů, je posed­lá Zuulem; podob­ná enti­ta ovlá­dá i její­ho sou­se­da Louise Tullyho. Peter při­jíž­dí a nachá­zí posed­lou Danu/Zuul, kte­rá o sobě tvr­dí, že je „Strážce brá­ny“. Louis je poli­cis­ty při­ve­den k Egonovi a tvr­dí, že je „Vinz Clortho, Správce klí­čů“. Krotitelé duchů sou­hla­sí, že dvo­ji­ci udr­ží oddě­le­ně.

Peck se vra­cí s poli­cis­ty a pra­cov­ní­ky měs­ta, aby nechal Krotitele duchů zatknout a jejich zadr­žo­va­cí jed­not­ku deak­ti­vo­vat, což způ­so­bí výbuch, kte­rý zaja­té duchy osvo­bo­dí. Louis/Vinz v nasta­lém zmat­ku unik­ne a vydá se do byto­vé­ho domu za Danou/Zuul. Ve věze­ní Ray a Egon odha­lí, že Danina budo­va byla navr­že­na Ivo Šandorem, vůd­cem kul­tu uctí­va­jí­cí­ho Gozera, aby fun­go­va­la jako anté­na, kte­rá při­ta­hu­je a sou­stře­ďu­je duchov­ní ener­gii k vyvo­lá­ní Gozera a vyvo­lá­ní apo­ka­ly­psy. Tváří v tvář nad­při­ro­ze­né­mu cha­o­su v celém měs­tě Krotitelé duchů pře­svěd­čí sta­ros­tu, aby je pro­pus­til.

Krotitelé duchů se vyda­jí na stře­chu obyt­né­ho domu, zatím­co Dana/Zuul a Louis/Vinz ote­vřou brá­nu mezi dimen­ze­mi a pro­mě­ní se v démo­nic­ké psy. Gozer se obje­ví v podo­bě ženy a zaú­to­čí na Krotitele duchů, pak zmi­zí, když se poku­sí o odve­tu. Její odo­sob­ně­ný hlas poža­du­je, aby si Krotitelé duchů „vybra­li podo­bu destruk­to­ra“. Ray si nechtě­ně vzpo­me­ne na milo­va­né­ho firem­ní­ho mas­ko­ta z dět­ství a Gozer se zno­vu obje­ví v podo­bě obrov­ské­ho Stay Puft Marshmallow Mana, kte­rý začne ničit měs­to. Egon navzdo­ry své dří­věj­ší radě naří­dí týmu, aby zkří­žil své pro­to­no­vé ener­ge­tic­ké prou­dy u dimen­zi­o­nál­ní brá­ny. Výsledná explo­ze zni­čí Gozerova ava­ta­ra, vyže­ne ho zpět do jeho dimen­ze a brá­nu uza­vře. Krotitelé duchů zachrá­ní Danu a Louise z tro­sek a na uli­ci jsou vítá­ni jako hrdi­no­vé.

Produkce

Vývoj

Krotitelé duchů byli inspi­ro­vá­ni fas­ci­na­cí a vírou Dana Aykroyda v para­nor­mál­ní jevy. Tu zdě­dil po svém otci (kte­rý napsal kni­hu Dějiny duchů), mat­ce (kte­rá tvr­di­la, že vidě­la duchy), dědeč­ko­vi (kte­rý expe­ri­men­to­val s pou­ží­vá­ním vysí­la­ček ke kon­tak­tu s mrt­vý­mi) a pra­dě­deč­ko­vi (zná­mý spi­ri­tis­ta). V roce 1981 si v časo­pi­se The Journal of the American Society for Psychical Research pře­če­tl člá­nek o kvan­to­vé fyzi­ce a para­psy­cho­lo­gii, kte­rý ho při­ve­dl na myš­len­ku chy­tat duchy. Aykroyda také zau­ja­la myš­len­ka moder­ni­zo­vat kome­di­ál­ní fil­my o duchách z polo­vi­ny 20. sto­le­tí, kte­ré nato­či­ly týmy jako Abbott a Costello (Hold That Ghost (1941)), Bob Hope (The Ghost Breakers (1940)) a The Bowery Boys (Ghost Chasers (1951)).

Aykroyd napsal scé­nář a hod­lal si ve fil­mu zahrát po boku Eddieho Murphyho a své­ho blíz­ké­ho pří­te­le a kole­gy ze Saturday Night Live (SNL) Johna Belushiho, než dru­hý jme­no­va­ný v břez­nu 1982 nešťast­nou náho­dou zemřel. Aykroyd vzpo­mí­nal, že napsal jed­nu z Belushiho hlá­šek, když mu pro­du­cent a talen­to­vý agent Bernie Brillstein zavo­lal, aby ho infor­mo­val o Belushiho smr­ti. Obrátil se na dal­ší­ho býva­lé­ho her­ce ze SNL, Billa Murrayho, kte­rý sou­hla­sil, že se k pro­jek­tu při­po­jí, i když bez výslov­né doho­dy, jak čas­to pra­co­val. Aykroyd před­lo­žil Brillsteinovi svůj kon­cept tří mužů, kte­ří pro­ná­sle­du­jí duchy, a při­po­jil skeč „Marshmallow Mana“. Přirovnal je k běž­ným pra­cov­ní­kům na hube­ní škůd­ců a řekl, že „zavo­lat Krotitele duchů je stej­né, jako nechat si odstra­nit kry­sy“. Aykroyd věřil, že Ivan Reitman je logic­kou vol­bou pro režii na zákla­dě jeho úspě­chů s fil­my jako Animal House (1978) a Stripes (1981). Reitman znal osno­vu fil­mu ješ­tě v době, kdy byl Belushi poten­ci­ál­ním čle­nem obsa­ze­ní, a ode­hrá­val se v budouc­nos­ti s mno­ha sku­pi­na­mi inter­ga­lak­tic­kých kro­ti­te­lů duchů. Měl pocit, že „jeho nato­če­ní by stá­lo něco kolem 200 mili­o­nů dola­rů“. Aykroydovo původ­ní 70 až 80stránkové zpra­co­vá­ní scé­ná­ře mělo váž­něj­ší tón a mělo být stra­ši­del­né.

Reitman se s Aykroydem sešel v Art’s Delicatessen ve Studio City v Los Angeles a vysvět­lil mu, že jeho kon­cept by neby­lo mož­né rea­li­zo­vat. Navrhl, že zasa­ze­ní celé­ho fil­mu na Zemi by mimo­řád­né prv­ky uči­ni­lo humor­něj­ší­mi, a pokud by se od začát­ku zamě­ři­li na rea­lis­mus, pak by byl Marshmallow Man na kon­ci uvě­ři­tel­něj­ší. Reitman chtěl také podrob­ně popsat původ Krotitelů duchů před zahá­je­ním jejich pod­ni­ká­ní, když řekl, že „to byl začá­tek 80. let: všich­ni se pouš­tě­li do pod­ni­ká­ní“. Po schůz­ce se dvo­ji­ce setka­la s Haroldem Ramisem v Burbank Studios. Reitman s ním spo­lu­pra­co­val na před­cho­zích fil­mech a věřil, že doká­že lépe než Aykroyd rea­li­zo­vat tón, kte­rý zamýš­lel pro scé­nář. Reitman také cítil, že Ramis by měl ztvár­nit Krotitele duchů; poté, co si pře­če­tl scé­nář, se Ramis k pro­jek­tu oka­mži­tě při­po­jil.

Přestože scé­nář vyža­do­val znač­né změ­ny, Reitman v břez­nu 1983 před­lo­žil film výkon­né­mu ředi­te­li Columbia Pictures Franku Priceovi, kte­rý vyprá­věl, že kon­cept pova­žo­val za zábav­ný, ale samot­ný pro­jekt za kon­tro­verz­ní, pro­to­že kome­die byly pova­žo­vá­ny za kome­die se stro­pem zis­ko­vos­ti. Price tvr­dil, že film bude vyža­do­vat vel­ký roz­po­čet kvů­li spe­ci­ál­ním efek­tům a popu­lár­ní­mu obsa­ze­ní. Reitman řekl, že by moh­li pra­co­vat s 25-30 mili­o­ny dola­rů; uvá­dě­ly se růz­né část­ky. Price sou­hla­sil, pokud bude film uve­den do kin do červ­na 1984. Reitman při­znal, že si část­ku vymys­lel, vychá­zel z troj­ná­sob­ku roz­počtu fil­mu Striptýz, kte­rý se mu zdál „rozum­ný“. Na dokon­če­ní fil­mu tak zbý­va­lo tři­náct měsí­ců, aniž by byl hoto­vý scé­nář, stu­dio s efek­ty nebo datum zahá­je­ní natá­če­ní. Jako pomoc­né pro­du­cen­ty najal Joea Medjucka a Michaela C. Grosse, s nimiž spo­lu­pra­co­val již dří­ve. Generální ředi­tel spo­leč­nos­ti Columbia Fay Vincent poslal do Los Angeles své­ho práv­ní­ka Dicka Gallopa, aby Price pře­svěd­čil, aby film nere­a­li­zo­val, ale Price s tím nesou­hla­sil. Gallop se vrá­til do cen­t­rá­ly a ozná­mil Priceovi, že se „vymkl kon­t­ro­le“.

Pro film se zva­žo­va­lo něko­lik názvů, pro­to­že „Krotitelé duchů“ byli práv­ně ome­ze­ni dět­ským pořa­dem The Ghost Busters ze 70. let, kte­rý vlast­ni­la spo­leč­nost Universal Studios. Varianty zahr­no­va­ly „Ghoststoppers“, „Ghostbreakers“ a „Ghostsmashers“. Price se s Columbií roze­šel již na začát­ku pro­duk­ce Krotitelů duchů a stal se šéfem Universal Pictures, načež pro­dal Columbii titul za 500 000 dola­rů plus 1 % ze zis­ku fil­mu. Vzhledem k holly­wo­od­ským účet­ním prak­ti­kám - meto­dě, kte­rou stu­dia pou­ží­va­jí k umě­lé­mu nad­sa­zo­vá­ní nákla­dů na výro­bu fil­mu, aby ome­zi­la výpla­tu hono­rá­řů nebo daní - film tech­nic­ky nikdy nedo­sá­hl zis­ku, aby Universal měl nárok na výpla­tu.

Scénář

Aykroyd, Ramis a Reitman zača­li pře­pra­co­vá­vat scé­nář, nej­pr­ve v Reitmanově kan­ce­lá­ři a poté se s rodi­na­mi usa­di­li na Martha’s Vineyard v Massachusetts. Aykroyd tam měl dům a v jeho skle­pě pra­co­va­li dnem i nocí při­bliž­ně dva týd­ny. Pro pře­pra­co­vá­ní scé­ná­ře měl pocho­pe­ní, pro­to­že se pova­žo­val za scé­náris­tu „z kuchy­ně“, kte­rý vytvá­řel vtip­né situ­a­ce a para­nor­mál­ní žar­gon, zatím­co Ramis vylep­šo­val vti­py a dia­lo­gy. Psali oddě­le­ně a pak si navzá­jem pře­pi­so­va­li návrhy. Mnoho scén muse­lo být vystři­že­no, včet­ně blá­zin­ce, kde stra­ší celebri­ty, a nele­gál­ní­ho skla­diš­tě duchů na ben­zí­no­vé pum­pě v New Jersey. Když v polo­vi­ně čer­ven­ce 1983 odjíž­dě­li z Vineyardu, měli hoto­vý prv­ní návrh a začát­kem srp­na byl hoto­vý tře­tí, téměř finál­ní návrh. Když Murray poz­dě­ji po natá­če­ní fil­mu Ostří břitvy (1984) odle­těl do New Yorku, aby se setkal s Aykroydem a Ramisem, nabí­dl jen málo pří­spěv­ků ke scé­ná­ři nebo ke své posta­vě. Ramis, kte­rý pro Murrayho psal už něko­li­krát před­tím, řekl, že ví, jak s hla­sem jeho posta­vy zachá­zet.

Bylo roz­hod­nu­to už na začát­ku, že Ramisova posta­va bude moz­kem Krotitelů duchů, Aykroyd srd­cem a Murray ústy. Aykroyd se inspi­ro­val arche­ty­py z fan­tas­ti­ky, řekl: „Dejte dohro­ma­dy Petera Venkmana, Raymonda Stantze a Egona Spenglera a máte Strašáka, Lva a Plecháče.“ Aykroyd se nechal sly­šet, že se mu to poda­ři­lo. Aykroydova kon­cep­ce poža­do­va­la, aby Krotitelé duchů měli šéfa a byli říze­ni do situ­a­cí. Ramis pre­fe­ro­val, aby měli pod kon­t­ro­lou „svůj vlast­ní osud“ a roz­ho­do­va­li se sami. To ved­lo k vytvo­ře­ní výraz­něj­ších iden­tit postav: Reitman se domní­val, že nej­těž­ší při psa­ní bylo určit cíl pří­bě­hu, kdo je padouch a jeho cíl, proč se ducho­vé zje­vu­jí a jak se obje­vil vzne­še­ný Marshmallow Man.

Reitman věřil, že nej­těž­ší bylo určit cíl pří­bě­hu, kdo je padouch a jeho cíl, proč se ducho­vé zje­vu­jí a jak se obje­vil vzne­še­ný Marshmallow Man. Tato bytost byla jed­nou z mno­ha pro­pra­co­va­ných nad­při­ro­ze­ných entit v Aykroydově původ­ním zpra­co­vá­ní, původ­ně se měla vyno­řit z East River pou­hých dva­cet minut fil­mu. Reitmanovi vyční­va­la, ale zne­po­ko­jo­va­la ho kvů­li poměr­ně rea­lis­tic­ké­mu tónu, kte­rý nasa­di­li. Zatímco pro­bí­hal ten­to pro­ces, Reitman hle­dal pro film stu­dio pro spe­ci­ál­ní efek­ty a nako­nec během stej­né­ho dvou­tý­den­ní­ho obdo­bí anga­žo­val Richarda Edlunda.

Obsazení a postavy

Murray byl pova­žo­ván za zásad­ní­ho pro poten­ci­ál­ní úspěch Krotitelů duchů, ale byl zná­mý tím, že se k pro­jek­tům zava­zo­val až poz­dě. Price sou­hla­sil s finan­co­vá­ním Murrayho váš­ni­vé­ho pro­jek­tu The Razor’s Edge, pro­to­že věřil, že v pří­pa­dě neú­spě­chu při­jde jen o málo peněz, ale dou­fal, že si tím­to ges­tem zajis­tí Murrayho angaž­má v Krotitelích duchů. Do role byli zva­žo­vá­ni také Michael Keaton, Chevy Chase, Tom Hanks, Robin Williams, Steve Guttenberg a Richard Pryor. Do role Egona byli zva­žo­vá­ni Christopher Walken, John Lithgow, Christopher Lloyd, Jeff Goldblum a Keaton. Ramis se pro Egonův vzhled nechal inspi­ro­vat obál­kou časo­pi­su o abs­trakt­ní archi­tek­tu­ře, na níž byl muž v tří­díl­ném tví­do­vém oble­ku, s brý­le­mi s drá­tě­ný­mi obrouč­ka­mi a rov­ný­mi vla­sy. Křestní jmé­no posta­vy pře­vzal od maďar­ské­ho uprch­lí­ka, s nímž cho­dil do ško­ly, a pří­jme­ní od němec­ké­ho his­to­ri­ka Oswalda Spenglera. Kromě tří hlav­ních hvězd byl Medjuck z vel­ké čás­ti zod­po­věd­ný za obsa­ze­ní rolí. Ernie Hudson pro­šel pěti kon­kur­zy na posta­vu Winstona Zeddemora. Podle něj dří­věj­ší ver­ze scé­ná­ře dáva­la Winstonovi vět­ší roli odbor­ní­ka na demo­li­ce v letec­tvu s pro­pra­co­va­nou his­to­rií. Byl tou­to rolí nad­šen a sou­hla­sil s ní za polo­vi­nu své­ho obvyk­lé­ho pla­tu. Noc před začát­kem natá­če­ní dostal nový scé­nář s výraz­ně zmen­še­nou rolí; Reitman mu řekl, že stu­dio chce Murrayho roli roz­ší­řit. Aykroyd uve­dl, že to byla role urče­ná pro Eddieho Murphyho, ačko­li Reitman to vyvrá­til. Do role byli zva­žo­vá­ni také Gregory Hines a Reginald VelJohnson.

Daryl Hannah, Denise Crosby, Julia Roberts a Kelly LeBrock se uchá­ze­ly o roli Dany Barrett, ale pozor­nost fil­ma­řů upou­ta­la Sigourney Weaver. Proti její­mu obsa­ze­ní byl odpor kvů­li obec­ně váž­ným rolím, kte­ré hrá­la ve fil­mech Vetřelec (1979) a Nebezpečný rok (1982). Weaverová odha­li­la svou kome­di­ál­ní minu­lost, kte­rou zís­ka­la na Yale School of Drama, a během kon­kur­zu zača­la cho­dit po čtyřech a výt jako pes. Právě ona navrh­la, aby se Dana sta­la posed­lou Zuulem; pod­le Reitmana to vyře­ši­lo pro­blémy s posled­ním děj­stvím tím, že posta­vy zís­ka­ly osob­ní podíl na udá­los­tech. Weaverová také změ­ni­la povo­lá­ní posta­vy z model­ky na hudeb­ni­ci a řek­la, že Dana může být poně­kud přís­ná, ale „víte, že má duši, pro­to­že hra­je na cello“.

Johnu Candymu byla nabíd­nu­ta role Louise Tullyho. Candy Reitmanovi řekl, že posta­vě nero­zu­mí, a navr­hl ztvár­nit Tullyho s němec­kým pří­zvu­kem a něko­li­ka němec­ký­mi ovčá­ky; tvůr­ci měli pocit, že psů je ve fil­mu už dost. Candy se roz­ho­dl o roli neu­si­lo­vat. Reitman před­tím spo­lu­pra­co­val s Rickem Moranisem a poslal mu scé­nář. Ten roli při­jal o hodi­nu poz­dě­ji. Moranis roz­vi­nul mno­ho aspek­tů své posta­vy, včet­ně toho, že z něj udě­lal účet­ní­ho, a ad-liboval dlou­hý pro­jev na Tullyho večír­ku. Sandra Bernhardová odmít­la roli sekre­tář­ky Krotitelů duchů Janine Melnitzové, kte­rou zís­ka­la Annie Pottsová. Když dora­zi­la na prv­ní natá­če­cí den, Reitman popo­hnal Pottsovou do aktu­ál­ní scé­ny. Rychle se pře­vlék­la z pou­lič­ních šatů a vypůj­či­la si brý­le, kte­ré nosi­la kosty­mér­ka a kte­ré její posta­va násled­ně nosi­la po celý film.

William Atherton byl vybrán pro roli Waltera Pecka poté, co se obje­vil v broadwa­yské hře Broadway. Peck byl popi­so­ván jako podob­ný Margaret Dumontové, kte­rá hrá­la kome­di­ál­ní pro­ti­pól brat­ří Marxů. Atherton řekl: „Nemůže to být vtip­né a já [Krotitele duchů] nepo­va­žu­ji ani v nejmen­ším za okouz­lu­jí­cí. Musím být pobou­řen“. Role sumer­ské­ho boha Gozera Gozera byla původ­ně urče­na pro Paula Reubense, před­sta­vo­va­né­ho jako archi­tek­ta v obchod­ním oble­ku. Reubens od toho­to nápa­du upus­til a při­padla jugo­sláv­ské hereč­ce Slavici Jovanové. Role se změ­ni­la na roli inspi­ro­va­nou andro­gyn­ním vzhle­dem Grace Jones a Davida Bowieho. Jako hlas Gozera byla bez náro­ku na hono­rář namlu­ve­na Paddi Edwardsová, kte­rá dabo­va­la Jovanové sil­ný slo­van­ský pří­zvuk.

Natáčení

Prvotní natá­če­ní zača­lo v New Yorku 28. říj­na 1983. Hned prv­ní den při­ve­dl Reitman na plac Murrayho, kte­rý si ješ­tě nebyl jis­tý, zda četl scé­nář. Natáčení v New Yorku trva­lo při­bliž­ně šest týd­nů a skon­či­lo těs­ně před Vánocemi. Reitman si byl vědom, že musí dokon­čit newy­or­skou fázi dří­ve, než se set­ka­jí s nehos­tin­ným pro­sin­co­vým poča­sím. V té době bylo roz­hod­nu­tí natá­čet v New Yorku pova­žo­vá­no za ris­kant­ní. Na počát­ku 80. let mno­zí pova­žo­va­li měs­to za syno­ny­mum daňo­vé kata­stro­fy a nási­lí a Los Angeles bylo vní­má­no jako cen­t­rum zábav­ní­ho prů­mys­lu. V roz­ho­vo­ru z roku 2014 Reitman uve­dl, že si New York vybral, pro­to­že „jsem chtěl, aby film byl ... mým newy­or­ským fil­mem“. Jelikož Reitman pra­co­val s komi­ky, pod­po­ro­val impro­vi­za­ci, upra­vo­val více zábě­rů a pone­chá­val si herec­ké kre­a­ce, kte­ré fun­go­va­ly, ale usměr­ňo­val je zpět ke scé­ná­ři.

Některé par­ty­zán­ské natá­če­ní pro­bí­ha­lo tak, že byly zachy­ce­ny spon­tán­ní scé­ny na iko­nic­kých mís­tech měs­ta, včet­ně jed­no­ho zábě­ru v Rockefellerově cen­t­ru, kde her­ce vyhá­ně­la sku­teč­ná ochran­ka. V Central Parku West byla nato­če­na scé­na, při níž kom­par­sis­té skan­do­va­li „Krotitelé duchů“ ješ­tě před­tím, než byl název vyma­zán. Medjuck kon­tak­to­val stu­dio a nalé­hal na ně, aby si zajis­ti­li povo­le­ní pou­žít toto slo­vo jako název.

Budova na adre­se Central Park West 55 slou­ži­la jako domov Weaverovy posta­vy a dějiš­tě vrchol­né bitvy Krotitelů duchů s Gozerem. Výtvarné oddě­le­ní při­da­lo dal­ší pat­ra a ozdo­by pomo­cí mat­ných maleb, mode­lů a digi­tál­ních efek­tů, aby vytvo­ři­lo ohnis­ko duchař­ské akti­vi­ty. Během natá­če­ní závě­reč­né scé­ny v budo­vě povo­li­ly měst­ské úřa­dy uzavřít při­leh­lé uli­ce v době doprav­ní špič­ky, což ovliv­ni­lo dopra­vu ve vel­ké čás­ti měs­ta. Gross pozna­me­nal, že z vrcho­lu budo­vy vidě­li doprav­ní kolo­ny až do Brooklynu. Na růz­ných mís­tech vytá­hl poli­cis­ta zbraň na taxi­ká­ře, kte­rý odmí­tl pří­kaz; při podob­ném inci­den­tu jiný poli­cis­ta vytá­hl řidi­če přes okno limu­zí­ny. Když se rozzlo­be­ní obča­né pta­li Medjucka, co se to natá­čí, obvi­nil Francise Forda Coppolu z natá­če­ní fil­mu Cotton Club (1984). Aykroyd se setkal se spi­so­va­te­lem science-fiction Isaacem Asimovem, kte­ré­ho obdi­vo­val, a ten si mu postě­žo­val: „Vy tady zne­pří­jem­ňu­je­te život, to je pros­tě hroz­né, nechá­pu, jak jim to moh­lo pro­jít!“ Aykroyd si stě­žo­val, že se mu to nelí­bí. Přímo ved­le budo­vy 55 Central Park West se nachá­zí lute­rán­ský kos­tel Nejsvětější Trojice, na kte­rý si vyšlá­pl Marshmallow Man.

Dalšími mís­ty byly New York City Hall, New York Public Library, Lincoln Center for the Performing Arts, Columbus Circle, Irving Trust Bank na Páté ave­nue a Tavern on the Green. Jako síd­lo Krotitelů duchů slou­ži­la hasič­ská zbroj­ni­ce Hook and Ladder Company 8 ve čtvr­ti Tribeca. Kolumbijská uni­ver­zi­ta povo­li­la, aby její Havemeyer Hall nahra­di­la fik­tiv­ní Weaver Hall, pod pod­mín­kou, že uni­ver­zi­ta nebu­de uve­de­na jmé­nem.

Natáčení se pře­su­nu­lo do Los Angeles a pokra­čo­va­lo mezi Vánocemi a Novým rokem. Vzhledem k tomu, že film vyu­ží­val prak­tic­ké efek­ty, bylo zapo­tře­bí kva­li­fi­ko­va­ných tech­ni­ků, kte­ří byd­le­li pře­váž­ně ve měs­tě, a zvu­ko­vých kulis, kte­ré v New Yorku nee­xis­to­va­ly. Přestože se film Krotitelé duchů ode­hrá­val v Los Angeles, vět­ši­na jeho zábě­rů se natá­če­la v Los Angeles nebo na pla­ce v Burbank Studios. Lokační skau­ti hle­da­li budo­vy, kte­ré by moh­ly kopí­ro­vat inte­ri­é­ry budov natá­če­ných v New Yorku. Reitman se poku­sil vyu­žít inte­ri­ér budo­vy Hook and Ladder 8, ale nemohl ji dosta­teč­ně dlou­ho zabí­rat, pro­to­že se jed­na­lo o aktiv­ní hasič­skou sta­ni­ci. Záběry inte­ri­é­ru hasič­ské zbroj­ni­ce byly mís­to toho poří­ze­ny ve vyřa­ze­ném hasič­ském domě č. 23 v cen­t­ru Los Angeles. Konstrukce budo­vy, zatím­co v New Yorku běž­ná, byla v Los Angeles rari­tou. V poza­dí kan­ce­lá­ře Krotitelů duchů vise­la archiv­ní foto­gra­fie aktiv­ní posád­ky v Hasičském domě č. 23 z roku 1915.

Zatímco natá­če­ní pro­bí­ha­lo v hlav­ní čítár­ně newy­or­ské veřej­né knihov­ny (natá­če­ní moh­lo pro­bí­hat pou­ze v ran­ních hodi­nách a muse­lo být ukon­če­no do 10:00), sklep­ní kni­hov­ní regá­ly zastu­po­va­la losan­ge­leská Ústřední knihov­na, pro­to­že pod­le Reitmana byly zamě­ni­tel­né. Hotel Millennium Biltmore zastou­pil scé­ny ode­hrá­va­jí­cí se ve fik­tiv­ním hote­lu Sedgewick. Hlavní natá­če­ní skon­či­lo na kon­ci led­na 1984, po 55 až 62 dnech natá­če­ní.

Postprodukce

Krátký pro­dukč­ní plán a blí­ží­cí se datum pre­mi­é­ry zna­me­na­ly, že Reitman film během natá­če­ní upra­vo­val. Často byl čas jen na něko­lik zábě­rů. Pro Reitmana bylo někdy natá­če­ní fil­mu plné­ho efek­tů frustru­jí­cí, pro­to­že spe­ci­ál­ní efek­ty muse­ly být pře­dem sto­ry­bo­ar­do­vá­ny a nato­če­ny; nee­xis­to­va­la mož­nost vrá­tit se a vyro­bit nové scé­ny. Gross to popsal tak­to: „Vypracujete sto­ry­bo­ard pře­dem, to je jako střih pře­dem. Máte scé­nu, oni ji schvá­lí a my strá­ví­me devět měsí­ců tím, že bude­me dělat ten střih. Neexistují žád­né dru­hé zábě­ry, žád­né out­ta­ky, žád­ný záběr. Můžete stří­hat, ale nemů­že­te při­dá­vat. To [Reitmana] tak ome­zo­va­lo, že mu to oprav­du vadi­lo.“

Vymazaná scé­na se týka­la seg­men­tu ve „Fort Detmerring“, kde má Ray sexu­ál­ní styk s žen­ským duchem. Scéna měla před­sta­vit Aykroydův milost­ný zájem. Ramis se však domní­val, že je pro rych­le ply­nou­cí děj zby­teč­ná, a tak Reitman mís­to toho pou­žil zábě­ry jako sno­vou sek­ven­ci během mon­tá­že v polo­vi­ně fil­mu. Střihač Sheldon Kahn posí­lal Reitmanovi během natá­če­ní čer­no­bí­lé kotou­če se sek­ven­ce­mi. Nejenže mu umož­ni­ly pro­vést změ­ny, ale pod­le jeho názo­ru mu také pomoh­ly pocho­pit, jak lépe zrych­lit tem­po fil­mu. Kahn dokon­čil prv­ní kom­plet­ní střih fil­mu tři týd­ny po skon­če­ní natá­če­ní. Konečný sestřih fil­mu trvá 105 minut.

Hudba

Hudbu ke Krotitelům duchů slo­žil Elmer Bernstein a hrál ji 72členný Hollywood Studio Symphony orchest­ra v The Village v západ­ním Los Angeles v Kalifornii. Orchestraci vytvo­ři­li David Spear a Bernsteinův syn Peter. Elmer Bernstein již dří­ve slo­žil hud­bu k něko­li­ka Reitmanovým fil­mům a k pro­jek­tu se při­po­jil již na počát­ku, ješ­tě před­tím, než bylo pode­psá­no obsa­ze­ní. Reitman chtěl zemi­tou, rea­lis­tic­kou hud­bu a nechtěl, aby hud­ba divá­kům říka­la, kdy je něco vtip­né. Bernstein pou­žil ondes Martenot (což je vlast­ně klá­ve­so­vá obdo­ba the­re­mi­nu), aby dosá­hl „stra­ši­del­né­ho“ efek­tu. Bernstein musel při­vézt hudeb­ní­ka z Anglie, aby na nástroj hrál, pro­to­že vyško­le­ných ondis­tů bylo málo. Použil také tři syn­te­zá­to­ry Yamaha DX7. V roz­ho­vo­ru z roku 1985 Bernstein ozna­čil Krotitele duchů za nej­ob­tíž­něj­ší hud­bu, kte­rou kdy napsal, pro­to­že pro něj bylo nároč­né vyvá­žit růz­né kome­di­ál­ní a váž­né tóny fil­mu. Pro Krotitele duchů vytvo­řil „mra­vo­kár­né“ téma, kte­ré popsal jako „roz­to­mi­lé, aniž by bylo oprav­du mimo“. V posled­ních čás­tech fil­mu se mu hud­ba sklá­da­la snad­ně­ji, jeho cílem bylo, aby film zněl „úžas­ně a mystic­ky“.

Brzy Reitman a Bernstein dis­ku­to­va­li o tom, že by v Krotitelích duchů měla na urči­tých mís­tech zaznít popu­lár­ní hud­ba, kte­rá by dopl­ni­la Bernsteinovu původ­ní hud­bu. Patří mezi ně i sklad­ba „Magic“ od Micka Smileyho, kte­rá hra­je během scé­ny, kdy jsou ducho­vé vypuš­tě­ni ze síd­la Krotitelů duchů. Bernsteinův hlav­ní motiv pro Krotitele duchů byl poz­dě­ji nahra­zen sklad­bou „Ghostbusters“ od Raye Parkera Jr. Bernsteinovi se osob­ně nelí­bi­lo pou­ži­tí těch­to pís­ní, zejmé­na „Magic“, ale řekl: „Je vel­mi těž­ké pole­mi­zo­vat s něčím tako­vým, jako je [„Krotitelé duchů“], když je to v prv­ní desít­ce hit­pa­rád.“

Hudba byla vyža­do­vá­na pro mon­táž upro­střed fil­mu a „I Want a New Drug“ od Huey Lewis and the News byla pou­ži­ta jako dočas­ná náhra­da kvů­li své­mu vhod­né­mu tem­pu. Reitman byl poz­dě­ji sezná­men s Parkerem Jr. a ten vytvo­řil sklad­bu „Ghostbusters“ s podob­ným rif­fem, kte­rý se hodil k mon­tá­ži. Před zapo­je­ním Parkera Jr. bylo pro Krotitele duchů vyvi­nu­to růz­ný­mi uměl­ci při­bliž­ně 50 až 60 růz­ných zně­lek, žád­ná však neby­la shle­dá­na vhod­nou. Huey Lewis byl oslo­ven, aby slo­žil zněl­ku k fil­mu, ale byl již zavá­zán pra­cí na fil­mu Návrat do budouc­nos­ti (1985).

Design

Během tři­nác­ti­mě­síč­ní pro­duk­ce fil­mu pra­co­va­la všech­na hlav­ní stu­dia zabý­va­jí­cí se spe­ci­ál­ní­mi efek­ty na jiných fil­mech. Ta, kte­rá zůsta­la, byla pří­liš malá na to, aby moh­la pra­co­vat na při­bliž­ně 630 jed­not­li­vých efek­to­vých zábě­rech potřeb­ných pro Krotitele duchů. Ve stej­né době plá­no­val kame­ra­man spe­ci­ál­ních efek­tů Richard Edlund opus­tit spo­leč­nost Industrial Light and Magic (ILM) a zalo­žit si vlast­ní fir­mu. Reitman pře­svěd­čil spo­leč­nost Columbia, aby ve spo­lu­prá­ci se spo­leč­nos­tí Metro-Goldwyn-Mayer (MGM), kte­rá také potře­bo­va­la stu­dio pro tvor­bu efek­tů, poskyt­la Edlundovi zálo­hu 5 mili­o­nů dola­rů na zalo­že­ní jeho vlast­ní spo­leč­nos­ti Boss Film Studios. Podle Edlunda práv­ní­ci spo­tře­bo­va­li vět­ši­nu času na dokon­če­ní smlou­vy, tak­že na vybu­do­vá­ní efek­to­vé­ho stu­dia, nato­če­ní scén a slo­že­ní sním­ků zbý­va­lo pou­hých deset měsí­ců. Tým Boss Film Studios byl roz­dě­len na dokon­če­ní pra­cí na Krotitelích duchů a vědec­ko­fan­tas­tic­kém fil­mu 2010 spo­leč­nos­ti MGM: The Year We Make Contact. Efekty za 5 mili­o­nů dola­rů při­šly na 700 000 dola­rů nad roz­po­čet. Přísný har­mo­no­gram natá­če­ní zna­me­nal, že vět­ši­na efek­to­vých zábě­rů byla poří­ze­na na jeden záběr. Gross dohlí­žel jak na vznik fil­mo­vých stu­dií Boss, tak na nají­má­ní mno­ha kon­cep­tu­ál­ních desig­né­rů, včet­ně komik­so­vých výtvar­ní­ků Tanina Liberatoreho (jehož prá­ce zůsta­la nevy­u­ži­ta) a Bernieho Wrightsona (kte­rý pomohl vymys­let něko­lik návrhů duchů) a sto­ry­bo­ar­dis­ty Thoma Enriqueze, jehož návrhy při­spě­ly k „ducho­vi s cibu­lo­vou hla­vou“.

Efekty příšer

Edlundova před­cho­zí prá­ce na nad­při­ro­ze­ném horo­ru Poltergeist (1982) poslou­ži­la jako refe­ren­ce pro návrhy duchů v Krotitelích duchů. Podle Grosse bylo obtíž­né vyvá­žit, aby ducho­vé před­sta­vo­va­li sku­teč­nou hroz­bu, a záro­veň se hodi­li do kome­di­ál­něj­ší­ho tónu fil­mu. Výtvarník spe­ci­ál­ních efek­tů Steve Johnson na pla­ce vymo­de­lo­val nena­žra­né­ho, sliz­ké­ho, zele­né­ho ducha, kte­ré­mu se teh­dy kvů­li nepří­jem­né­mu zápa­chu lout­ky říka­lo „duch cibu­lo­vé hla­vy“. Stvoření dosta­lo jmé­no „Slimer“ v ani­mo­va­ném tele­viz­ním seri­á­lu Skuteční kro­ti­te­lé duchů z roku 1986. Návrh Slimera trval šest měsí­ců a stál při­bliž­ně 300 000 dola­rů. Poté, co se Johnson kvů­li zása­hům vede­ní sna­žil návrh dokon­čit, vzal si nejmé­ně tři gra­my koka­i­nu a finál­ní návrh dokon­čil za jed­nu noc, čás­teč­ně na zákla­dě Aykroydova a Ramisova přá­ní, aby tvor vzdal poctu Belushimu. Loutku z pěno­vé gumy v plné veli­kos­ti nosil Mark Wilson a natá­če­lo se na čer­ném poza­dí. Loutkáři mani­pu­lo­va­li s pohy­by mode­lu pomo­cí kabe­lů.

Aykroyd pově­řil své­ho pří­te­le, ozna­čo­va­né­ho jako Viking, návrhem Marshmallow Mana, při­čemž poža­do­val kom­bi­na­ci Michelin Mana a Pillsbury Doughboye v námoř­nic­ké čepi­ci. Oblek Marshmallow Mana sestro­jil a ztvár­nil herec a tvůr­ce spe­ci­ál­ních efek­tů Bill Bryan, kte­rý svou chůzi vymo­de­lo­val pod­le Godzilly. Pěnových oble­ků bylo osm­náct, kaž­dý stál 25 000 až 30 000 dola­rů; sedm­náct z nich, kte­ré nosil kaska­dér Tommy Cesar, bylo v rám­ci natá­če­ní spá­le­no. Bryan pou­ží­val oddě­le­ný pří­vod vzdu­chu kvů­li toxi­ci­tě pěny. Ke kos­tý­mu byly vyro­be­ny tři růz­né hla­vy z pěny a sklo­la­mi­ná­tu s růz­ný­mi výra­zy a pohy­by ovlá­da­ný­mi lano­vý­mi mecha­nismy. Kostým se natá­čel na poza­dí zmen­še­ných mode­lů, aby byl efekt dokon­čen. Tým efek­tů sehnal pou­ze jeden model poli­cej­ní­ho auta ve správ­ném měřít­ku, a tak jich kou­pil něko­lik a upra­vil je tak, aby před­sta­vo­va­ly různá vozi­dla. Voda z prask­lé­ho hyd­ran­tu zasa­že­né­ho dál­ko­vě ovlá­da­ným autem byla ve sku­teč­nos­ti písek, pro­to­že voda se nezmen­šo­va­la. „Marshmallow“ prší­cí na dav po jeho zni­če­ní byla pěna na hole­ní. Poté, co Atherton viděl zamýš­le­ných 150 liber (68 kg) pěny na hole­ní, kte­rá měla být pou­ži­ta, trval na jejím vyzkou­še­ní. Hmotnost sra­zi­la kaska­dé­ra k zemi a nako­nec pou­ži­li jen 75 liber (34 kg). Krém půso­bil po hodi­nách natá­če­ní jako dráž­di­dlo kůže a někte­rým her­cům způ­so­bil vyráž­ku.

Johnson také vymo­de­lo­val lout­ku zom­bie taxi­ká­ře. Byla to jedi­ná lout­ka, kte­rá se natá­če­la v New Yorku. Johnson ji vytvo­řil pod­le lout­ky oživlé mrt­vo­ly, kte­rou vytvo­řil pro film Americký vlkodlak v Londýně (1981). Johnson a Wilson spo­lu­pra­co­va­li na fil­mu Duch z knihov­ny a vytvo­ři­li lout­ku ovlá­da­nou až 20 kabe­ly pro­chá­ze­jí­cí­mi tru­pem, kte­ré ovlá­da­ly tako­vé aspek­ty, jako je pohyb hla­vy, rukou a odta­ho­vá­ní gumo­vé kůže od tru­pu, čímž se lout­ka pro­mě­ni­la z huma­no­i­da v oblud­né­ho ghúla. Původní lout­ka Library Ghost byla pova­žo­vá­na za pří­liš děsi­vou pro mlad­ší pub­li­kum a byla zno­vu pou­ži­ta ve fil­mu Fright Night (1985). Scéna s kni­hov­ním kata­lo­gem byla nato­če­na živě ve třech zábě­rech, při­čemž štáb fou­kal vzduch mědě­ný­mi trub­ka­mi, aby se kar­ty dosta­ly do vzdu­chu. Ty muse­ly být pro kaž­dý záběr sebrá­ny a zno­vu slo­že­ny. Reitman pou­žil sesta­vu s více kame­ra­mi, aby se zamě­řil na kni­hov­ni­ci a kar­ty léta­jí­cí kolem ní, a šir­ší cel­ko­vý záběr. Vznášející se kni­hy byly zavě­še­ny na pro­váz­cích.

Randy Cook byl zod­po­věd­ný za vytvo­ře­ní stop-motion lou­tek Gozerových při­slu­ho­va­čů Zuula a Vinze, psů hrů­zy, v pohy­bu. Model byl těž­ký a těž­ko­pád­ný a natá­če­ní jeho pohy­bu po scé­ně o dél­ce 9,1 m (30 stop) pro scé­nu, kdy pro­ná­sle­du­je Louise Tullyho přes uli­ci, trva­lo téměř tři­cet hodin. Při scé­ně, kdy je Dana při­špen­dle­na démo­nic­ký­ma ruka­ma k žid­li před dveř­mi pro­zá­ře­ný­mi svět­lem, byl pod­le Reitmana ovliv­něn fil­mem Blízká setká­ní tře­tí­ho dru­hu (1977). Byly pou­ži­ty gumo­vé dve­ře, kte­ré umož­ňo­va­ly zkres­le­ní, jako by se jimi něco sna­ži­lo pro­jít, zatím­co úchy­ty ukry­té v pro­padle pod židlí se jimi pro­dí­ra­jí, zatím­co mají na rukou démo­nic­ké ruka­vi­ce s psí­mi nož­ka­mi. Film byl nato­čen ješ­tě před nástu­pem počí­ta­čem gene­ro­va­ných obra­zů (CGI), a pro­to muse­li být všich­ni ducho­vé, kte­ří neby­li lout­ko­ví, ani­mo­va­ní. Vytvoření jed­né sekun­dy zábě­ru trva­lo až tři týd­ny. Slavica Jovanová pro roli Gozera nosi­la čer­ve­né kon­takt­ní čoč­ky, kte­ré jí způ­so­bo­va­ly vel­kou bolest, a pro pohyb po scé­ně měla na sobě postroj.

Technologie a vybavení

Hardwarový kon­zul­tant Stephen Dane byl zod­po­věd­ný za návrh vět­ši­ny iko­nic­ké­ho vyba­ve­ní Krotitelů duchů, včet­ně „pro­to­no­vých balíč­ků“, kte­ré se pou­ží­va­ly k potla­čo­vá­ní duchů, pas­tí na duchy a jejich vozi­dla, Ectomobilu. Toto vyba­ve­ní muse­lo být navr­že­no a vyro­be­no během šes­ti týd­nů před začát­kem natá­če­ní v září 1983. „Protonové balíč­ky“, inspi­ro­va­né vojen­ským pla­me­no­me­tem, se sklá­da­ly z ruč­ní „neu­tri­no­vé hůl­ky“ stří­le­jí­cí proud pro­to­nů, kte­rá byla hadi­cí při­po­je­na k bato­hu, jenž údaj­ně obsa­ho­val jader­ný urych­lo­vač. Dane řekl, že „šel domů, sehnal pěno­vé kous­ky a pros­tě nahá­zel dohro­ma­dy hro­ma­du věcí, aby zís­kal ten vzhled. Bylo to vyso­ce opra­co­va­né, ale muse­lo to vypa­dat hoto­vě a jako vojen­ský pře­by­tek.“

Po Reitmanových úpra­vách desig­nu byly mode­ly „pro­to­no­vých balíč­ků“ na obra­zov­ce vyro­be­ny ze sklo­la­mi­ná­to­vé­ho pláš­tě s hli­ní­ko­vou zad­ní deskou při­šrou­bo­va­nou k rámu bato­hu armá­dy Spojených stá­tů. Každý batoh vážil s insta­lo­va­ný­mi bate­ri­e­mi pro osvět­le­ní při­bliž­ně 30 liber (14 kg) a během dlou­hé­ho natá­če­ní namá­hal záda her­ců. Byly vyro­be­ny dvě leh­čí ver­ze; dutá s povr­cho­vý­mi detai­ly pro širo­ké zábě­ry a ver­ze z pěno­vé gumy pro akč­ní scé­ny. Sklolaminátové rekvi­zi­ty vytvo­řil vedou­cí spe­ci­ál­ních efek­tů Chuck Gaspar pod­le Daneova návr­hu. Gaspar pou­žil gumo­vé for­my k vytvo­ře­ní iden­tic­kých sklo­la­mi­ná­to­vých sko­ře­pin. „Neutrinová hůl­ka“ měla na špič­ce žárov­ku, kte­rá ani­má­to­rům posky­to­va­la výcho­zí bod pro prou­dy pro­to­nů. K prak­tic­ké­mu vytvo­ře­ní poško­ze­ní pro­to­no­vý­mi prou­dy byly pou­ži­ty faleš­né stě­ny protka­né pyro­tech­ni­kou. Rekvizita „měři­če psy­cho­ki­ne­tic­ké ener­gie“ (dále jen „měřič PKE“) byla posta­ve­na s pou­ži­tím ruč­ní­ho leš­ti­če bot Iona SP-1 jako základ­ny, na kte­rou byla při­pev­ně­na svět­la a elek­tro­ni­ka. Technologie byla navr­že­na tak, aby neby­la pří­liš efekt­ní ani ele­gant­ní, což zdů­raz­ňo­va­lo vědec­ké záze­mí postav v kom­bi­na­ci s podo­mác­ku vyro­be­ným vyba­ve­ním.

Ektomobil byl v prv­ní ver­zi Aykroydova scé­ná­ře a on a John Daveikis vytvo­ři­li něko­lik raných kon­cep­tů vozu. Dane vypra­co­val zce­la detail­ní výkre­sy inte­ri­é­ru a exte­ri­é­ru a dohlí­žel na pře­mě­nu pře­stav­by sanit­ky Cadillac Miller-Meteor z roku 1959 na Ectomobil. Podle Aykroyda bylo sku­teč­né vozi­dlo „sanit­ka, kte­rou jsme pře­sta­vě­li na pohřeb­ní vůz a pak jsme ji pře­dě­la­li na sanit­ku“. První kon­cep­ty počí­ta­ly s čer­ným vozem s fia­lo­vý­mi a bílý­mi stro­bo­sko­py, kte­ré mu dodá­va­ly nad­při­ro­ze­nou záři, ale od toho­to nápa­du se upus­ti­lo poté, co kame­ra­man László Kovács pozna­me­nal, že tma­vý lak by se v noci dob­ře nena­tá­čel. Koncept měl také fan­tas­tic­ké vlast­nos­ti, jako napří­klad schop­nost dema­te­ri­a­li­za­ce a mezi­di­men­zi­o­nál­ní­ho ces­to­vá­ní. Byla zakou­pe­na dvě vozi­dla, jed­no pro scé­ny před modi­fi­ka­cí. Dane navr­hl jeho high-tech střeš­ní sou­sta­vu s objek­ty včet­ně smě­ro­vé anté­ny, kli­ma­ti­zač­ní jed­not­ky, úlož­ných boxů a rado­mu. Vzhledem ke své veli­kos­ti byl střeš­ní nosič dopra­ven na Manhattan leta­dlem, zatím­co vůz byl na východ­ní pobře­ží pře­pra­ven vla­kem. Zvukový desig­nér Richard Beggs vytvo­řil siré­nu z nahráv­ky leo­par­dí­ho vrče­ní, kte­rou sestří­hal a pře­hrál pozpát­ku.

Logo a kulisy

Aykroyd ve scé­ná­ři popsal oble­če­ní a vozi­dlo Krotitelů duchů jako opat­ře­né žád­ným sym­bo­lem s uvěz­ně­ným duchem, při­čemž původ­ní kon­cept při­psal Vikingům. Konečný návrh při­pa­dl Grossovi, kte­rý se při­hlá­sil jako umě­lec­ký ředi­tel. Protože logo bude potře­ba pro rekvi­zi­ty a kuli­sy, bylo tře­ba ho rych­le dokon­čit, a tak Gross spo­lu­pra­co­val s výtvar­ní­kem spo­leč­nos­ti Boss Film a kon­zul­tan­tem v oblas­ti cre­a­tu­re desig­nu Brentem Boatesem, kte­rý nakres­lil koneč­ný kon­cept, a spo­leč­nost R/GA logo ani­mo­va­la pro úvod fil­mu. Podle Grosse exis­tu­jí dvě ver­ze loga, při­čemž jed­na má přes dia­go­nál­ní část nápis „ghost­bus­ters“. Grossovi se nelí­bi­lo, jak to vypa­dá, a mís­to toho pře­vrá­til dia­go­nál­ní pruh tak, aby se četl zle­va naho­ru dopra­va dolů, ale poz­dě­ji nápis odstra­ni­li. Podle Grosse se jed­ná o správ­nou ver­zi nápi­su, kte­rá se pou­ží­va­la v celé Evropě. Ve Spojených stá­tech se pou­ží­va­la ver­ze zle­va dolů do pra­va naho­ru, pro­to­že tako­vý byl tam­ní design sym­bo­lu Ne.

Medjuck také najal Johna DeCuira jako pro­dukč­ní­ho desig­né­ra. Ve scé­ná­ři neby­lo uve­de­no, kde se Gozer obje­ví, a DeCuir nama­lo­val na vrchol budo­vy Dany vel­ké křiš­ťá­lo­vé dve­ře, kte­ré se ote­ví­ra­ly, jak bylo napsá­no ve scé­ná­ři. Fiktivní stře­cha domu 55 Central Park West byla posta­ve­na ve 12. eta­pě na pozem­ku Burbank Studios. Jednalo se o jed­nu z nej­vět­ších posta­ve­ných kulis v his­to­rii fil­mu a byla obklo­pe­na 360stupňovou cyk­lo­rá­mo­vou mal­bou. Osvětlení pou­ži­té v celém obra­ze spo­tře­bo­vá­va­lo tolik ener­gie, že zby­tek stu­dia musel být v době jeho pou­ží­vá­ní odsta­ven a při­dá­ny dal­ší čty­ři gene­rá­to­ry. Pro oži­ve­ní kulis byly na pro­váz­cích zavě­še­ny malé mode­ly, napří­klad leta­dla. Kulisy byly posta­ve­ny tři pat­ra nad zemí, aby bylo mož­né natá­čet z níz­kých úhlů.

První tři pat­ra a ulič­ní fron­ta Daniny budo­vy byly zno­vu vytvo­ře­ny jako kuli­sy pro natá­če­ní, včet­ně vrchol­né scé­ny zemětře­se­ní, kdy byla pou­ži­ta hyd­rau­li­ka ke zved­nu­tí roz­bi­tých čás­tí uli­ce. Rozbité kusy chod­ní­ku a sil­ni­ce byly umís­tě­ny mimo sku­teč­nou loka­ci, aby vzni­kl ply­nu­lý pře­chod mezi obě­ma zábě­ry. DeCuir řekl: „Na úpra­vu uli­ce měli jed­nu noc. Když šli lidé v pod­ve­čer domů, všech­no bylo nor­mál­ní, a když ráno vyšly sta­ré paní ven­čit psy, celá uli­ce vybuch­la. Lidé si prý stě­žo­va­li na newy­or­ském poli­cej­ním oddě­le­ní a jejich ústřed­na se roz­sví­ti­la“. Při scé­ně, kdy Danin byt explo­du­je smě­rem ven, stál Weaver na pla­ce, když se kaska­dér­ský kou­sek ode­hrá­val. Stejně tak scé­na, kdy se Weaver otá­čí ve vzdu­chu, byla pro­ve­de­na na pla­ce pomo­cí odlit­ku těla a mecha­nic­ké ruky ukry­té v závě­sech, což je trik, kte­rý se Reitman nau­čil při prá­ci s kou­zel­ní­kem Dougem Henningem.

---

• Photo © Columbia Pictures
• Zdroj: Anglická Wikipedie